Kabír vypíná hrudník. „Ze mě bude muzikant,“ chlubí se. „Budu hrát písničky anglickým lidem na svatbách.“ Muž se směje, jeho hranatý obličej se poprvé uvolňuje. „Dou fám, že v Anglii dokážou afghánské písně ocenit.“ Žena ukazuje hlavou směrem ke Kabírovi a mluví s manželem. „Říká, že vám ostříhá vlasy, oběma,“ tlumočí jim Rahím. „Má pravdu. Když budete vypadat jako kozlové, co zrovna slezli z hor, vůbec vás v Anglii do školy nepustí.“ Později jim Rahím vysvětluje, jak je to s vlaky. Že budou mož ná muset vystoupit v Nice nebo v Cannes a přestoupit na jiný vlak do Paříže. Pokud je policie pošle zpátky do Itálie, můžou počkat a zkusit to znovu, nebo přejít pěšky u italského města Ventimiglia při silnici vedoucí podél moře. Potom jim muž kreslí do Arjanova bloku plánek Paříže sil nou zelenou propisovačkou, která teče a rozmazává se mu pod rukou. Zakresluje nádraží, řeku a kanál. Přidává šipky, které ukazují, kudy musí ujít několik kilometrů, až se dostanou do parku. Vedle parku kreslí další nádraží. „Tenhle park,“ říká Rahím a zeleným kuličkovým perem dělá tečky na stránce, kde zrovna nakreslil shluk tyček stromů, „je místo, kde se scházejí všichni Afghánci.“ Tlačí tak silně, že druhý den Arjan nachází kopie plánku vy ryté na dalších dvou stránkách. Arjanovi se přiblížil k uchu důvěrně známý zvuk ostří nůžek, snaží se nepohnout. Tmavé obloučky vlasů se mu usazují na kolenou jako apostrofy. Na lechtání v nosních dírkách nepo máhá krčení nosem, nakonec zvedá ruku a nůžky zaváhají, než se znovu vydají na cestu. Jemné konečky prstů mu oprašují krk, natahují vlasy za ušima a kontrolují, jestli jsou na obou stranách stejně dlouhé. Zrazuje ho náhlý příval rozpaků. S ta kovou něhou se ho někdo dotýká poprvé, co vůbec pamatuje. Ten pocit se proplétá s obrazem dívky z kupé, který má pořád
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216921
na sítnici. Přeje si, aby to trvalo a nepřestávalo, a pak se za svou touhu stydí. Modlí se, aby si žena nevšimla jeho planoucích tváří, a je rád, že tady, na rozdíl od holičství, kam chodíval se svým otcem, není žádné zrcadlo. Kabíra žena ostříhala už před ním. Když mu Arjan prsty pro hrábne nakrátko ostříhané vlasy, vybaví se mu štěňata na far mě. Kabírovo hihňání k němu doléhá v nakažlivých vlnách. V bezpečí a teple úkrytu se uvolňuje a spolu s napětím ve sva lech mizí i úzkost. Nakonec musejí čekat dva dny, než jim uschne oblečení. Po tom jim Rahím udává směr k nádraží. Ve vlaku do Francie si Arjan prohlíží svůj nový odraz ve světle venkovních lamp, jeho rysy se objevují a mizí na černém poza dí noci. Jsou to pořád jeho oči, které se na něj dívají, i když stíny ko lem nich vypadají hlubší. Třeba teď díky nově zkráceným vla sům vypadá jeho obličej jinak. Ví, že se mění, neumí ale přes ně určit, jak se mění. Není to jen chmýřím nad horním rtem. Nedokáže říct, jestli je to jen tím světlem, anebo jestli se mu opravdu protáhl obličej, zvětšily oči a vyhubla čelist. Přejíždí si rukou po šíji a vybavuje se mu vzpomínka na ne bezpečný šelest nůžek a na ženské ruce otírající se mu o tvář. Vybavuje se mu dívka z nočního vlaku do Říma. Jejich obrazy se prolínají a rozmazávají, a vzpomínka na ně v něm vyvolává pocity štěstí i prázdnoty najednou. Probouzejí se víc než hodinu před konečnou v Nice. Jejich vagon se kymácí skrz tunely a plazí se kolem spících nádražních budov. Protahuje se kolem zadních traktů obyt ných bloků, kde ženy v županech sahají do skříněk v kuchyni a stíny se pohybují za okny zahalenými párou. Míjejí sklení ky plné dýní a rajčat, koberce kaktusů a plantáže plážových slunečníků tam, kde se trať táhne blízko pobřeží. Za obytnými
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216921
přívěsy se roztahují stanové předsíňky a na mysu mezi boro vicemi rostoucími v nebezpečných pravých úhlech k útesům jsou rozeseté nesourodě působící vily. „Proč mají lidi bazény, když bydlí tak blízko moře?“ ptá se Kabír. Vodní obdélníky probleskují kolem nich jako poštovní známky s vyobrazením oblohy. Arjan zastrčil jízdenky do síťky nad jejich složeným stolkem a neodpovídá. Myslí na nefungující kašnu, do které se po dešti chodívali cachtat, jak potom osychali vleže na střeše starého ruského tanku rozpáleného sluncem. Jak si tam šel s kamarády hrát ten den, kdy zabili babu. Řídili se Rahímovou radou a ve vlaku si vybrali kupé s rodi nou. Mají v plánu se při vystupování držet za nimi pro případ, že tam budou hlídkovat policisti. Když ale vlak zpomaluje v Nice, Kabíra zablokuje v uličce ná por cestujících a rodina zatím zmizí na schodech. Dav je bere s sebou k východu, když Arjanovi náhle sevře hrdlo úzkost. Blíží se k nim čepice se štítkem a tmavě modré uniformy. Mimovolně ho přepadne strach. „Doklady,“ říká jeden z policistů. Jsou s Kabírem obklopeni mořem policejní modře. Arjan mu podává jízdenky. Policista si je bere, prohlíží je, drží je proti světlu. Potom je trhá vejpůl. „Kde máš pas?“ ptá se. „Žádný pas,“ říká Arjan. V ústech má sucho a škobrtá o ang lická slova. „Odkud jsi?“ „Z Afghánistánu.“ „Kolik je ti let?“ Arjan se snaží nevšímat si obušku a revolveru u policistova pasu ani těžkých vysokých bot, jaké nosí vojáci. Místo toho se dívá na policistku. Má tytéž zbraně jako muži a vlasy vzadu svázané tak pevně, že jí z obličeje vytahují veškerý výraz.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216921