si musela jako každá jiná žena projít porodními bolestmi, které jí nikdo nemohl ulehčit. „Bolelo to. Připadalo mi to strašné a zařekla jsem se, že už nikdy nechci mít další dítě, i kdyby mi za to platili,“ vzpomíná, ale hned dodává: „Náš chlapeček byl ovšem zlatý!“ Po porodu se Anka starala o své vytoužené dítě v tak zvaném Säuglingsheimu (kojeneckém domově) a strachovala se, že jí ho každým okamžikem mohou vyrvat z náručí. „Bylo to úplně normální miminko a dostával ode mne dostatek mléka,“ říká. Anka a Bernd dali synovi jméno Jiří, což potěšilo Ančina tchána, jehož bratr se rovněž jmenoval Jiří. Ale Němci nedovolovali, aby židovské děti dostávaly nežidovská jména, a tak museli jméno Jiří škrtnout a pojmenovat ho Dan – „nikoliv Daniel, ale Dan“. Dosud si nikdo nepřišel pro jejich syna, aby provedl eutanázii, a Anka s Berndem se nikdy nedozvěděli, proč toho byli ušetřeni. Byli prostě jen vděčni za to, že se tak stalo. Tato záhada se vysvětlila až po válce, když se našly tajné deníky jiného terezínského vězně, Gondy Redlicha. Redlichova žena Gerta, kterou Anka znala, byla také těhotná a ona i její manžel byli v listopadu 1943 rovněž přinuceni souhlasit s „infanticidou“. V ten den napsal Redlich do svého deníku hluboce dojímavou větu: „Podepsal jsem prohlášení, že zabiju svoje dítě.“ V pozdějším zápisu z března roku 1944, po narození syna (rovněž pojmenovaného Dan), Redlich napsal vzkaz synovi: „Židům bylo zakázáno, aby se narodili, židovským ženám bylo zakázáno, aby rodily děti. Těhotenství tvé matky jsme museli skrývat. Dokonce i sami Židé nás žádali, abychom tebe, plod našeho lůna, zabili, protože jim naši nepřátelé vyhrožovali, že za každé židovské dítě narozené v ghettu potrestají celou komunitu.“ Jeho syn byl zachráněn díky „zázraku“, jak píše, když žena jednoho z německých důstojníků předčasně porodila mrtvé dítě. „Proč zrušili zákaz rodit děti, když ses ty a další narodili?“ napsal. „Tu ženu zachránili židovští lékaři. Naši nepřátelé soucítili s jejím zármutkem a dovolili tvé matce a ostatním ženám, aby porodily.“ Anka o tom všem nic nevěděla a soustředila se pouze na péči o své dítě. Měla staré roztrhané hadry, které používala jako plenky, a dost mléka, aby dítě nakrmila. Své povážlivé „štěstí“ sdílela s ostatními ženami, které také v ghettu porodily děti. Jedné z nich se dokonce narodila dvojčata, která ovšem později zemřela, a jedna z matek podlehla tuberkulóze. Dan Nathan byl zachráněn před smrtí, ale když mu byl asi měsíc, začal slábnout. Anka vypráví: „Nevypadal jako ostatní děti, které se narodily ve stejnou dobu.“ Její maličký prvorozený syn dostal několik týdnů po 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216927
narození zápal plic. Zemřel ve čtvrtek 10. dubna 1944. „Mé dítě nezabili. Jednoduše nebylo dost silné,“ říká Anka. „Můj chlapeček mi zemřel v náručí. Byla to přirozená smrt… Nečekala jsem, že umře, a když se to stalo, byla to pro mne rána.“ Gonda Redlich napsal: „Z dětí, jimž Němci dovolili, aby se narodily, jedno zemřelo. Pomyslete jen na smutek matky, které bylo zázrakem dopřáno mít dítě, jen aby je opět ztratila.“ Bernd se zúčastnil krátkého obřadu kremace svého syna, jehož popel
Památník v Terezíně k uctění mrtvých, jejichž popel byl rozprášen do řeky Ohře.
byl vložen do malé lepenkové krabice a uschován spolu s tisíci jiných zpopelněných ostatků v kolumbáriu ghetta až do listopadu 1944, kdy jich většina skončila v Ohři. Anka se nedokázala přimět k tomu, aby se kremace zúčastnila, a téměř nikdy už pak o svém synkovi nemluvila. Později říkala: „Bylo to strašné, ale potom se událo tolik nových hrozných věcí, že člověk na to zapomněl… Nějak se přes to přenesl.“ Jednou se svěřila jedné své sestřenici, že si nedovede vysvětlit, proč nedokáže truchlit pro svého malého Dana. Vysvětlení, které dostala, dávalo smysl: „Nemůžeme si dovolit truchlit, protože bychom se všichni zbláznili.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216927
A sestřenice dodala: „Začala jsi příliš přemýšlet o tom, co se stalo, a proč se to stalo, a tak jsi musela najít způsob, jak na to přestat myslet.“ Jedna z Ančiných oblíbených průpovídek Scarlett O‘Harové z románu Jih proti Severu byla: „Na to budu myslet až zítra.“ Anka si tuto mantru opakovala znovu a znovu po celou dobu strávenou v táborech. Přiznávala, že to, co nazývala „teorií Scarlett O’Harové“, možná znělo „hloupě“ a „iracionálně“, ale tvrdila, že ji s úspěchem používala celý život. „Když něčemu nevěnuji pozornost v okamžiku, kdy se to děje, a vyspím se na to, možná to příští den bude vypadat lépe. Zatím to vždy fungovalo… Je asi v lidské povaze myslet si, že člověk nějak přežije… Ti, kdo to vzdali a přestali o sebe dbát i po fyzické stránce, zemřeli o to dřív.“ Za několik málo let se udála spousta věcí, které v lidech systematicky odbourávaly smysl pro realitu a pocit stability. Neexistovala žádná šance uniknout ani žádná možnost ovládat vlastní osud. „Můj způsob protestu spočíval v tom, že jsem přežila,“ svěřovala se Anka skromně. Po synově smrti prodělala těžkou žloutenku, na kterou málem zemřela. Ležela v izolaci v nemocnici a ani Bernd ji nesměl navštěvovat. Jednou někde utrhl květinu a ukázal ji Ance v okně. Toto romantické gesto ji sice potěšilo, ale později říkala, že měla takový hlad, že by bývala spíš uvítala kousek chleba. Nakonec se však uzdravila a mohla se opět setkat s manželem. V následujících měsících, kdy se spojenecké síly připravovaly na invazi do Evropy, objevili se v Terezíně první Židé z Dánska. Zástupci dánské vlády a Dánského červeného kříže začali okamžitě naléhat na nacisty, aby jim sdělili, kde se nachází téměř pět set deportovaných Dánů, a požadovat od nich vysvětlení k šířícím se zvěstem o masovém vyhlazování Židů a jiných vězňů v nacistických koncentračních táborech. Ze všech okupovaných národů to byli právě Dánové, kdo nejvehementněji protestovali proti tomu, jak se nacisté chovají k Židům. Většinu vlastních Židů se jim podařilo zachránit tím, že je ukrývali na bezpečných místech nebo jim pomáhali k útěku. Osud dánských Židů, které nebylo možno zachránit, Dánové sledovali tak důsledně, že jim u nacistů vymohli zvláštní zacházení. Ve snaze zabránit rozruchu souhlasili Němci s tím, aby Terezín navštívila delegace Mezinárodního červeného kříže spolu s dánskými představiteli. Předtím ovšem ghetto proměnili v Hitlerův „ukázkový tábor“. Aby se ghetto vyčistilo, bylo v květnu 1944 deportováno na východ pět tisíc Židů včetně všech sirotků a většiny nemocných, zejména těch s tuberkulózou. Poté následovala deportace dalších sedmi tisíc pěti set osob. Zbývající vyhuble a churavě vypadající vězně nesměla delegace vidět – do některých drsnějších částí ghetta jí nebylo dovoleno vstoupit. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216927