Horké léto 1918
101
V legionářské historii nemohou chybět hrdinové. Jako hrdinský byl vnímán celý kolektiv dobrovolců, ale přesto některá jména z této mytologie přímo vystupují. Mnoho z nich vykoupilo své hrdinství smrtí, popisy takového sebeobětování pro dobro celku místy připomíná křesťanské hagiografie mučedníků. Dokonce lze s trochou snahy sestavit obraz „správné smrti“. Legionář vždy měl zemřít s hrdým čelem, tváří k nepříteli – v posledním zoufalém útoku, třeba na bodáky. Dobrovolci někdy tímto pro nepřítele šokujícím manévrem dokázali zvrátit celou bitvu. Legionář měl zemřít tiše, měl umírat s nevšímavosti k bolestem, mohl prohodit něco o své rodině, milých; po smrti by měl vypadat smířeně se vším, ač zmrzačen či zohaven – v doširoka otevřených očích měl mít klid a mír. Popis jedné takové smrti se nalézá ve Vlasákově autobiografii Vojáci Republiky, kdy se jen těžko rozlišuje, zda se jedná o pisatelovu invenci nebo jednu z mnoha legionářských legend: „Nedaleko požáru ležel náš Koutný. Sedmadvacet bodných ran měl v sobě. Nebylo místečka, kde by nebyl probodnut. Zpíval prý si žalmy, klečel a křičel cosi k nebi. Smál se prý, když do něho bodali, ani slzičku neprolil. Bolševici prý žasli, chvěli se hrůzou a sami ustali od zvěrstva…“271 Popis má v sobě něco z klasických středověkých legend o smrti světců – zásadní tělesné zmrzačení (zde 27 bodných ran), pohrdání mučiteli (smích), jakousi netečnost vůči bolesti a nacházíme zde i pro legionáře absolutně netypický zpěv žalmů, tedy aspekt náboženského charakteru. Zvláště zpočátku jako kdyby měla „správná smrt“ větší hodnotu než špatný život. Vojáci dávají jasně najevo, že bojují za ideály, za něco bytostně svého: „Naše deputace se s námi radila a výsledek byl, že se nevzdáme a raději zemřeme. Ať přijdou, budem se bít! Ať všichni padnem, ale beze zbraně pobít se nedáme! Co by tomu řekl náš pluk, co národ? Když smrt, tedy čestná, tak bylo rozhodnuto.“272 To říká jeden z dobrovolců u Zlatoustu na jaře 1918. Zcela jinou náladu pak vyjadřuje poznámka 271
R. VLASÁK, Vojáci republiky I, Praha 1934, s. 132. Vzpomínky legionáře Václava Jedličky, in: Jan OLEJNÍK (ed.), Českoslovenští legionáři, Rodáci a občané okresu Strakonice, Strakonice 2000. s. 66.
272
Ostrovy v bouři_tisk indd 101
20 2 2016 13:06:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217012
102
Kapitola druhá
jinak velmi samorostlého Jaroslava Prudila: „Situace se začínala obracet, už nám nebylo tak veselo jak na počátku neb jsme už proti bolševikům bojovat nechtěli.“273
Za cizí město Dne 22. července 1918 padl do československých rukou Simbirsk, Leninovo rodiště, důležitý přístav a v něm celá flotila plavidel. Velitel povolžské fronty plukovník Stanislav Čeček byl rozhodnut postupovat na jih, přes Saratov k Donu. Čeček navíc spoléhal na příchod spojeneckých posil a zejména na pluky ruské národní armády. Bylo jasné, že bez posil a dostatku zásob fronta dlouho nevydrží, na severu však lákalo starobylé město Kazaň. Oblíbený kapitán Stěpanov, velitel 1. československého střeleckého pluku, všeobecnému nadšení vlastně ani nevzdoroval. Rozhodl, že jeho muži se nalodí na parníky, určené k operacím proti Saratovu a vyplují až ke Kazani. K jejich podpoře byli určeni ruští a českoslovenští vojáci pod velením podplukovníka Vladimira Oskaroviče Kappela a slavného „Kultivátora“, poručíka Karla Kutlvašra. Stanislav Čeček podle svých životopisců Metoděje Pleského a Josefa Kudely ještě po odjezdu výsadku poslal příkaz okamžitě přerušit operaci a vrátit se zpět, ale neuspěl. Stěpanov s Josefem Švecem (s tím měl přece Čeček konflikt už v Penze) jeho rozkaz ignorovali. „Naše válečné loďstvo dalo se v pohyb proti proudu. Na špici letí dva ‚káčeři‘ s kulomety, zanechávajíce za sebou široké klíny vln. Za nimi následují dělové lodi… a hned za nimi v menších nebo větších vzdálenostech šinou se osobní parochody…, celkem 13 parolodí s pěchotou a kavalerií. Vezou náš 1. batalion a části ruské národní armády.“274 Pohled na improvizované československé loďstvo, které vyrazilo 2. srpna 1918 ze Simbirska proti proudu Volhy, musel být imponující. Nad vlnami veletoku se údajně nesly sloky písně Kde domov můj a také té údajně 273 274
O. JURMAN (ed.), Legionářská odysea, s. 46. K. FIBICH, Povstalci III, s. 96
Ostrovy v bouři_tisk indd 102
20 2 2016 13:06:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217012
Horké léto 1918
103
nejrusštější písně i s její českou modifikací, která dobře vyjadřovala legionářské sebevědomí: „Volga, Volga, máť rodnaja, Volga, Volga, russkaja rěka…“ … „Volga, Volga, máť rodnaja, Volga, Volga, češskaja rěka…“275
Dobytí povolžské Kazaně Čechoslováky 7. srpna 1918 znamenalo vrchol jejich vítězného tažení proti bolševikům
Tvrdý a překvapivý úder uvedl bolševickou posádku v Kazani v úplný zmatek a legionáři obsadili velkoměsto téměř bez boje. Bylo to další z jejich vítězství podložených způsobem boje, kterému až do poloviny 275
K. TERINGL, Desátá rota, s. 88; Další předělanou písní bylo: „Spějme dál, za Urál…“; F. ŠIFTER, Ruské obrázky II, Praha 1920, s. 66.
Ostrovy v bouři_tisk indd 103
20 2 2016 13:06:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS217012