podesta. Schodiště. Cokoli, co by ho dovedlo někam dál, třeba ke vstupní hale nebo k nějakému místu, kudy by se dostal ven. Loudal se. Kráčel jakoby nic. Bylo to jako útěk ve zpomaleném záběru. Ale neměl na výběr. Najednou se zarazil. Sakra. Kroky. Rozhlédl se kolem sebe. Ozvěna, kterou slyšel v dálce před sebou, mu dávala za pravdu. Výklenek na konci chodby skutečně vedl ke schodišti. Špatná zpráva byla, že zvuk nabýval na síle. Rozhlédl se. Srdce mu bilo jako o závod. Jeho jediná úniková cesta byly dřevěné dveře s červenou diodou. Nebo se mohl vrhnout do jedné z postranních chodeb a doufat, že si ho nevšimnou? To by ale taky znamenalo, že pokud by ho našli, vypadalo by to, že je na útěku, což nechtěl. Další možností bylo zůstat na místě a říct, že se ztratil. Ani jedna z možností nezněla moc lákavě. A hlasy se blížily. William neměl čas nijak se rozhodnout. V okamžiku, kdy ucítil kus látky na obličeji, si uvědomil, že ji má přitisknutou k ústům. Chtěl křičet, ale neměl dostatek vzduchu ani síly to udělat. ––– Muž, který za ní prošel dveřmi, stál tak dlouho na jednom místě, až si začala říkat, jestli tam ještě je. Janine se tiskla ke kamenné stěně v temné úzké chodbě. Neslyšně dýchala a proklínala se. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217110
Neměla nejmenší tušení, že má někoho tak blízko za sebou, a to ji štvalo. Nebyla dost opatrná. Šlo to až moc dlouho příliš dobře, bylo to až moc jednoduché, takže si začala myslet, že je chytřejší než oni, a najednou přišel trest. Někdo ji sledoval a teď na ni tam venku čeká. Nebo ne? Proč se nic neděje? Začala si zrovna namlouvat, že asi jenom špatně slyšela. Že se skrývá zbytečně, že je paranoidní a nervózní a že se musí sebrat a vrátit se do svého pokoje. Už už se chtěla odlepit od stěny, když znovu uslyšela kroky. Pomalé. Pátravé. Podivné tempo. Skoro jako na klidné procházce. Vůbec to nedávalo smysl. Na tomhle místě se nacházely jenom dvě kategorie lidí. V jedné byla ochranka a personál, ve druhé ona. Ale kroky, které slyšela, zněly, jako by tudy procházel nějaký návštěvník nebo zájemce o nemovitost nebo někdo na čumendě, a taková kategorie tady neexistovala. Až když se muž objevil na úrovni chodby, ve které stála, došlo jí, že to není nikdo z ochranky. Prošel kolem ní uvolněným krokem a ona na okamžik nechápala, co vlastně vidí, než jí došlo, že to může znamenat jediné. To už ale bylo pozdě. Slyšela je jako první. Chvíli na to je uslyšel taky. Zarazil se jenom pár metrů od ní a napínal sluch ke stejnému zvuku jako ona. Krokům někde v dálce. Nahoru stoupali muži z ochranky. Zaváhala. Mohla je nechat, aby ho našli. Možná by to pro ni byla ta nejlepší příležitost. Kdyby ho odsud odvedli, měla by volné pole. Možná. Ale to si nemohla dovolit. Právě na tohle čekala. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217110
Jedním pohybem si svlékla tričko. Hlavně nesmí křičet. Musí to udělat rychle a tiše. Kdyby ho zranila, nebyl by jí k ničemu. I kdyby neměl tričko v ústech, byl by William Sandberg příliš překvapený na to, aby ze sebe vydal hlásku. Mladé ženě, která se nad ním skláněla, nebylo víc než třicet. Tmavé vlasy měla stažené do ohonu, na sobě tenké černé tepláky a na nohou vůbec nic. Měla vytrénované tělo a na něm přiléhavé černé tílko kopírující linie jejích svalů, jako by je tam někdo namaloval. S pohledem upřeným do očí mu naznačila, aby byl zticha. Po celou dobu, kdy muži kolem nich prošli, zastavili se u dveří, kterými před chvíli proklouzla, otevřeli je svými čipy a nechali je s bouchnutím zapadnout, ho držela těsně u sebe. Bez dechu čekala, až utichne bzučení otáčejícího se zámku. Když se tak konečně stalo, znovu se mu podívala do očí. „My dva si musíme promluvit.“
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217110