hory a projížděli údolími, kudy tekly líbezné řeky. Všude bylo prázdno, jako by se lidé vystěhovali, schovali anebo se odněkud dívali špehýrkami, ale to byl pochopitelně jen dojem velkoměstských lidí, kteří byli zvyklí na masy lidí a chvat. Unavený šofér zívl. Opatrná paní Kukačková zavelela. „Chce to kafe. Na příští pumpě zastavte!“ „Jistě, áááááá,“ otevřel doširoka hubu a zakoulel očima. „Kafe a koláček.“ „Já si dám čouda,“ prohodil Olin ležérně, „chcete taky, pane Kukačko?!“ „Přestal,“ odpověděla nastávající exmanželka za něho a on jen zalapal po dechu. „Jak to, vždyť ještě včera…? A tenhle matroš je ještě suprovější než ten, co shořel,“ vrtěl hlavou zrzavý Olin. „Tady jsme za hranicemi, mládeži, hosté v cizím státě,“ kárala je paní Běta. „Tady se nemůžete chovat jako doma.“ Zkoprnělý pan Kukačka se nejdřív chtěl hádat, ale pak se rozhodl, že argument své paní z Východu přijme. Koneckonců nevzal si ji jako kopii své matky, kterou si jeho tatínek pod pantoflem taky přivedl z Východu? Byť z hor a měla na rozdíl od snachy nadhled, tedy podle její přísné šovinistické teorie. „Jo, dáme si pauzu, mladej,“ domlouval měkce Olinovi. „Však nás neubude a je třeba zůstat ve střehu, mít ničím nezkalenou mysl. Co kdyby nás domorodci nepřijali s otevřenou náručí, he?!“ Kdyby tak mladík a Janička, která se zahryzla do polštářku, na němž se před chvílí snažila usnout, věděli, jak nezodpovědně se choval tehdy v Mexiku k domorodcům i ke svému vlastnímu organismu, asi by úplně pozbyl jakoukoliv autoritu. Takhle však Gustav ukončil veškeré diskuse: „Žádná tráva, jen kafe, uááááááá, jestli se totiž nenapiju okamžitě espressa z pravý robusty, tak budete muset vytáhnout ty svý vodičáky a vzít to
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216956
za mě, kapíšto? A počítám, že landrover řízenej dvěma šoférama s falešnejma papírama a narvaný měkkejma drogama až po střechu by nebyl vítanej žádnýma domorodcema na světě. Cha, cha, cha, cha, chá, nic ve zlým, paní doktorko, dělám si srandu, nemračte se jako moje ex. Jde z vás hrůza!“ Konečně značka ohlásila benzínku a za kilometr a půl je vítala shellka. Vyskákali nadšeně z auta a protahovali si přesezené údy a ztuhlou páteř po dlouhé jízdě. Pan Leutel natankoval a pak se vydali všichni do prosklené budovy poručit si u obsluhy kávu a koláček pro každého. „Dobrý den,“ pozdravili se se slečnou ve firemní žlutočervené uniformě. Na její vizitce nad kapsičkou stálo Mária. „Dobrý,“ usmála se pohledná blondýnka. „Pětka,“ nahlásil šofér, „šéfe, zaplaťte to.“ Pan Kukačka vytáhl kartu a vyrovnal účet za benzín. „A prosím pětkrát presso a koláček pro každého,“ objednal pan Ludvík. „Aký? Môžem ponúknuť čučoriedkový, alebo marhuľový,“ odvětilo usměvavé stvoření. „Pre mňa čučoriedkový, prosím,“ vybrala si paní Kukačková. „Mně taky,“ zahlásili pan Leutel i pan Kukačka. „Čučo, jak se to, honem, nadává, čučoriedkový, hm, děs běs, a marhuľový? Co to jako má být?!“ upřímně se vyjevila mláďata Janička a Olin. Rozpačitě se drbali ve vlasech. „To je ostuda, to mě teda fakt točí, že ty, moje dcera, nerozumíš po našem, to mě teda mrzí, ani nevíš jak!“ ulevovala si šokovaná paní Alžběta. „Nejsem tvoje dcera, nezapomínej, mami,“ opravila ji hubatá Janička a vzpurně se zamračila. „A vždycky jste mě s tátou učili nebát se přiznat, když něčemu nerozumím. Tak nevím, no, bóže. Svět se nezboří!“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216956
„Výchovu jsme, Ludvíku, zpackali,“ podívala se nešťastně paní Alžběta na svého nastávajícího exmanžela. „Je hrůza, že ta moje holčička, kterou jsem vypiplala, nezná ani moji mateřštinu. To se hrozitánsky stydím. Co na to řeknou mí rodiče, stará mama a otecko? Ty z toho trefí šlak, až se tam objevíme!“ „Ježíš, rodino, nedělejte z toho takovej tyátr,“ projevil se bodrý taxikář jako smírčí soudce. „Dejte si, děcka, borůvkovej nebo meruňkovej koláč, nic jinýho to neznamená, podívejte, jak se na vás smějou, a vykašlete se na to jazykový okýnko. Já taky, ač mám německý příjmení a ještě můj pradědeček neuměl ani slovo česky, dneska nešprechtím. Nemá cenu si tady rvát vlasy a dělat si výčitky. Helejte se, já vezl jednou z letiště Ira. Takovýho starýho dědulu. Povídá mi: ,,Hádejte, kolik mně je vlastně let?“ Odpovím: „No, tipuju vás na devadesát!“ Směje se: „Máte dobrej odhad, ale přidejte, mně je devadesát šest.“ „Vidíte a vypadáte mladší,“ chválím ho. „A co vás k nám přivádí?“ ptám se ho. „Holky,“ prozradil mi starý Ir. „Já teď žiju v pečovatelským domě v Londýně, víte, a ty kurvy, co tam u nás jsou, jsou třikrát dražší než v Dublinu. Ale u vás jsou za hubičku. U vás, a o tom mi vyprávěli dva fanoušci Arsenalu, kteří se u vás loučili se svobodou a byli v bordelu, tady mám jeho adresu, jsou sedmkrát levnější než v Dublinu. Tak mi řekněte: Mám lítat nízkonákladovkou Ryanair jednou měsíčně do Dublinu, anebo za stejný peníze sem k vám a ještě z důchodu ušetřit?“ „Neříkal jste, že jste Ir, dědo?“ „No, jsem Ir, to jsem a katolík k tomu.“ „Já jen že mluvíte jako Skot!“ Spořivý dědula se zasmál. Ocenil vtip. Zavezl jsem ho do hotelu, ať si dáchne a večer vystartuje na lov, neptal jsem se, jestli s viagrou, nebo bez. Uznejte, vypadal mladší, než byl. A ještě měl pohádkovej důchod. Aspoň v našich končinách určitě. Ale jedna věc mi vrtala hlavou. A tak jsem se zeptal. „Mluvíte tam u vás, nemyslím v Londýně, ale tam doma v Dublinu, ještě někdy starou irštinou?“ „Neblázněte,“ mávl rukou, ušklíbl se a zacvakal falešným chrupem. „Všichni čučí na federální tele-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216956