Brenner ale namítnul, že cizinecká policie není blbá, a když se to takhle přehání, tím spíš se bude mít na pozoru. „To máš samozřejmě pravdu,“ připustila Herta. „Jenže my nic nepřeháníme.“ Když konečně nastal den D, Brenner si skoro oddych. Že se svatba neodehraje na radnici, ale ve vídeňský svatební zahradě, to mu obě prozradily až v taxíku. Ovšem to, že dostat oddávajícího mimo radnici stálo o pětistovku víc, se ženich nedověděl vůbec. Páč to by se teda určitě ohradil, to si piš. „Vlastně mě překvapuje, že jedeme normálním taxíkem, a ne nějakou limuzínou.“ „To tak ještě,“ zasmála se Herta. „Když už, tak aspoň bílým kočárem.“ Ženich a svědkyně seděli na zadních sedadlech. Vpředu nevěsta v božskejch šatech a vedle ní mladej indickej taxikář, co měl na hlavě žloutkově žlutej turban a nevydal ze sebe ani hlásku. Kdyby byly nevěstiny šaty aspoň dlouhý, dejchalo by se mu o hodně snáz. Přesto se mu nějak podařilo koukat aspoň občas i na silnici. Brenner na tom nebyl o nic líp. Blonďatá věž spletená z vlasů mu vyrazila dech — babylonská věž je proti tomu naprostý nic! Naděžda byla tak nádherná, že by byl odsouhlasil všechno: bílý kočár i bílý koně, lunochod, papamobil i hasičský auto. Všude by byl ochotnej vystupovat jako fašankovej princ, jen aby nakonec mohl sedět nablízku tomu nádhernýmu stvoření. Labutí šíje pod vyčesanýma vlasama ho tak očarovala, že málem nadskočil, když se k nim nevěsta otočila a řekla: „Vám to tak sluší!“ I já musím uznat, že ti dva na zadním sedadle vypadali fakt skvěle. Prostě svatební jednička. Herta ostatně zářila už od chvíle, kdy vrazila tomu drzýmu klukovi ve škole • 98 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216848
zaslouženou facku. A Brennera navlíkla do obleku, kterej sice nebyl zdaleka tak levnej, jak mu namluvila, ale ani tak drahej, jak vypadal — zkrátka a dobře mu padnul, takže Herta Brennerovi hrdě řekla: „Kdybych tušila, jak ti ten oblek bude slušet, nikdy bych nesouhlasila, aby ses oženil s jinou.“ „Jakýpak souhlasila nesouhlasila?“ zamumlal Brenner, ale než si stačil rozmyslet, jestli se má zmínit o tom, že je pořád ještě volnej, nebo naopak protestovat, že o nějakým souhlasu nemůže být řeč, protože ho k tomu všemu stejně donutila, už byli před svatební zahradou. Všechno nabralo spád a už nebylo cesty zpátky. Představ si to jako scénu z filmu, ve kterým odvádějí odsouzence na elektrický křeslo a všechno jde raz dva, naprosto podle plánu a automaticky. Dokonce i druhá svědkyně dorazila včas. Herta totiž vy užila svatby k obnovení přerušenýho kontaktu s dávnou přítelkyní. Připadalo jí to jako vhodná příležitost, jak konečně překonat ten jejich dětinskej spor kvůli Muratovi. A ničím jiným nemohla udělat Anně Elisabeth větší radost než takovýmhle zodpovědným úkolem. Brennerovi by sice byl milejší jakejkoli jinej svědek, ale protože ho stejně žádnej jinej nenapad, tak radši souhlasil. Koneckonců mu ta zdravotní sestra nikdy nic zlýho ne udělala. Oddávající úředník nasadil hned při uvítání nejzářivější úsměv, jako by mu zrovna tenhle sňatek ležel obzvlášť na srdci. Dokonce trošičku zaimprovizoval zmínkou o počasí, ale pak už přešel rovnou k věci: „Naděždo Jefimovová, narozená v Nižním Novgorodě, dříve Gorkém,“ původní název Gorkij si sám našel a spokojeně se culil, jak ho k překvapení všech do svý řeči pěkně vtěsnal, „chcete si vzít za muže Simona Brennera a žít s ním, dokud vás smrt nerozdělí? Pak odpovězte Ano.“ • 99 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216848
„Ano.“ „A vy, Simone Brennere, narozený v Puntigamu, chcete si vzít Naděždu Jefimovovou za ženu a žít s ní, dokud vás smrt nerozdělí? Pak odpovězte Ano.“ Načež Herta začala fotit jak o život a Naděžda vytlačila slzu určenou hlavně pro cizineckou policii. Svědkyně Anna Elisabeth dovedně obsluhovala kameru a zářivě se přitom usmívala na oddávajícího. Brennerovi ke spokojenosti docela stačilo, že hraná slza nevyvolala onu obvyklou omračující vůni, která ho vždycky srazila na kolena. Cizinecká policie tady nemohla nic dokázat a to ho obzvlášť těšilo. Než ale vyslovil svoje Ano, proběhlo mu hlavou, proč tohle všechno vlastně dělá. Nejspíš jsem od přírody dobrák, uvažoval. S tím se člověk prostě rodí, je to určitá charakterová slabina. S věkem se k tomu přidá ještě stařecká laskavost… Tak dlouho se kochal svou dobrotou, až všichni kolem trochu znervózněli — stačilo se podívat na kapičky potu, který během jeho váhání orosily Hertě čelo. A tak nakonec přece jen vypustil svoje Ano do světa, a dokonce se vší parádou, hezky nahlas, pevným hlasem bez kouska pochybností. Mám podezření, že to bylo jeho vůbec nejhlasitější Ano, který kdy v životě prones. A oddávající zase nasadil ten svůj naučenej úsměv, ale jeho oči jako by říkaly: S takovejmahle nohama ti teda přeju opravdu hodně štěstí, aby ti hned po svatbě nepláchla. Nesmíš zapomenout, že Naděžda měla nohy, kam až dohlídneš! Brennerovi vadilo jenom to, že s těma podpatkama a s tím vosím hnízdem na hlavě byla o půl hlavy větší než on. Dokonce podezíral Hertu, že tenhle účes Naděždě sama doporučila, aby mu trochu srazila hřebínek. Ještě musím dodat, proč jeho Ano k tomuhle manželství naoko bylo tak pevný. Nejjednodušší vysvětlení by nejspíš • 100 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216848