Když jsem si krátil cestu prázdnými garážemi a pě šinkou do kopce, vyjela zpoza rohu babi ve svém autě. Zamávala mi tím rychlým, nervózním způsobem, jakým lidi mávají, když vás znenadání potkají nebo když se bojí sundat ruku z volantu. Čekal jsem, až zaparkuje, abych jí pomohl vystoupit z auta. „Nechtěl jsem, abys chodila, kvůli tomu náledí.“ „Hloupost. Pomoz mi s těmi taškami.“ Je hodně velkorysá. To jsem vám říkal. A při každé návštěvě přinese pro oba něco k obědu, a pro mě navíc něco na příští týden, a taky láhev nebo dvě bublinek. Takhle tomu říká. Bublinky. „Tohle taky,“ řekla a ukázala na béžový plastový kufřík s hnědým uchem. „Co je to?“ „Je těžký. Uneseš ho?“ „Ano. Co v něm je?“ „Počkej a uvidíš.“ Výtah nejezdí. Nikdy nejezdí, a i kdyby, tak máte většinou dobrý důvod, proč nechcete, aby ho vaše babička použila, jako třeba že se někdo mohl vyčůrat do rohu nebo že o vás načmáral něco odporného na stěnu. Bydlím tu přes dva roky, od svých sedmnácti, a vlastně nevím, jestli ho babi vůbec někdy použila. Mám ale strach, aby na schodech neupadla, takže jsem šel za ní. Říká, že jsem džentlmen. „To je ale nepořádek.“ „Promiň, babi. Chtěl jsem tu uklidit.“ Nicméně sedmnáct je na odchod z domova málo, to uznávám. A pravděpodobně bych se necítil na to,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217255
bydlet sám, ale nebydlel jsem sám, ze začátku ne. Měl bych o tom něco málo říct. Tašky s jídlem jsme postavili na kuchyňskou linku. „Už jsem koupil brambory,“ pospíšil jsem si. „Myslel jsem, že bych je opekl.“ Trochu se mi z toho pití točila hlava a doufal jsem, že to bude krátká návštěva. Takhle sobecký umím být. „Hodný chlapec. Ale to ne. Měl bys hlad. Udělám nám zapečený těstoviny.“ V případě mojí babičky je lepší moc neprotestovat. Umí být pěkně tvrdohlavá. Takže jsem jen tak postá val vedle a pomohl jí s krájením zeleniny. Na babi je sympatické to, že toho moc nenamluví a moc se neptá. „Viděl ses teď někdy s mámou?“ Na tohle jediný se zeptala. Já jí ale neodpověděl. Usmála se a položila svou ruku na moji. „Jsi hodný chlapec, Matte. Jen o tebe máme starost.“ „Kdo?“ „Já. A máma s tátou. A třeba by se tolik nebáli, kdyby tě vídali častěji.“ Sevřela mi prsty a mě na padlo, jak moc se její ruka podobá mámině; studená, jako z papíru. „A co děda?“ „Stárne, Matte. Oba stárneme.“ Doufám, že nikdy neumře. A tak jsme si dali zapečené těstoviny. Já seděl na dřevěné židli a babi v měkce vypolstrovaném křesle s bohatým květinovým vzorem. Přejela nehty po roz praskaném laku na opěrce, kam si někdy odkládám cigaretu, a už už se chystala spustit na téma, že bych měl být opatrnější. Potom se zadívala na
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217255
pozůstatky mého Zvláštního projektu – na zbylé skle nice a hadičky, které bych nikdy nedokázal vyhodit, ani po tak dlouhé době. Jako by chtěla něco dodat i k tomu, ale pak jen řekla: „Ráda tě vidím, Matte.“ „Děkuju. Příště tu uklidím.“ Usmála se a zamnula si ruce. „Podíváš se teď na ten dárek?“ „Tys mi něco přinesla?“ Plastový kufřík jsem odložil v předsíni, takže jsem pro něj došel a postavil ho před babičku na koberec. „No tak ho otevři,“ vybídla mě. „Co je to?“ „Otevři ho a uvidíš. Ty přezky zatlač do stran.“ Koupit někomu něco takového je podle mě v dnešní době nezvyklé, ale babi na něj narazila v charitativ ním obchodě a vzpomněla si na mě. „Na to tvoje psaní,“ dodala. Bylo to zřejmě tím pivem, ale já byl štěstím dojatý až k slzám. „Počítač to není,“ řekla. „To vím. Ale na tomhle jsme psali, když jsem byla v tvém věku, a úplně to stačilo. Chce to jen trochu cviku. Když zmáčkneš dvě klávesy najednou, tak se tyhle packy někdy zkříží a nedá se to vymazat a napsat znovu, no ale napadlo mě, že na to tvoje spisování by se mohl hodit.“ Když někdo udělá něco tak hezkého, tak někdy nevíte, co říct. Nevíte, kam s očima. Odnesli jsme talíře do kuchyně a já se pustil do mytí, kdežto babi vytáhla ze zásuvky svou tajnou krabičku mentolek. Z rodiny vím jen já, že kouří, a babi kouří jenom se mnou. Neříkám to proto, že bych
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217255