„Myslím, že už tam budeme,“ řekla Šárka. „Před námi je veliká načervenalá koule.“ „To bude na sto procent Mars,“ vykřikl radostně Roman. „Tak to opravdu funguje tak, jak jsme si mysleli,“ řekl zamyšleně Filip. „Chápete to? Kde by naše civilizace byla, kdybysme ovládali složitý stroje jenom myšlenkama?“ „Já se obávám, že to by mohl být spíš náš konec,“ opáčila Šárka. Tohle byla hluboká filozofická úvaha. Když si představili všechny zlé a sobecké lidi, kteří touží po moci, museli jí dát za pravdu. Jistojistě by to nemuselo dobře dopadnout. „Koukněte na ty hluboký krátery,“ upozornila je Magda. „To jsou jizvy po meteoritech, které na planetu dopadly,“ dodal Roman. „Jsem zvědavá, jestli uvidíme i oba měsíce,“ řekla zamyšleně Barča. Když si o Marsu četla v knize, zaujalo ji, že má dva měsíce. „Jeden se jmenuje Phobos a druhý Deimos. To znamená strach a hrůza. Zajímalo by mě, co je na nich tak strašidelnýho.“ Jejich vesmírné plavidlo obletělo planetu kolem dokola a při tomto vyhlídkovém letu opravdu narazili na oba měsíce. Strašidelně nevypadaly. Vypadaly jako obrovské šutry volně visící ve vesmírném prostoru, které občas osvětlovalo slunce. „Víte, že den tady trvá dýl než na Zemi?“ vyrukoval s další informací Filip. „A rok je skoro jednou tak dlouhej jako u nás.“ „Jak může být rok delší?“ divila se Magda. „Rok je přece rok!“ „To záleží na tom, za jak dlouho se Mars po své oběžné dráze otočí okolo Slunce. Protože je od Slunce dál, tak mu to trvá dýl,“ snažil se jí to co nejjednodušeji vysvětlit Filip. „A můžeme se po Marsu projít?“ zeptala se Magda. „Tak to by rozhodně nešlo,“ odpověděla jí vyděšeně Šárka. Bála se, aby jim jejich vesmírná loď náhodou nechtěla přání opět vyplnit.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217086
„Na Marsu není stejná atmosféra jako na Zemi. Nedá se tu dýchat. Během chvilky bychom umřeli,“ vysvětlil jí Roman a pak dodal, „ale já ještě umírat nechci.“ „A navíc je tam docela zima,“ přišel s dalším argumentem Filip. „Teploty se tam pohybují pod bodem mrazu.“ „Jako u nás v zimě?“ chtěla vědět Magda. „Mrzne tam mnohem více. My známe teploty kolem minus dvaceti, ale tam může být i minus sto dvacet,“ řekl Filip důrazně, aby nadobro zahnal Magdiny touhy postavit se na povrchu Marsu. „A jsou tam aspoň ti Marťani?“ zeptala se nakonec Magda. V jejím hlase bylo znát podráždění z toho, že nic není tak, jak si to představovala. „Tak se dobře dívej, jestli nějakýho nezahlídneš,“ nabádala ji sestra, která jediná věděla, co na Magdu platí. Malá Magda přitiskla nosík na jedno z okének a snažila se zachytit jakýkoliv pohyb. Po chvíli to ale vzdala. „Žádní Marťani tu nejsou. Není tu vůbec nic, jen prach a kameny,“ prohlásila otráveně. „Já chci zpátky domů.“ Toto přání jim jejich talíř opět vyplnil. Rudá planeta se jim totiž začala znovu vzdalovat.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217086
Sedí to! Ke konci letu byli zase nahnáni do sedadel a připoutáni. Když bezpečně přistáli, počkali, až se vrata opět otevřou. Pak se nejstarší Roman podíval na hodinky a opatrně vykoukl ven. Jednak se chtěl přesvědčit, že jsou opravdu na místě, ze kterého vystartovali, a jednak bylo důležité zajistit, aby je při vystupování nikdo neviděl. „Vzduch je čistej,“ špitl směrem do talíře, který byl pravděpodobně zvukotěsný. Kamarádi kývli a pak se jeden po druhém postavili na jezdicí plošinu, která je dopravila z talíře na pevnou zem. Už se tady cítili skoro jako doma. Dobře věděli, kterým tunelem se mají dát, aby dorazili k tajnému vchodu, který nedávno objevili. Barča už s sebou neměla ani červenou bavlnku. Bylo by to zbytečné zdržování. Tentokrát se při zpáteční cestě stále ohlížela Šárka. Tížil ji pocit, že je někdo sleduje. Nikoho ale neviděla, tak se nakonec uklidnila. Řekla si, že to možná bylo jen ze strachu. Roman dobře natrénovaným pohybem otevřel tajný vchod a všichni se jako omámení vyřítili ven. „Musíme najít Olivera,“ vykřikl Filip. Byl rád, že může konečně promluvit. „Bude někde nahoře,“ řekla Šárka a ukázala na čerstvě vyšlapanou pěšinku. Vydali se tedy v jeho stopách. „To bylo fakt hustý!“ řekl jim Oliver místo pozdravu. „Viděl jsi nás?“ zeptala se Magda. „Viděl jsem osvětlenou kouli, která vystřelila z kopce neskutečnou rychlostí. Jestli jste to byli vy, tak to bylo naprosto neskutečný. Vůbec se mi tomu nechce věřit!“ vykládal jim Oliver rozrušeně. „Tak si srovnáme časový údaje,“ navrhl Roman.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217086