STAVBA CÉV 79 a. carotis externa. Čtvrtý oblouk vzniká 28. dne vývoje (současně se třetím obloukem). Čtvrtý oblouk vpravo v dalším vývoji (v 7. týdnu) ztratí spojení s dorsální aortou i se šestým aortálním obloukem a napojí se na vznikající pravou 7. intersegmentovou arterii. Vznikne tak a. subclavia dextra, která je složená z pravého čtvrtého aortálního oblouku, z krátkého úseku pravé dorsální aorty a z pravé 7. intersegmentové arterie. Z oblasti saccus aorticus vznikne truncus brachiocephalicus. Čtvrtý oblouk vlevo zůstává spojen s dorsální aortou a vzniká z něho definitivní arcus aortae. Na jeho konečný úsek se napojí levá 7. intersegmentová arterie, čímž vznikne a. subclavia sinistra. Pátý oblouk je vpravo i vlevo od počátku rudimentární a rychle zaniká. Šestý oblouk vzniká 29. dne vývoje. Šestý oblouk vpravo vytvoří v 7. týdnu vývoje základ proximální části a. pulmonalis dextra, dále distálně zaniká. Šestý oblouk vlevo persistuje po celé embryonální a fetální období; z jeho proximální části vzniká malý úsek a. pulmonalis sinistra; z jeho distální části se vytvoří silná spojka z truncus pulmonalis do oblouku aorty – ductus arteriosus Botalli*, kudy za embryonálního a fetálního života krev, která z pravé předsíně neodešla skrze foramen ovale, ale prošla do pravé komory a do truncus pulmonalis, přetéká zkratkou do oblouku aorty (a obchází tak malý oběh krevní). Při narození se ductus arteriosus uzavírá, později obliteruje a zůstává z něho zřetelný vazivový pruh – ligamentum arteriosum.
Vrozené vady srdce vesměs spočívají v nedokonalém, pozměněném nebo neúplném průběhu formativních dějů, jak jsou výše charakterizovány. Nejčastějšími vadami jsou: persistentia foraminis ovalis – štěrbina z nedokončeného srůstu předsíňových sept, funkčně bezvýznamná; existuje u 20–25 % lidí; foramen ovale patens – otevřené foramen ovale buď z nedostatečné velikosti septum secundum, nebo z přílišné redukce septum primum; defekt předsíňového septa při atrioventrikulární hranici je vlastně persistencí foramen primum; defekty komorového septa jsou vzácnější; častější jsou defekty v oblasti pars membranacea septi; mohou být spojeny i s defekty bulbárního septa (výtokové dráhy komor) a s defekty rozdělení truncus arteriosus na truncus pulmonalis a vzestupnou aortu. Defekt septace může být součástí DiGeorgeova syndromu podmíněného poruchou vývoje neurální lišty. Může tu docházet k nesprávnému, dokonce i opačnému napojení truncus pulmonalis a aorty na pravou a levou komoru, z čehož resultuje řada defektů, z nichž část se označuje jako *
transposice velkých cév (blíže v embryologii a v patologii). Typické variace a vývojové vady, které vznikají ze změn při zániku a přestavbě aortálních oblouků (viz výše), budou uvedeny v popisu příslušných cév v dalším textu (srov. str. 75).
STAVBA CÉV Cévní stěny odpovídají svou strukturou funkčním nárokům jednotlivých úseků cévního řečiště; k těmto stavebně charakteristickým úsekům patří tepny – arteriae, které se postupně větví ve stále tenčí až v nejtenčí, zvané arterioly – arteriolae; ty přecházejí ve vlásečnice, kapiláry – vasa capillaria; kapiláry pokračují do nejtenčích žil, které se nazývají venuly – venulae; a ty se sbírají v žíly – venae. Arteriae – tepny – mají pevné a pružné stěny, adaptované na pulsové nárazy krve rytmicky vypuzované ze srdce. Krev protéká v tepnách rychle, rychleji za systoly. V aortě činí rychlost krevního proudu 40–50 cm/s, s postupujícím větvením řečiště rychlosti ubývá. Systolou srdeční je krev vržena z komor do cév; tím vzniká tlaková vlna, která při svém postupu cévou roztahuje cévní stěnu; toto dočasné roztažení je hmatné jako tep; rychlost tepové vlny je mnohem větší než rychlost krevního proudu a činí 5–8 m/s. Tlak krve (za systoly) činí v aortě 140–150 mm Hg (18,7–20 kPa), v a. brachialis kolem 120 mm Hg (16 kPa) a v a. radialis kolem 90 mm Hg (12 kPa); dále do periferního větvení klesá. Příčinou zpomalení proudu krevního i tlaku krevního do periferie je skutečnost, že s postupným přibýváním větví obnáší součet ploch průřezů větví vždy více než plocha průřezu cévy před větvením. Tlaková a tepová vlna způsobuje, že z naříznuté tepny krev rytmicky vystřikuje. Na mrtvole jsou tepny vlivem posmrtného stahu svaloviny stěn prázdné a zejí. Proto se starověcí anatomové domnívali, že tepny do těla rozvádějí vzduch – odtud název arteria (řec. aer, vzduch; térein, obsahovat). Tepny jsou většinou uloženy hlouběji, v chráněných místech. Jen někde je tepna natolik povrchově uložená, že je hmatný její tep. Za průběhu při kloubech jsou zpravidla na chráněné straně flexe. K orgánům probíhají tepny zpravidla z nejbližších zdrojů. Dlouhý průběh tepny je u některých orgánů známkou změny polohy tohoto orgánu za vývoje (např. tepny varlete
Leonardo Botallo (* 1530, rok úmrtí neznámý), italský lékař a anatom v Pavii a Paříži.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217087
80 STAVBA CÉV
a vaječníku). Při orgánech, které procházejí objemovými změnami, probíhají tepny zpravidla vinutě a vlnovitě. Tepenné větve, které probíhají podle hlavního kmene a napojují se v jeho směru na další tepny, se označují jako kolaterály (pobočné větve). Těmito kolaterálami se při uzávěru hlavní tepny může uskutečnit tzv. kolaterální průtok. Existence kolaterálního průtoku dovoluje chirurgické podvazy i větších cév (některých) a udržuje alespoň minimálně nutné zásobení krví při chorobném postižení hlavní cévy. Sousední větve jedné tepny i sousedící větve různých tepen mohou být spojeny, a to i dosti silnými spojkami. Ty se nazývají anastomosy (řec. anastomosis, vústění) a dovolují určitou funkční plasticitu tepenného řečiště a přetékání krve z oblasti jedné větvičky do oblasti větviček sousedních. V některých orgánech však takovéto anastomosy nejsou nebo jsou funkčně zcela nedostatečné. Tepny bez těchto anastomos se označuj jako tepny konečné, a je-li v nich přerušen průtok, propadá jimi zásobovaná oblast nekrose. Takové konečné tepny jsou např. v sítnici, ve slezině, v ledvině; v srdci a v mozkové tkáni sice spojky jsou, jsou však funkčně nedostatečné, takže z funkčního hlediska jsou také tepny srdce a mozku tepnami konečnými. Stěna každé tepny má tři vrstvy; jsou to vnitřní tunica intima, střední tunica media a vnější tunica externa (adventitia). Tunica intima (obr. 57) se skládá z jedné vrstvy plochých endothelových buněk (Anatomie 1, str. 9), podložených sítí elastických a kolagenních vláken nebo elastickými blankami; elastická vlákna a blanky se souborně označují jako membrana elastica interna. Na větších tepnách je ještě mezi endothel a elastická vlákna vložena jemná vrstva vaziva, která v některých tepnách chybí (např. v truncus coeliacus a v aa. mesentericae).
Tunica media (obr. 57) je nejsilnější z vrstev stěny tepny; skládá se z hladké svaloviny, jejíž buňky probíhají cirkulárně nebo v nízkých spirálovitých závitech, mezi nimiž a kolem nichž jsou sítě kolagenních a elastických vláken, popřípadě elastika ve formě blanek. Podle velikosti tepen převažuje elastická nebo svalová složka v tunica media, a tepny se proto označují jako tepny elastického typu nebo svalového typu. Velké tepny (aorta, arteriae iliacae) jsou typu elastického, ve středně velkých tepnách je svalová
a elastická složka v rovnováze, s větvením na menší cévy přibývá svaloviny a tepny menšího kalibru jsou již čistě svalového typu (obr. 58). Tepny elastického typu se při systolickém nárazu krve rozpínají a při diastole se vracejí do původního kalibru, čímž jednak pohánějí krev, jednak zachycují systolický vzestup tlaku a přispívají k rovnoměrnějšímu proudu krve. Tepny svalového typu mají ve svalovině své stěny hlavně regulační aparát, který mění průsvit tepny a reguluje tak přítok krve do příslušných oblastí. Tunica externa (cévní adventicie) je povrch cévy z fibrilárního vaziva s kolagenními i elastickými vlákny, která se na povrchu cévy síťovitě překřižují a přecházejí do vaziva v nejbližším okolí cévy, čímž ji pružně fixují k okolí. Proti svalové vrstvě bývá tunica externa oddělena elastickou vrstvičkou zvanou membrana elastica externa (obr. 57 – ta na tepnách některých oblastí, např. v mozku, chybí). Zvláštním typem malých arterií jsou tzv. polštářkové arterie, které mají pod intimou podélně uložené svalové buňky, které svým smrštěním polštářkovitě zdvihnou intimu a zúží průsvit cévy. Jde o výrazná regulační zařízení v některých orgánech, fungující pod vlivem inervace. Bude na ně upozorněno na příslušných místech v dalším textu. Protože stěny tepen jsou relativně silné, nestačí pro ně přívod kyslíku a živin z protékající krve difusí stěnou. Výživu a kyslík pro stěny tepen přivádějí slabé tepénky a odvádějí tenoučké žilky, které v cévních stěnách podélně probíhají. Souborně se označují jako vasa vasorum; pocházejí buď přímo z tepny, kterou zásobují, nebo z nejbližší sousední tepny. Vasa vasorum se větví hlavně v adventicii a ve vnějších vrstvách tunica media, zatímco vnitřní vrstvy medie a tunica adventitia jsou živeny patrně difusí z nitra tepny. V žílách jsou vasa vasorum dobře vyvinuta a jejich větve dosahují až do tunica intima. Mízní cévy jsou vyvinuty ve vazivu adventicie, hlavně u větších tepen a žil. Nervy pro stěny cév jsou vlákna autonomního nervového systému a ve stěnách cév se větví v sítě převážně v tunica media, kde inervují hladkou svalovinu. Sympatická vlákna jsou vasokonstrikční, parasympatická vlákna jsou vasodilatační. Na koronárních cévách je tento účinek opačný. Vedle vláken pro vasokonstrikci a vasodilataci jsou přítomna i vlákna sensitivní, která přicházejí k cévám z nejbližších mozkomíšních nervů. (Distribuce nervů k cévám – viz kapitolu Autonomní systém nervový.) V cévách jsou na řadě míst také
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217087
STAVBA CÉV 81
Obr. 57. SCHEMA OBECNÉ STAVBY CÉVNÍ STĚNY u arterie střední velikosti, svalového typu; znázorněny vrstvy cévní stěny; vpravo ukázány proporce jednotlivých vrstev stěny u tepny (silnější stěna) a u přibližně stejně silné žíly (tenčí stěna) A tunica intima B tunica media 1 endothel 4 buňky hladké svaloviny v tunica media 2 lamina basalis endothelu a subendothelová vrstvička vaziva C tunica externa 3 membrana elastica interna 5 membrana elastica externa 6 vazivo adventicie, v něm vasa vasorum
důležité nervové receptory, zejména tlakové (presorecepční nervy). Arteriolae – arterioly – jsou vlastně nejtenčí arterie. Skládají se z endothelu a z tenké vrstvičky cirkulárně probíhajících hladkých svalových buněk; mezi endothelem a svalovými buňkami je membrana elastica interna (viz výše), složená ze sítí vláken; na povrchu svalových buněk je tenká fibroelastická vrstva. Arterioly mají poměrně silnou stěnu a malý průsvit. Jsou bohatě zásobeny nervovými vlákny (viz výše); svou svalovinou pohotově mění průsvit, a jsou proto hlavní oblastí regulace průtoku cévním řečištěm toho kterého místa organismu. Konečné úseky arteriol před kapilárami se označují jako prekapiláry; prekapiláry pokračují do kapilár.
Vasa capillaria – vlásečnice, kapiláry – jsou velmi úzké cévy, o průměru kolem 7 μm, jejichž stěnu tvoří jenom jediná vrstva endothelových buněk, k nimž zvenčí přiléhá síť retikulárních vláken. Místy přiléhají na kapiláru zvenčí tzv. pericyty (Rougetovy* buňky), jež svými tenkými výběžky obemykají kapiláru. Pericytům byla přisuzována schopnost zužovat průsvit kapiláry, pericyty však neobsahují kontraktilní fibrily a kapiláry mění svůj průsvit za vývoje dřív, než se na nich pericyty objeví.
Šířka kapilár je měnlivá; jejich nejběžnější průsvit odpovídá rozměru červených krvinek; najdou se však *
Charles Rouget (1824–1904), francouzský anatom a histolog v Paříži a v Montpellier.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217087