/ 98 / bojovníkův za idey novověké. Snahy věku našeho jsou bez odporu rázu demokratického; jejich cílem jest, aby se každému co možná největší míry vzdělání duševného i blahobytu hmotného a svobody politické dostalo. Jest nabíledni, jak podstatně tyto troje snahy spolu souvisí, takže každá podmínkou obou ostatních se stává. Obzvláště dosažení svobody politické nezbytně založeno zdá se býti na všeobecném vzdělání, i vědeckém i mravném. Jak důležitým faktorem jest tudíž literatura v životě moderním, toho důkazem jest novinářství. Avšak ani na literaturu krásnou [vše podtrhl J. G. – pozn. P. Č.], ku které tuto především zřetel obracíme, zapomínati nesluší; i tato v životě politickém stává se zbraní mocnou, pobádajíc mysl zušlechtěnou k činu.“6 Postuláty, aby literatura povzbuzovala národ „jako prápor nešený v čele bojechtivého vojska“ a aby „ryzejší národním rázem [podtrhl J. G.] se stala“,7 se mladý Goll se střídavými úspěchy pokoušel naplnit ve své tvorbě. Soudobá kritika ocenila jeho vlastenecky burcující básně8 a Jan Neruda přímo napsal, že Goll „není ovšem zcela cizí bojům politickým“ a „miluje národ svůj citem horoucím“, ba nedovede „smlčet bol svůj nad osudy jeho“.9 V této souvislosti Neruda vyzdvihl báseň K založení Národního divadla, v níž autor věrně reflektoval atmosféru masového shromáždění, konaného u příležitosti položení základního kamene dne 16. května 1868: Až k skončenému sejdeme se dílu, zda stavba větší bude krov už nést? Nuž cvičme prací v díle menším pěst a k dílům velkým svorně tužme sílu!
6
7 8
9
-o- [= Goll, Jaroslav]: Slovo o naší literatuře, Lumír 15, 1866, č. 3, s. 42. Stať zřejmě vznikla na základě diskuse o národním fenoménu v umělecké tvorbě. Debatu uspořádal 27. 1. 1865 literární odbor Umělecké besedy a aktivně v ní vystoupili kupř. Karel Sabina, Vítězslav Hálek, Josef Barák a Jaroslav Goll (viz A. Pražák: Dějiny literárního odboru Umělecké besedy, s. 172). Tamtéž, s. 43. Kupř. Eliška Krásnohorská v recenzi souborného vydání Gollových veršů z let 1867–1872. Viz Krásnohorská, Eliška: Básně Jaroslava Golla, Ženské listy 3, 1875, s. 37–39. Neruda, Jan: Goll a Dörfl. List literární, Národní listy 8. 10. 1874. Přetištěno in: Neruda, J.: Literatura IV., J. Thon (ed.), Praha 1961, s. 99.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217072
/ 99 / Až dokončeny budou dnešní činy a sborem souzvučným múz zazní hlas, zpěv múzy tragické ať učí nás, že národ nehyne, leč z vlastní viny.10
Pronikavý postřeh Nerudův upozorňoval čtenáře i na Gollův historismus, který recenzent poněkud zjednodušeně vysvětloval básníkovou profesí. Poněvadž se však Neruda nezamýšlel nad verši začínajícího dějepisce okamžitě po jejich prvních zveřejněních, nýbrž až nad knižním vydáním, byl jeho pohled poněkud zkreslen. Goll se totiž dostával přes literaturu k historii, nikoliv od studia dějin k básnické tvorbě. Proto i jeho historismus zpočátku organicky vyrůstal z romantického historismu obrozenského a zároveň se napájel soudobou politickou aktualizací národní minulosti. Zřejmé je to ve volbě historických témat i ve způsobu jejich zpracování. V souladu s přístupem starších generací spisovatelů i vlastních vrstevníků se básník inspiroval četbou Rukopisů královédvorského a zelenohorského,11 o jejichž pravosti tehdy nepochyboval, avšak ještě silněji pronikala do jeho poezie připomínka slavné doby husitské a její konfrontace se stínem Bílé hory i následné poroby Českého národa. V tomto směru netvořil Goll žádnou výjimku.
10 11
Goll, Jaroslav: Básně, Praha 1874, s. 82. Markantní je to především v básni Ohlas: „Zlatý Vyšehrad nám v temnu zhas’, umlk’ pěvec, jehož mocný hlas Vyšehradem hýbal i vší vlastí. Kdy zas vzplane Vyšehradu jas? a kdo najde varyto nám zas, jež jím hýbat bude i vší vlastí? … Mám vypravovat víc? Mám lkát, že před časem se v starce u nás mladí pěvci mění? Bol, hněv, kdy z prsou vypukne v jich pění, vln hluchých odvětíte ohlasem. Svým pěvcům lidsky až se ozvete vy sami, zvuk najdou Lumírův, jenž skálou hne i vámi.“ Tamtéž, s. 70 a 73. V letech 1866 a 1868 se Goll pravosti Rukopisu královédvorského dokonce dovolával.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217072
/ 100 / Téma osudné bělohorské porážky nebylo v české literatuře nikterak nové. Poprvé se vážněji přihlásilo v díle Karla Hynka Máchy, na intenzitě nabylo v revolučním roce 1840 a posléze nalezlo ohlas v tvorbě májovců.12 V šedesátých letech nastal v českém písemnictví skutečný „vroucí kult Bílé hory“, kult, který se stupňoval v období táborového hnutí a přitahoval k sobě jak pozornost politiků, zejména z řad mladočechů, tak nastupujících ruchovců a lumírovců i o něco starších májovců. Vzpomeňme zde Hálkovy dramatické básně Dědicové Bílé hory, o které se 20. listopadu 1869 v literárním odboru Umělecké besedy rozpoutala debata, do níž zasáhl též Goll, vytýkající autorovi přílišnou lyričnost.13 Bělohorské téma se pak v následujících desetiletích frekventovalo tak často, že se změnilo v topos vlastenecky zaměřených uměleckých i politických projevů a pozvolna pokleslo v omšelé klišé, snadno redukovatelné na okřídlený výrok o třísetleté porobě českého národa, utrpení, které zavinila nevelká bitva svedená na pláních za Břevnovem… Vraťme se však zpět na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let. Tehdy fenomén Bílé hory představoval pro mladočeské i staročeské politiky, stejně jako pro vlastenecky orientované umělce a intelektuály, skutečně traumatizující událost české minulosti, příčinu všech běd, jež národ postihly a počátek konce české politické samostatnosti. Osvětlení kořenů, souvislostí a důsledků bělohorského střetnutí považovala vzdělaná veřejnost za klíč k pochopení české otázky a prosazení státoprávních požadavků bylo pokládáno za odčinění dějinné tragédie, k níž došlo 8. listopadu 1620. Bílá hora zakotvila v historickém povědomí nejširších vrstev jako symbol národního ponížení a nadcházející období, trvající až do sklonku 18. století, vyhlíželo jako temný čas, v němž český lid úpěl pod jhem habsburského centralismu a absolutismu, jezuitů i cizácké šlechty. Do protikladu k dějinnému úpadku let 1620–1780 kladla vlastenecky smýšlející česká veřejnost dobu husitskou, v níž poznenáhlu shledávala největší a nejslavnější epochu národní historie. K rozšíření tohoto názoru nesporně přispěl třetí díl Dějin národu českého v Čechách a v Moravě, vydaný v letech 1850–1851, avšak koncipovaný Františkem Palackým 12
13
Hýsek, Milostav: Bílá hora v české literatuře, in: Na Bílé hoře, 2. vyd., Praha 1921, s. 107–145. A. Pražák: Dějiny literárního odboru Umělecké besedy, s. 213.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217072