23. NÁBOŽENSKÁ POUŤ ZA PEYOTLEM V Novém světě bylo objeveno asi sto druhů halucinogenních rostlin. To je značně vyšší počet, než se tomu v případě podobných rostlin rostoucích ve Starém světě. Všeobecně je znám např. peyotl. Slovo peyotl je odvozeno z aztéckého peyotl a původně znamenalo zámotek brouka, třeba bource morušového. A skutečně, střed tohoto kaktusu zámotek připomíná. Tento malý a nenápadný kaktus Lophophora williamsii a jeho varianty Liphophota diffusa je užívají snad už tři tisíce let. Tyto halucinogenní rostliny -známé rovněž jako „meskalinové knoflíky"- patří ke skupině psychoaktivních kaktusů z Nového světa, které obsahují meskalin (až 0,58 %). Richard Rudgley (*1961) v pozoruhodné knize „Kulturní alchymie" píše: „Peyotl roste v Texasu a severním Mexiku v oblasti pouště Chihuahua. Sbírá se tradičním způsobem, a to tak, že se odstraní pouze ta část kaktusu, která vyčnívá nad zemí a hlavní kořen se ponechá nedotčený v zemi, aby z něj mohly vyrůst další kaktusy. Požitkářští sběrači tohoto kaktusu v některých oblastech v 90.letech minulého století- ohrozili jeho výskyt tím, že vytrhávali celou rostlinu i s kořeny. Pro porovnání s tímto přístupem pojímali mexičtí indiáni Huičolové vyhledávání peyotlu jako náboženskou pouť. Tyto výpravy mají značný počet účastníků a velmi obřadný charakter. Objevení kaktusu s pěti žebry (tj. členěného do pěti částí) je považováno za zvlášť šťastné, neboť číslice je pro Huičoly posvátná a je symbolem dovršení." 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217047
Mnozí antropologové, kteří se zabývají studiem využití peyotlu, se domnívají, že rituály Huičolů v sobě zachovávají praktiky pocházející z doby před dobytím těchto území Španěly. Jiní badatelé jsou přesvědčeni, že Toltékové, Čičimekové používají peyotl stovky let. Když roku 1571 dorazila do Mexika Svatá inkvizice, rychle začala potlačovat praktiky užívání peyotlu a jeho konzumaci prohlásila za dílo ďáblovo. De facto tím popřela, že peyotl by mohl mít jakékoli přirozené psychoaktivní vlastnosti. Richard Rudgley ve výše zmíněné knize píše: „Snahy o vykořenění kulturních hodnot původních společností se nakonec ukázaly jako tvrdý oříšek i pro inkvizici, a tak z toho všeho vznikl podivný kompromis. V roce 1692 založili indiáni Coahuila misii El Santo de Jesus Peyotes, ve kterém byly u oltáře posvěcovány kaktusy. Ve folkloru mexických indiánů existuje víra ve svatého patrona El Santo Niňo de Peyotl, kterého je údajně možno občas spatřit mezi rostlinami, kterých je strážcem...“ Ale šíření peyotlového kultu v populaci severoamerických indiánů nebylo jednoduché. Ne všichni přijali s nadšením tuto novou omamnou látku na její cestě Texasem a územím prérií. Podle Richarda Rudgleye nejstarší spolehlivý záznam o užívání peyotlu na sever od hranic s Mexikem pochází z roku 1760. „Do roku 1880 si používání peyotlu našlo své místo mezi Kiowy a Komanči, kteří vypracovali svůj osobitý systém peyotlových obřadů. I přes odpor křesťanských misionářů, srovnatelný s jejich dřívějším postojem k mexickým indiánům, dodnes existují mnohé komunity, ve kterých hraje peyotl hlavní úlohu. V roce 1970 byl odhadován počet členů Americké církve původních obyvatel (která v sobě spojuje smíšené prvky křesťanské morálky a peyotlového kultu) na 250 tisíc na území Spojených států a Kanady."
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217047
V roce 1959 Anthony Wallace realizoval experimentální práci na téma účinků peyotlu na bělochy a severoamerické indiány. „Zjistil jsem, že tyto dvě odlišné skupiny reagovaly na peyotlovou intoxikaci zcela odlišným způsobem. Běloši zažívali extrémní přechody mezi stavem deprese, úzkosti a euforie, zatímco indiáni procházeli stavy vyváženého rozpoložení doprovázeného pocity nábožné úcty. Nelze pochybovat o tom, že způsob vnímání a zázemí dané příslušnou kulturou mají vliv na pozměněné stavy vědomí, ale měli bychom s dávkou určité opatrnosti nahlížet na příliš jednoduchý kontrast mezi peyotlovými zážitky obou skupin." Padla již zmínka o tom, že ne všechny indiánské skupiny, které přišly do styku s peoyotlem, na jeho počest vytvořily kult. „Dokonce některé z těch, které kult založily," píše Richard Rudgley, „prošly v počátečním stadiu konzumace této silně působící rostliny traumatickými zkušenostmi. Například šamani byli Apači z rezervace Mescalero považováni za elitu, která měla zvláštní přístup do říše nadpřirozeného. Příchod peyotlu kolem roku 1870 narušil toto jejich tradičně privilegované postavení. Účastníci peyotlových obřadů zažívali halucinace a vidění a v komunitě vznikl jakýsi konflikt zájmů v důsledku neslučitelnosti těchto skupinových setkání a šamanské tradice." O co šlo? „Apači začali považovat peyotl za ztělesnění zla a jeho halucinogenní účinky, které nebyly považovány za posvátná zjevení jako v některých jiných indiánských komunitách, byly zavrhovány jako bludy". Mozí lidé mají přirozenou potřebu prožívat pozměněné stavy vědomí. Pokud je navozeno halucinogenními látkami, musí existovat nějaká kulturní šablona, do které by člověk umístil své halucinace a vize. Jinak může jít o traumatický průběh. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217047