a předstírala, že ji otcovo zavržení nezraňuje. Isabelle dostávala záchvaty vzteku, všemožně utíkala a vyžadovala pozornost. Maman přísahala, že se z nich jednoho dne stanou nejlepší přítelkyně. Její předpověď nepůsobila ještě nikdy tak nepravděpodobně. V této věci, v této chvíli, však měla Isabelle pravdu. Vianne by se musela neustále bát, co její setra před kapitánem řekne nebo udělá, a upřímně řečeno, na něco takového neměla dost síly. „Jak pojedeš? A kam?“ „Vlakem. Do Paříže. Pošlu ti telegram, až tam v pořádku dorazím.“ „Dávej na sebe pozor. Neproveď žádnou hloupost.“ „Já? Vianne prudce sevřela Isabelle v náručí a pak ji nechala odejít.
≥ Cesta do městečka byla tak temná, že si Isabelle neviděla na špičky bot. Kolem vládlo nepřirozené ticho plné napětí, jako když se zadrží dech. Tak tomu bylo až do chvíle, než došla k letišti. Tam bylo naopak slyšet, jak po zdusané zemi pochodují vojenské holínky, jak podél spirál ostnatého drátu, jež obepínaly sklad munice, přejíždějí motocykly a nákladní vozy. Po cestě, zdánlivě odnikud, přirachotil náklaďák se zhasnutými světly. Rychle mu uhnula z cesty a s klopýtnutím se uklidila do příkopu vedle silnice. Ani ve městě se jí nešlo lépe, protože obchody byly zavřené, pouliční osvětlení zhasnuté a všechna okna zatemněná. V ulicích panovalo děsivé, nervy drásající ticho. I vlastní kroky jí zněly příliš hlučně. S každým z nich si uvědomovala, že je vyhlášený zákaz vycházení a že ho porušuje. Zahnula do postranní uličky, po hmatu si hledala cestu po hrbolatém chodníku, konečky prstů sledovala výlohy obchodů. Pokaždé, když zaslechla něčí hlas, ztuhla a schovala se v nejhlubších stínech, dokud znovu nezavládlo ticho. Připadalo jí, že jí cesta k jejímu cíli – vlakovému nádraží na kraji městečka – trvá celou věčnost. „Halt!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217256
Současně s příkazem Isabelle zalilo bílé světlo ze světlometu. Proměnila se v něm v přikrčený stín. Vzápětí k ní přistoupil německý strážný s puškou přes rameno. „Je to jenom malá holka,“ prohlásil, když přišel blíž. „Víš o zákazu vycházení, ja?“ chtěl vědět. Pomalu se narovnala a pohlédla na něj s odvahou, kterou uvnitř necítila. „Vím, že nemáme chodit takhle pozdě ven, ale jde o naléhavou záležitost. Musím do Paříže. Můj otec je nemocný.“ „Kde máš Ausweis?“ „Žádný nemám.“ Sejmul si pušku z ramene a uchopil ji do rukou. „Žádné cestování bez Ausweisu.“ „Ale…“ „Běž domů, děvče, než se ti něco stane.“ „Ale…“ „Hned, než změním názor a přestanu tě ignorovat.“ V hloubi duše Isabelle křičela zoufalstvím. Měla co dělat, aby strážnému na odchodnou něco neřekla. Cestou domů se už ve stínech nedržela. Stavěla své pohrdání zákazem vycházení na odiv, jako by všechny vyzývala, aby ji znovu zastavili. Zčásti si i přála, aby ji chytili, aby ze sebe mohla vychrlit tu řadu nadávek, jež jí řvaly v hlavě. To přece nemůže být její život. Uvězněná v domě s nacistou, ve městě, které se vzdalo bez sebemenšího náznaku protestu. Vianne nebyla jediná, kdo se snažil předstírat, že se Francie nevzdala a není v područí nepřítele. Místní obchodníci a kavárníci se na Němce usmívali, nalévali jim šampaňské a prodávali jim nejlepší kusy masa. Místní obyvatelé, povětšinou vesničané, jen pokrčili rameny a žili si dál, jako by nic. Jistě, sice nesouhlasně reptali a kroutili hlavami a ukazovali špatným směrem, když se jich někdo zeptal, jak se kam dostane, ale kromě těchto drobných rebelií nic nedělali. Není divu, že se němečtí vojáci arogantně nafukovali. Zmocnili se jejich města bez boje. A co víc, totéž provedli s celou Francií. Isabelle však nemohla zapomenout, co viděla na polích poblíž Tours. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217256
Když dorazila domů, vyšla nahoru do ložnice, kde mívala jako malá pokojíček, a s prásknutím za sebou zabouchla dveře. Když o pár okamžiků později ucítila cigaretový kouř, rozlítilo ji to tak, že se jí chtělo křičet. Byl dole a kouřil cigaretu. Kapitán Beck, s obličejem jako vytesaným z kamene a falešným úsměvem, je mohl všechny kdykoli vyhodit z jejich vlastního domu. Z jakéhokoli důvodu nebo i bezdůvodně. Její frustrace se zhustila ve vztek, jaký v životě nezažila. Měla pocit, jako by v sobě měla bombu, co potřebuje vybuchnout. Jediný chybný pohyb – nebo slovo – a exploduje. Nakráčela k Viannině ložnici a otevřela dveře. „K opuštění města je potřeba povolení,“ prohlásila se vztekem, který v ní dál narůstal. „Ti parchanti nám nedovolí odjet vlakem za příbuznými.“ Ze tmy se ozval Viannin hlas: „Tak to bychom měly.“ Isabelle nevěděla, zda z něj zaznívá úleva, nebo zklamání. „Zítra ráno mi dojdeš do města, a zatímco budu ve škole, vystojíš všechny fronty a koupíš, co půjde.“ „Ale…“ „Žádné ale, Isabelle. Teď jsi tady a taky tu zůstaneš. Je na čase, abys přiložila ruku k dílu. Potřebuju mít jistotu, že se na tebe můžu spolehnout.“
≥ Celý příští týden se Isabelle snažila chovat, jak nejlépe dovedla, jenomže s oním mužem pod jednou střechou to prostě nešlo. Noc za nocí nespala. Ležela v posteli, sama ve tmě, a představovala si to nejhorší. Toho dne ráno, dlouho před úsvitem, přestala něco předstírat a vstala z postele. Umyla si obličej, oblékla si jednoduché bavlněné šaty, uvázala si přes oškubané vlasy šátek a sešla dolů. Vianne seděla na pohovce, vedle sebe měla rozsvícenou petrolejku, a pletla. Kruh světla, který ji vyděloval ze tmy, prozrazoval, že je bledá a nevypadá právě zdravě. Nejspíš toho za poslední týden také moc nenaspala. Překvapeně vzhlédla k Isabelle. „Vstala jsi brzy.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217256