inženýr Chvedčeň učinil totéž vůči Tolčinskému, Prochorovovi a Krejcbergovi a Chajlov nakonec podal udání i na Tolčinského.30 Vyšetřování z podnětu stranického výboru mělo rychlý spád. Do března roku 1937 byli všichni – Tolčinskij, Baronskij, Prochorov, Krejcberg a Šejnin – pozatýkáni, když k odhalení posloužila kombinace technických a politických nařčení. Tolčinskij byl zatčen 10. března. 14. června se jeho jméno objevilo na seznamu těch, kteří měli být souzeni vojenským kolegiem nejvyššího soudu. Seznam byl předán k odsouhlasení Stalinovi, Molotovovi a Vorošilovovi. Aron Anatoljevič Tolčinskij měl na seznamu číslo 72. Dne 16. června byl odsouzen za účast v kontrarevoluční teroristické organizaci a následujícího dne zastřelen. Byl pohřben na Donském hřbitově v Moskvě. Bylo mu třicet dva let.31 Šejnin byl zatčen a posléze vyloučen ze strany za dlouhý seznam „zločinů“, zahrnující žhářství, záměrné poškození stavby, nedodržování bezpečnosti práce, pokrytectví a to, že zanedbal povinnost odhalit vlastní příbuzné. Když Šejnina zatkli, poskytla jeho významná pozice náměstka ředitele Dynama a existence jeho „nepřátelských“ příbuzných stranickému výboru širokou škálu odůvodnění pro vyloučení ze strany.32 Trestní stíhání okruhu pracovníků ve vedoucích funkcích připravilo továrnu o jejího technického ředitele, náměstka ředitele a tři dílenské vedoucí. Následný neklid přetrvával v továrně po dlouhé měsíce. Zatýkání nejenže zanechalo důležité pozice neobsazené, ale především vyprovokovalo jednotlivé straníky k tomu, že horlivě sledovali jeden druhého ve snaze odhalit kohokoli, kdo se zatčenými muži spolupracoval nebo je obhajoval. Lipštejn, nástupce Baronského ve funkci vedoucího technického oddělení tažných strojů, byl na sklonku jara 1937 ostře kritizován jako „Tolčinského přítel“ a za „neochotu pomoci odhalovat nepřátele
30 31
32
V roce 1964 Jefanov konstatoval, že zodpovědnost za vady měli ve skutečnosti Italové. Viz Istorija zavoda „Dinamo“, d. 2, str. 242. Upomínku udržuje webová stránka věnovaná obětem stalinského teroru, která obsahuje více než jeden milion jmen získaných z různých zdrojů a archivních dokumentů. Viz http://Stalin.memo.ru/spiski/index.htm a http://lists.memo.ru/index19.htm. Seznam, na němž je Tolčinského jméno, je uložen v Archivu prezidenta Rossijskoj Feděraciji (APRF), f. 3, i. 24, s. 409, l. 194. Tolčinskij byl rehabilitován 15. května 1955. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 54–55. Tolčinskij, Baronskij a Krejcberg byli později rehabilitováni a oslavováni za svůj nezměrný přínos k průmyslovému rozvoji Sovětského svazu. Viz Jefanov, Istorija zavoda „Dinamo“, d. 2, str. 166, 170, 300.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217069
ve vlastní dílně“. Po zatčení Krejcberga požadoval zaměstnanec druhé nástrojářské dílny, kterou Krejcberg předtím vedl, vyšetřování lidí, kteří „Krejcberga a systém krytí chránili“. Tentýž pracovník také obvinil jiného straníka z toho, že Krejcberga kritizoval „nedostatečně a bezzubě“.33 První zatýkání odstartovalo nové kolo udávání ve chvíli, kdy straníci začali obviňovat své druhy z toho, že nedokázali včas odhalit ty, kteří nyní byli již ve vězení. Hlavní role při propagaci těchto obvinění se ujal plátek Kirovec, jehož redaktoři vytrvale sledovali vztahy mezi nedávno zatčenými a jejich spolupracovníky. Osvojili si princip presumpce viny na základě spolupráce a sledovali vazby Baronského, Prochorova a Tolčinského na ostatní v dílně elektrických lokomotiv. Noviny osočily V. Viktorova, mladého inženýra, jenž vyprojektoval motor, za nějž obdržel vítěznou cenu v soutěži, že je „přívrženec Baronského“. Podobně Kirovec kladl vinu za neúspěch „testovací lokomotivy, označené jako ‚SK‘“, nejen Tolčinskému a Prochorovovi, ale celé skupině pochlebníků, kteří ji opěvovali. Obvinil inženýra – straníka, že selhal, když „neodhalil tyto patolízaly“, a další inženýry z „rodinkaření“ (rus. semejstvennosť). List dal také popud k vyšetřování vedoucího slévárny M. A. Kogana, když uvedl, že Tolčinskij byl „Koganovým velkým ochráncem“. Šéfredaktor věnoval celou stránku Koganově „špatnému vedení dílny“, vysmíval se slévárně za produkci příliš velkého množství zmetků a konstatoval, že Koganovo „objektivní vysvětlování“ výrobních problémů, zahrnující výpadky elektrického proudu, je nepřijatelné. V odhodlání poštvat zaměstnance slévárny proti Koganovi se redaktor listu v hlavním komentáři jízlivě ptá: „Působí ve slévárně ruce třídního nepřítele?“34 Takovéto výpady vyvolávaly velmi nepříjemné obavy mezi těmi, na něž se noviny zaměřovaly, a přinejmenším jeden z inženýrů se poté, co byl na jejich stránkách kritizován, dostavil v histerickém záchvatu za předsedou stranického výboru.35
33 34
35
CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 176, l. 39–40. Protiv šumichi i paradnosti usypljajuščich bditěľnosť, Razguľničestvo ili vreditěľstvo, a Spesi zaznajstvo mešajut Koganu, Kirovec, 16. února 1937, str. 1, 3. Označení „SK“ znamená Sergej Kirov. Mnoho modelů lokomotiv neslo iniciály stranických vůdců. CAOPIM, f. 432, i. 1, s. 179, l. 49.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217069
Do jara roku 1937 NKVD navíc, vedle Tolčinského, Krejcberga, Prochorova, Baronského a Šejnina, zatkl vedoucího skladiště šrotu A. P. Chljupova a zaměstnance dílny na stroje na střídavý proud Muravina – oba v souvislosti s lednovým požárem. Oba muže strana vyloučila ze svých řad okamžitě po jejich zatčení, Chljupova za to, že se stýkal s nedávno zatčenými trockisty, Muravina za spáchání žhářského útoku a za utajování sociálního původu (údajně byl synem úspěšného obchodníka). NKVD kromě toho zatkl V. I. Romanova, vedoucího výzkumného oddělení a řídícího pracovníka kontroly, jeho nástupce J. I. Menise a vedoucího elektrodílny K. P. Maškina, čímž byli odstraněni další významní členové závodního vedení. Ředitel továrny Žukov obdržel svolení strany, aby rezignoval na svou pozici z důvodu nemoci. Přesto ho nakonec nezachránilo ani odstoupení, ani špatné zdraví, také on byl později zatčen.36
MLČENÍ: POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ SLUŠNOSTI Když vedení Dynama zmizelo ve vězení, továrnou se začal šířit strach. Během jara se na stranických schůzích provalila znepokojivá zjištění o předešlých udáních. Ti, kteří dříve sepisovali udání, začali chápat, že se i oni možná stali terčem kritiky druhých. Lidé se zdráhali komukoli důvěřovat a v rozhovorech byli čím dál obezřetnější. Straníci si osvojili pečlivě vystavěnou stylizaci, jíž se prezentovali na veřejnosti, papouškovali novinová hesla a demonstrovali svou „loajalitu“. Nikdo nesměl nahlas vyjádřit pochyby o zatýkání a vylučování, aniž by byl obviněn z „ochraňování nepřítele“. Mlčení se stalo posledním útočištěm slušnosti. Avšak brzy přišli i o tuto volbu v souvislosti s organizovanou odpovědí strany na pokračující zatýkání. Zatčený „nepřítel“ nesměl zůstat ve straně. Každé zatčení straníka, který měl dobré postavení, bylo potupou a známkou toho, že místní organizace je neschopná účinně odhalovat vnitřní nepřátele a vylučovat je ze svých řad. Stranický výbor musel najít k vyloučení těch členů, kteří byli zatčeni, nějaký důvod a vysvětlit, 36
Jefanov, Istorija zavoda „Dinamo“, zmiňuje, že Žukov byl zatčen a pak rehabilitován, sv. 2, str. 300.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217069