veřejně a mediálně známá, tak bude nutné této informaci dát určitý jasný rámec, aby někdo z těch usmolených pisálků neměl možnost si o nás otírat hubu. Proto navrhuji uspořádat takovou malou rodinnou sešlost, kde budou naši a vaši známí, pár významných a vlivných lidí a několik prověřených novinářů, kteří potom nenapíší blbosti.“ Přitom listoval v kalendáři a hledal vhodný termín, který by přicházel v úvahu. „Protože tento týden to už nezvládneme, tak navrhuji příští sobotu tady u nás!“ Zaklapl svůj diář a obrátil se na Jardu a Zitu. Ti dva věděli, že nejlepší bude s navrhovaným termínem souhlasit, aby to měli co nejrychleji za sebou. Zita jenom dodala, že musí, co nejdříve zavolat mámě, aby náhodou neměla zrovna službu. „Kdyby náhodou měla nějaké potíže,“ obrátil se na Zitu tchán. „Tak mi jenom řekni a já se o to postarám!“ Zita nevěřícně zakroutila hlavou a začala si uvědomovat tu neomezenou moc některých vyvolených, kteří jsou schopni všeho, aby dosáhli prosadit svůj názor nebo uspokojit svou potřebu.Nevydržela to a zareagovala na tchánovu poznámku. „Uvědomujete si, že máma léčí děti a nemocnice není žádný holubník, aby si tam každý chodil, jak se mu zachce!“ Otec Koubek zvedl oči od svého diáře, do kterého stále něco zapisoval a Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217157
podíval se laskavě na Zitu. „To víš,Zituško, že si to plně uvědomuju, ale u takové události přece nemůže maminka hlavní aktérky chybět. Neboj se, ředitel nemocnice je můj přítel, který se na této malé slavnosti určitě nebude chtít vykrucovat z toho, že neumožnil své lékařce, a mamince mé snachy v jedné osobě, účast na této důležité akci.“ Zita na tento argument už nereagovala a pohledem na Jardu naznačila, že by se měli pomalu rozloučit, a jít spát. Jarda pochopil a řekl. „Zita je už určitě unavená, měli bychom jít už spát.“ Oba rodiče souhlasně pokyvovali hlavami a otec Jaroslav na Jardovu adresu jen mimochodem prohodil. „Zítra se u mě zastav, zase kolem šesti, a já ti řeknu, co všechno jsem zařídil a zjistil.“ Zitě se tato poznámka vryla do paměti, ale byla už tak unavená, že ji nechala bez komentáře. Ráno si Jaroslav Koubek starší otevřel ve své pracovně diář a začal telefonovat na jedno číslo za druhým. „Prosím, pane Koubek, co si přejete.“ Ozvalo se ze sluchátka. Doktor Kolbaba se vždycky servilně ozýval do telefonu, když mu volal jeho chlebodárce. Aniž by se obtěžoval s nějakým představováním a zdravením, tak začal na JUDr. Kolbabu zostra. „Máte něco na psaní a papír?“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217157
Zeptal se příkře a čekal na odpověď. „Samozřejmě, pane Koubek,“odpověděl právník a čekal, co se mu ze sluchátka ozve. „Jsem nucen vám oficiálně sdělit, že moje snacha s mým synem čekají rodinu. Tato zpráva je pouze interní a na veřejnost bude oznámena až v sobotu příštího týdne, kdy u této významné příležitosti chci uspořádat malou rodinnou sešlost, za účasti několika významných osob a několika prověřených novinářů. Teď si poznačte, o které osoby se bude jednat, a zařiďte vše potřebné, aby se skutečně dostavili. Chci, abyste mě do večera informoval, jak je celá, tato významná událost, zajištěna.“ Bez pozdravu ukončil hovor a s doutníkem v ruce se začal oddávat snění, jak bude svého následníka hýčkat a rozmazlovat. Vůbec si nepřipouštěl fakt, že by očekávaný potomek mohl být holčička. Ráno si Kamila přivstala a přišla do nemocnice o půl hodiny dříve, než obvykle. Jakmile vešla do sesterny, aby se připomněla, že už je v práci, tak všechny sestry na ni civěly jako na zjevení. „Dobré jitro,“ pozdravila všechny. „Stalo se něco, že se všechny tváříte, jako byste viděly strašidlo?“ „Ale ne, paní doktorko.“ Odpověděla staniční sestra a začervenala se, jako by ji někdo přistihl při lži. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217157