dovně (cituji se v plném znění): Soudruzi, bratři, bolševici, jsem proletář, stejně jako vy, a to jak svým původem, tak i ideovým přesvědčením. Moji rodiče byli krutě vykořisťovanými nádeníky, otec pohůnek na statku, matka dojička tamtéž. Místní panstvo s námi zacházelo hůře než s dobytkem, pracovali jsme všichni do úpadu jen za nuzné bydlení, nehodné člověka a bídnou stravu, kterou odmítali jíst i panští psi. Já sám jsem musel těžce dřít již od svých pěti let, mnohdy jsem se vyčerpáním sotva dovlekl domů. V tribunálu, který měl rozhodnout o mém osudu, seděla i jedna soudružka poručice, která při těchto mých slovech uronila slzu. V tom jsem spatřoval jistou naději na záchranu svého holého života. A tak jsem lhal působivě dál: to však nebylo všechno. Bezcitný, zvrhlý šlechtic, na kterého jsme dřeli jako soumaři, přicházel k nám do té naší bědné pastoušky třikrát týdně a tam před mými zraky bez ostychu znásilňoval mojí milovanou matku. Měla chudera tělo zdevastované ještě více jeho chtíčem než těžkým pracovním vypětím. Prsa měla víc vytahaný, než ty její krávy vemena. Soudružka poručice vyprodukovala dokonce již dvě slzy a bezděčně pohlédla na svůj hrudník. Její reakce mě povzbudily, takže jsem ve své řeči neochaboval. Když se můj otec proti jednání toho hnusného feudála ohradil, nechal ho ten zloduch svými pochopy veřejně zmrskat před všemi zaměstnanci, i já s matkou jsme museli tomu zvěrstvu přihlížet. Pak už se moji nebozí rodiče nezmohli na žádný odpor. Tyran si s mojí matkou užíval, jak se mu zlíbilo, dokonce ho musela nazývat svým miláčkem a otcovi nezbývalo, než předstírat, že mu to vůbec nevadí. Už jsem to nemohl snášet, tak jsem uprchl a potloukal se po kraji. Trpěl jsem hladem, zimou a zmítala mnou horečka, smrt by pro mne byla vysvobozením. Nezbylo mi než se dát do služeb těch nenáviděných bílých stvůr a vstoupit do jejich armády. Nikdy jsem však na své rudé bratry nevystřelil ani ránu, vždycky jsem jen předstíral palbu, nebo střílel do vzduchu. Na mých rukou neulpěla ani kapka rudé soudružské krve (těch padesát odkráglovaných bolševiků jsem pochopitelně zamlčel). To je všechno, co vám mohu o sobě, drazí továryšči, bratři a sestro, říci. Končím své vystoupení zvoláním: Nechť zvítězí naše milovaná bolševická strana, velká vůdkyně ruského proletariátu. Nato všichni, včetně mě vstali a začali sborově pět tehdy ještě neoficielní hymnu: „Široká strana maja radnaja.“ Poslali mě za dveře a po krátké poradě mě povolali zpět. Předseda likvidačního seskupení mi pravil: naše komise rozhodla, že jako jeden z mála zajatých bělogvardějců nebudeš zastřelen nebo internován, ale dostaneš možnost se aktivně rehabilitovat v řadách chrabrých bojovníků naší neporazitelné Rudé armády. Zítra nastoupíš do oddílu vedeného zde přítomnou soudružkou poručicí Anastázií Pavlovnou Něstěrenkovou. Bude na tobě, kolik statečnosti v boji s nepřítelem projevíš a jak se osvědčíš. Vítám tě do našich bojových šiků, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216825
soudruhu vojíne. Byla to pro mne sice degradace, neboť u bílých jsem byl desátník, zatímco u rudých jen prostý vojín, ale i tak jsem byl za to rozhodnutí zkázonosné poroty vděčný, protože pro mě znamenala přežití jisté smrti. Vysoký stupeň statečnosti jsem projevil hned během následující noci, když jsem poručici Nastěnku přefiknul, což se pak ještě mnohokrát opakovalo. Byla jen o osm let starší než já, takže to nebylo tak tuhé ani přežvýkané maso, na jaké jsem byl dříve zvyklý. Milovala mě vroucně svou soudružskou láskou, škoda že jí ten zbloudilý dělostřelecký granát utrhl hlavu. Ve vítězící Rudé armádě jsem dělal dosti rychlou karieru, takže jsem to dotáhl až na generála a v době druhé světové války dokonce na maršála. Prostě jsem vždycky, a to i při změně jeho směru, dokázal chytit ten správný vítr do plachet. Dvakrát jsem ale musel riskovat, že o svou slibně rozjetou vojenskou karieru přijdu. Poprvé to bylo dva roky po mém začlenění do Rudé armády. Tehdy jsem jako major likvidoval někdejší výcvikové středisko ostřelovačů Bílé gardy, kde jsem kdysi sám působil. Když jsem tam nyní vkročil, byly ty prostory již opuštěné ustupujícím nepřátelským vojskem a sloužily jako vězení místní rudé domobrany, která v něm zadržovala zachycené buržoazní živly. Objevil jsem tam i jeden živel, mně dobře známý, totiž bývalou bordelmámu. Byla dost zbědovaná, ale to mi nebránilo v tom, abych si to s ní, snad z nostalgie, ještě jednou nerozdal. Poté jsem jí umožnil zmizet a s novými doklady, včetně změněného jména někde začít nový život. Nebýt mě, skončila by ve svých čtyřiačtyřiceti letech někde ve společném hrobě. Prostě dokázal jsem být vděčný. Podruhé to bylo ještě o rok později, když jsem „osvobozoval“ s nevelkou jednotkou, již jako plukovník, svůj rodný statek. Všichni odtud stačili včas uprchnout, zůstali tam jen moji rodiče a tetička. Otce jsem ustanovil národním správcem statku s tím, že si musí sehnat personál, aby mohl teď již státní podnik pod jeho vedením řádně fungovat. Tetičku, coby feudálku jsem měl podle všech pravidel nechat odtransportovat do některého z právě vznikajících gulagů. Leč neučinil jsem tak a nechal jsem ji na statku, pod jejím původním rodným jménem pracovat jako dojičku. Ovšem podobně jako v předchozím případě bývalé bordeldámy, jsem i jí v jejích dvaačtyřiceti letech ještě naposledy protáhnul komín. Měla ho už dost zanesený, protože si víc jak půl roku ani neškrtla. Také byla při tom našem fyzickém kontaktu díky té dlouhé pauze dost divoká, což mě příjemně překvapilo. Jak vidíte vážení čtenáři, alespoň v případě svých někdejších souložnic jsem se zachoval velice korektně a cituplně. Takže asi nejsem tak odporný charakter, jak o mně někteří závistiví, trapní osobní soudružští nepřátelé tvrdí.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216825
Kde končí civilizace Motto: Zle, matičko, zle, cajzlíci jsou zde. Nastoupil jsem na pražskou čtyřku v roce 1930, měl jsem právě ukončenou policejní akademii a dostal jsem se do mord party, což byl sen každého nováčka v téhle branži. První tři dny jsem tam jen tak okouněl a seznamoval se s prostředím. Čtvrtý den hned po ránu si mě zavolal sám vrchní komisař. Povídá mi: mladej jdi si sbalit věci, večer se mnou odjíždíš vlakem v 19,00 Praha – Užhorod na Podkarpandu. Vezmi si věci tak na čtrnáct dní. Sraz je půl hodiny před odjezdem v hale Wilsonova nádraží. Neotázal se mě, jestli se chci něco zeptat, vůbec mě nepustil ke slovu. Sebral jsem se a šel domů pakovat kufry. Když jsem sdělil své matce, co mě čeká, uronila slzu a pak statečně řekla: můj chlapče, dal ses na vojnu, musíš bojovat. Velký souboj mě čekal především se dvěma mamutími loďáky, které mi maminka narvala k prasknutí. V nádražním vestibulu jsem se v určenou dobu setkal se svým nadřízeným, jeho zavazadlem byl jediný malý kufřík, v jehož útrobách jak jsem zjistil později, byly kromě kartáčku na zuby, téměř jen samé papíry. Když uviděl, jak se zmítám pod vahou své bagáže, zasmál se a zavolal dva nosiče. Zaneste to do Užhoroďáku, do kurýrního kupé. Svěřil jsem jim svá zavazadla celkem bez obav, protože tehdy se ještě tolik nekradlo. A když už, tak si nikdo nedovolil okrást policajta a pana komisaře znala celá pražská galerka natolik, že pokud by si mu pokusil někdo něco zcizit, pak pouze z plezíru jeho elegantní kšandy přímo na těle. Prostě byla to doba, kdy se zločinci a policajti měli ještě docela rádi a taky měli obojí určitou úroveň a morálku, tedy smysl pro čistou hru. Komisař povídá: půjdeme do vlaku. Ale já jsem si dosud nestačil zakoupit jízdenku, sdělil jsem mu. Žádnou si nekupuj, pojedeme na černo, rozhodl jsem se cestou vyzkoušet bojeschopnost drážní policie. Kdyby nás chtěli zatknout, tak budeme vzdorovat. Není jich víc než dva, když dojde ke střetu, ty si vezmeš levého a já pravého, zapamatuj si to, ať to nespleteš a nemlátíme oba toho samého. Možná se bude i střílet, doufám, že máš s sebou zbraň. Byl jsem z jeho řečí tak zpitomělý, že jsem beze slova odhalil sako a ukázal mu své podramenní pouzdro s pistolí. Fajn, povídá on, předpokládám, že jsi dobrý střelec, třeba půjde i o život. On vykročil na perón, šel jsem za ním, zdeptán trudnými představami o své neblahé brzké budoucnosti. To se chudák maminka na mém pohřbu napláče, politoval jsem ji předem. Kurýrní kupé bylo něco, co si běžný uživatel vlaku dokáže jen těžko před101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216825