Průb ěh svateb n íh o o b řad u
Některé středověké obce poctívaly ženicha tím, že ráno v jeho svatební den zajistily minjan pro bohoslužbu šachrit v jeho domě (Kol bo). V sefardských obcích začínaly oslavy v předvečer svatby, kdy druhové ženicha podávali večeři v jeho domě, přátelé nevěsty strávili večer v jejím domě.
Svatební dary
V rámci svatby samotné se dávají další dary, a to těsně před samotným obřadem. Tradičním darem pro nevěstu byla skříňka určená na klíče nebo na šperky. Mohla být zdobena různými výjevy a symboly vztahujícími se k soužití muže a ženy. Jednalo se například o vyobrazení biblických scén Adama a Evy, Abrahama a Sáry, Rebeky na velbloudu zakrývající si svoji tvář, když se přibližuje k Izákovi, Jákoba odstraňujícího kámen z pramene, když vidí Ráchel, Ester před Achašveróšem, Judity s hlavou Holofernovou apod. Jiným častým výjevem jsou postavy ženicha a nevěsty. Ženich často drží pod paží knihu, druhou ruku má napřaženou a nabízí svůj dům nevěstě. Symbolika vyobrazení je následující: nejprve je třeba studovat Tóru, pak uzavřít sňatek, muž má nejprve postavit dům a pak se ženit. Nevěsta drží v ruce kytici a svazek klíčů, jež jsou symbolem, že jako paní domu řídí domácnost. V rozích mohou být portréty žen představující jejich povinnosti: zapalování šabatových svící, oddělování chaly, chování dítěte, stříhání látky (viz italské artefakty 19. století). Jiným motivem zdobícím svatební dar určený nevěstě může být vyrytí tzv. Šev’a brachot (neboli sedmi svatebních požehnání, viz níže) a postavy rabiho se štrejmlem, ženicha s cylindrem a nevěsty s korunkou (viz například ruské artefakty z 19. století).181 V den svatby posílá ženich nevěstě sidur v ozdobné vazbě ze vzácného materiálu, v Německu se tento dar nazývá sivlonot tfilot (ve východní Evropě tzv. korban mincha sidur). Ve starém Jeruzalémě nevěsta dává tchýni sama dar, často se jedná o zarámovanou výšivku pro Roš ha-šana (může být s novoročním přáním a symbolem měsíce tišri – měsícem Božího soudu). Nevěsta posílá ženichovi talit. Dary, které obdržel ženich během svatby od ostatních, jsou nazývány doron draša neboli v jidiš droše gešank – dar darovaný u příležitosti talmudické přednášky zvané draša (doslova výklad), kterou ženich činil během sváteční hostiny.182 V Persii bylo prvním dárkem, který nevěsta obdržela od rodiny ženicha po zasnoubení, zrcadlo ve stříbrném rámečku, pomocí kterého se nevěsta zdobila na svatbu. Tato praxe údajně vychází z tradice, kdy se faraon snažil vyčerpat izraelské muže těžkou prací a zabránit jim tak v micva pru u-rvu (v jidiš prije ve-rivje). Ženy, když mužům nosily jídlo, podávaly jim i malé 181 The Jewish Wedding (Catalogue), s. 17. 182 Zborowski, M.: Life is With People, s. 283nn.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217067
zrcátko, jež mělo odrážet společný obraz a připomenout jim tak jejich povinnost plnění dané micvy. Hospodin ocenil tento čin židovských žen a později bylo z těchto zrcátek vyrobeno měděné moře ve svatostánku.183
Zahalení něvěsty
Poté, co je nevěsta oblečena do svatebních šatů, následuje ceremonie zahalení nevěsty, v aškenázských komunitách známá jako bedeken(s) di-kala. Jedná se o starý zvyk, jehož podstata spočívá v tom, že nevěsta sedí před chupou neboli svatebním baldachýnem ve zvláštním křesle s rozpuštěnými vlasy. Ženich je k nevěstě přiveden v doprovodu dalších 20 a více osob, aby zakryl nevěstě hlavu tzv. decktichelem neboli závojem (může se ale jednat i o šátek). Doprovodné osoby jsou nazývány šušvinim nebo unterfirers. Šušvinim ženicha jsou jeho otec a tchán, případně dva blízcí příbuzní či přátelé, šušvinim nevěsty jsou její matka a tchýně, případně jiné blízké příbuzné či přítelkyně. Tradice spojuje tento zvyk s příběhem o Rebece, která si pokryla hlavu závojem, když se po prvé setkala s Izákem. Jak uvádí Gn 24,64–65: I Rebeka se rozhlédla a spatřila Izáka. Sesedla z velblouda a otázala se služebníka: „Kdo je ten muž, který nám jde po poli vstříc?“ Služebník odvětil: „To je můj pán.“ Vzala tedy roušku a zahalila se. (Na základě této citace bývá také odvozován první náznak chupy.) Jako jiný důvod zakrytí bývá uváděna tendence symbolizovat, že se již žena nemá podívat na jiného muže, ale také jako ochrana před zlým pohledem nebo démony. Ve středověkém Německu si ženich dal na svou hlavu popel jako symbol truchlení a prostředek k oklamání zlých duchů.184 Během zakrývání nevěsty a následujícího rozhovoru se musí ženich vyhnout pohledu na nevěstu, má proto zavřené oči nebo odvrátí tvář do doby, kdy je svým doprovodem odveden. Zakrytí nevěsty provede šátkem či závojem ženich nebo některý z významných příbuzných. Po zakrytí se nevěstě dostává poučení o jejích povinnostech a odpovědnostech. Zajímavou praxí některých komunit je ještě, než se svatebčané oddělí, posypat nevěstu a ženicha zrním na znamení plodnosti. Poté se oba nastávající manželé sejdou až pod chupou.185
Svatební ceremonie
Nevěsty v dobách Chrámu byly nejprve neseny na nosítkách do domu svatby za zvuku hudby a jásotu. Talmud nazývá místo svatby bejt chatanim neboli doslova dům ženichů (Ket. 7b). Nemusí se však nezbytně jednat o dům jednoho konkrétního ženicha. Termín dům ženichů, a ne domy ženichů, dle názorů 183 The Jewish Wedding (Catalogue), s. 17. 184 Gutmann, J.: The Jewish Life Cycle, s. 17–18. 185 Zborowski, M.: Life is With People, s. 281.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217067
některých badatelů ukazuje na jedno místo, kde mnozí ženichové slavili své svatby. To podporuje domněnku, že již ve starověku existovaly svatební sály. Svatby ve starověku přitahovaly mnoho lidí, často bez rodinného vztahu ke svatebčanům. Bohaté rodiny stavěly nové domy včetně komnaty chupa pro své syny (Meg. 5b), avšak průměrná rodina mohla mít potíže s ubytováním mnoha hostů. V tomto případě byly vyhledávány batej chatanim (neboli domy ženichů), kde komnata chupa byla s velkou pravděpodobností součástí tohoto domu. Oblečení se v té době zdobilo diadémy a korunami. Po zničení Chrámu bylo používání korun či nošení na nosítkách zakázáno (Sota 49a), mimo zákon byla postavena i instrumentální hudba (ibid.; zásluha bavení ženicha a nevěsty je však v Talmudu velmi chválena, viz Ket. 7a; Even ha-ezer 65,1). Nicméně mnoho obřadů bylo obnoveno ve středověku, kdy se objevují například svatební věnec a olivové listy.186 Někteří badatelé, např. J. Gutmann, upozorňují na to, že ačkoliv talmudické prameny činí narážky na svatební procesí, tance a jiné svatební činnosti, které kvetly v Palestině i Babylonii, a popisují svatební pavilon jako rudé hedvábí vyšívané zlatem (bT, Bava batra 146a; Kid. 50a), nemáme do dnešní doby dochované vizuální záznamy ani předměty, jež se tehdy používaly.187
V talmudické době existovaly dvě fáze svatby: 1. erusin (kidušin) neboli zásnubní část, kdy byla žena provdána, ačkoliv zůstala v domě svého otce; 2. nisu’in – svatební ceremonie jako taková, která se konala většinou o rok později v domě ženicha nebo ženichova otce. Po recitaci svatebních benedikcí vedl, a dodnes vede (dnes ovšem pouze symbolicky), ženich nevěstu pod chupu, dříve do komnaty, kde byla svatba sexuálně konzumována v přísném soukromí. Nevěsta místo autority otce uctívá od tohoto okamžiku autoritu manžela. Dnes ceremonie pod chupou neboli svatebním baldachýnem spojuje oba tyto akty. Ty symbolizují i dva poháry vína používané během obřadu. Jeden je určen pro erusin, druhý pro nisu’in. Ve středověku byly obřady zasnoubení a svatby spojeny v jeden.
Místo konání svatby
Názory na přesnější dataci přesunutí svatby do synagogy se různí. Někteří vědci datují tuto praxi od 15. století. Tomu by odpovídala Maharilova citace, kde Maharil zmiňuje konání svatby v synagoze. Objevují se dokonce také názory, že se ceremonie v synagoze týkala v pořadí první svatby, zatímco druhá se již konala na otevřeném dvoře synagogy. J. Gutmann uvádí, že teprve od 16. století bývalo zvykem v aškenázských komunitách konat svatbu 186 Bloch, A.: The Biblical and Historical Background, s. 30. 187 Gutmann, J.: The Jewish Life Cycle, s. 11.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217067