Rada č. 11: Respektujte názory a představy svého dítěte 98
Rada č. 11: Respektujte názory a představy svého dítěte
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217113
Proč občas mluvíme se svými dětmi jinak než s přáteli? Až příliš často ignorujeme jejich starosti a obavy.
„To je ale pitomý nápad.“ „Jsi ještě moc malý, abys to pochopil.“ „Proč si děláš hlavu kvůli takovému nesmyslu? Není proč se bát.“ „Nevím, kde na tyhle potrhlé nápady chodíš.“ „Nebuď hloupý.“ Řekli bychom snad něco podobného svému sousedovi, kolegovi z práce nebo kamarádce? Ne, vyslechli bychom je – i kdybychom s nimi nesouhlasili. Možná bychom vyslovili nějakou tu námitku, ale přišlo by nám hrubé odbýt city nebo názory jiného dospělého. A pokud bychom něco takového provedli kamarádovi, to by naše přátelství moc dlouho nevydrželo. Tak proč tedy mluví rodiče takovýmhle způsobem se svými dětmi? Proč nebereme v potaz jejich názory? Proč se neobtěžujeme zjistit, co vyvolalo jejich obavy a úzkosti, a nad jejich nápady jen mávneme rukou nebo jim dokonce dáme najevo, že nám přijdou hloupé?
Sedmiletá Belinda zapomněla vrátit knížky do školní knihovny. A stalo se to už poněkolikáté. Když se vrátila ze školy domů, řekla jí matka: „Nechápu, že nedokážeš zvládnout tak jednoduchou věc. A není to poprvé. Už je ti přece sedm let. Je načase, aby ses začala chovat trochu zodpovědně, ty třeštidlo. Zapomněla bys vlastní hlavu, kdybys ji neměla přišroubovanou na krku.“ Příštího dne přišla na oběd Belindina teta. Před pár měsíci si od její mámy vypůjčila oblíbenou knížku a slíbila, že ji vrátí, ale při poslední návštěvě jí to vypadlo z hlavy. Tentokrát hlásila už ve dveřích: „Omlouvám se, když jsem k vám jela, najednou mi došlo, že jsem úplně zapomněla vzít tu tvoji knížku s sebou.“ Řekla jí snad Belindina máma, že už je dost stará, aby se chovala zodpovědně, zeptala se jí, jak mohla dvakrát po sobě nezvládnout něco tak jednoduchého, nebo urážela její inteligenci sarkastickými poznámkami? I když byla na sestru trochu naštvaná, odpověděla prostě jen: „To nevadí, tak příště.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217113
100
Proč se tyto dvě reakce na podobný incident tolik liší? Belindina matka nepochopila, že i děti mají opravdové city, které je možné ranit, podobně jako nám zase můžou ublížit znevažující poznámky jiných dospělých. Pokud chceme, aby naše děti projevovaly respekt při komunikaci s ostatními, je moudré jít jim příkladem, když mluvíme my s nimi.
Dětské pocity jsou opravdové Jestliže dítě řekne, že se bojí nebo je mu úzko, je až příliš snadné odbýt takové řeči mávnutím ruky. Jenže pro dítě je tenhle strach skutečný, i když nám třeba přijde naprosto iracionální. Pokud problém ignorujeme, namísto abychom ho vyřešili, mohou ty obavy ještě zesílit.
Když mu bylo dva a půl roku, začal mít Matthew problémy usnout. Objevily se krátce poté, co se rodina přestěhovala. Po pár dnech, kdy pořád vylézal ze svého pokojíku a kňoural: „Nemůžu spát“, přišel jednou zase za rodiči a prohlásil: „Já nechci jít spát. Bojím se.“ V tomto okamžiku měli rodiče dvě možnosti. Mohli jeho strach buď ignorovat a povědět mu, že se nemá čeho bát a aby šel spát, nebo se ho zeptat, z čeho že to má vlastně strach. Rozhodli se pro druhou variantu, takže Matthew mohl bez obav vysvětlit: „Za skříní se schovává příšera.“ Teď měli rodiče k dispozici opět dvojí volbu. Mohli říct: „To není možné, jenom si to představuješ, buď statečný a jdi si lehnout.“ Anebo mohli jeho strach vzít vážně, i když věděli, že se nezakládá na realitě. A znovu se rozhodli pro druhou možnost. Nevysmáli se mu. Namísto toho sebral tatínek Matthewův plastový meč, odhodlaně jej vrazil za skříň, párkrát bodl a prohlásil: „Teď už je to v pořádku. Tu příšeru jsem zabil.“ Matthew se uklidnil a šel spát. Od té doby pak každou noc, než Matthewovi zhasli světla, zopakovali rituál likvidace monstra za skříní a Matthewovy problémy se spánkem skončily.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217113