a jezdil v Cirku za stáj zelených. Cassius jim chtěl připomenout, na jaké hnusné práce nasadil Caligula kvůli němu vojáky z městských sborů. Museli mu například stavět stáje pro jeho závodní koně, a když pak byly v provozu, vyklízet je a Eutychus na ně přitom dohlížel, sekýroval je a urážel. „Nejspíš hrozně rádi lezete po kolenou a drhnete podlahu zadělanou od hnoje na rozkaz císařova oblíbeného vozataje!“ Jeden z vojenských tribunů ho popíchl: „Jen se vytahuj, Cassie, ale fakt je, že máš z Claudia strach. Jen se přiznej.“ „Já a strach z Claudia?“ zařval Cassius. „Kdyby mě senát pověřil, abych šel do tábora a přinesl zpátky jeho hlavu, s radostí bych to udělal. Já vás, lidi, nechápu. Čtyři roky vám vládl šílenec, a teď jste ochotni předat vládu takovému slabomyslnému kreténovi? Já prostě žasnu.“ Ale důstojníky nedokázal Cassius přesvědčit. Bez dalšího slova opustili senát, na Foru shromáždili vojsko pod zástavami setnin a odpochodovali do tábora složit mi přísahu věrnosti. Senát, totiž to, co ze senátu zbylo, zůstal sám a bez ochrany. Sváděli vinu jeden na druhého, jak jsem se později dověděl, a veškerá předstíraná oddanost republikánskému zřízení naráz vyprchala. Kdyby aspoň jediný z nich projevil nějakou odvahu, už to by bylo něco, nemusel bych se za svou vlast tolik stydět. Už dávno jsem měl jisté pochybnosti o věrohodnosti některých heroických pověstí ze starého Říma, jak je zaznamenal historik Livius, a když jsem se dověděl o této scéně v senátu, začal jsem ztrácet víru i ve svou oblíbenou pasáž, tu, která líčí statečnost někdejších senátorů po pohromě na řece Alia, když se Keltové blížili k Městu a všechna naděje na možnost uhájit jeho hradby byla ta tam. Livius vypráví, jak se mladí muži vojenského věku stáhli i s ženami a dětmi do Citadely, kde si nashromáždili zásobu zbraní a potravin, odhodláni 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217028
bránit se do posledního muže. Ale starci, kteří by byli pro obléhané jenom přítěží, zůstali ve svých domech a očekávali smrt. Oblékli si senátorské tógy a posadili se v hodnostářských křeslech v atriích svých domů, svírajíce v rukou pevně hole ze slonoviny, odznak svého úřadu. Když jsem byl malý kluk, uložil mi Athénodóros, abych se ten úryvek naučil nazpaměť, a mám ho dosud v živé paměti. Atria patricijských domů stála dokořán a vetřelci zírali s pocitem posvátné úcty na postavy sedící mezi sloupovím, ohromeni nejen nezemskou vznešeností jejich oděvu a ozdob, ale také důstojností zjevu a poklidným výrazem jejich tváří. Vypadali jako sami bohové. Dobyvatelé stáli v úžasu jako před božskými sochami, až si jeden z nich, jak vypráví pověst, opatrně sáhl na plnovous jednoho patricije, který se jmenoval Marcus Papirius – tehdy nosili všichni dlouhé plnovousy. Tu stařec vstal a udeřil ho po hlavě svou slonovinovou holí. Obdiv se rázem změnil v zuřivost a Marcus Papirius zemřel jako první z patricijů. Ostatní byli povražděni ve svých křeslech. Livius byl bezesporu vynikající spisovatel. Psal tak, aby svými strhujícími, ale historicky nepodloženými zkazkami o velké minulosti Říma vychovával lid k ctnosti. Ale zřejmě nebyl dost přesvědčivý a daleko to s tou výchovou nedotáhl, uvažoval jsem. Teď už se mezi sebou hádali i Cassius, Lupus a Tygr. Tygr se dušoval, že by se radši zabil sám, než aby mě zdravil jako imperátora a zažil ještě jednou návrat otroctví. Cassius řekl: „Tohle nemyslíš vážně a na takové řeči není ještě čas.“ Tygr vztekle odsekl: „I ty, Cassie Chaereo? I ty nás teď chceš zklamat? Asi ti moc záleží na životě. Vychloubáš 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217028
se, že jsi celý atentát vymyslel sám, ale kdo zasadil první ránu – ty nebo já?“ „Já,“ odsekl Cassius bez váhání, „a udeřil jsem zepředu, ne zezadu. A že mi záleží na životě? Leda blázen ho nemá rád. Rozhodně ho nemíním obětovat pronic zanic. Kdybych to tenkrát před třiceti lety v Teutoburském lese udělal jako Varus – kdybych se zabil, protože všechno vypadalo ztracené, kdo by asi vyvedl těch osmdesát živých zpátky a držel Germány, dokud nám nepřišel na pomoc Tiberius s vojskem? Tenkrát mi na životě strašně záleželo. A teď je přece ještě docela možné, že se Claudius vlády vzdá. Jeho odpověď takový záměr nevylučovala. Ten je ve své slaboduchosti schopen všeho a je to úplný strašpytel. Dokud nebudu vědět jistě, že to nehodlá udělat, do té doby chci rozhodně žít.“ Tou dobou se už senátoři rozešli a jenom Cassius, Lupus a Tygr se hádali v opuštěném chrámu dál. Když se Cassius rozhlédl a viděl, že tam zůstali sami, rozchechtal se. „Je to směšné, že zrovna my se hádáme,“ řekl. „Tygře, pojďme se nasnídat. A ty taky, Lupe! Pojď, ty chlape jeden!“ Já jsem právě taky snídal, když jsem se slabou hodinku prospal, a vtom mi přišli sdělit, že do tábora dorazili konzulové i neochvějní republikánští senátoři, kteří se zúčastnili půlnočního zasedání; chtějí prý mi složit hold a blahopřát k nastoupení na císařský trůn. Vojenští tribuni projevili uspokojení ironickým pokynem: „Přišli moc brzy. Ať počkají.“ Z nevyspáni jsem byl podrážděný. Prohlásil jsem, že nejsem ochoten je přijmout. Mám rád lidi statečné, kteří se drží svých názorů. Snažil jsem se na senátory nemyslet a pokračoval jsem v jídle. Ale opět se tam nachomýtl Herodes, který byl během těch dvou dnů, tak nabitých událostmi, současně všude, kde se něco dělo, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217028