po hodině, jinak začne být všem divné, proč místo aspoň nějaké předvánoční pomoci sedí všichni tři ve stodole. To si bez problémů odsouhlasili… když má někdo pravdu, tak má prostě pravdu.
„Takže ti tvoji přátelé z budoucnosti i ty sama si myslíte, že lžu, když tvrdím, že jsem žádný vůz neslyšel?“ Kryštof byl vzteky celý bez sebe. „Byl jsem v dílně! Hledal jsem to samý co ty! Překládal jsem prkna, tak jsem holt přeslechnul vůz!“ Všichni bez dechu sledovali hádku mezi Dorotkou a Kryštofem. „Víš, kde jsem pak byl? Hledal jsem všude možně, kde se dalo, nějaký papíry o naší rodině! Jestli třeba můj táta u někoho známýho neuložil něco, co by nám pomohlo najít Meč. A pak jsem potkal tvýho tátu. Pustili ho z vězení. Jen tak v košili, do toho mrazu. Tak jsem ho odvezl domů a už jsem tam s ním zůstal! Ještě nějaké otázky?“ V místnosti se rozhostilo ticho, které přerušila Magdaléna. „Asi by ses měla Kryštofovi omluvit. On je poslední strážce Meče. Jeho otec si to tak přál, i když říct mu to a předat mu mapku, nestihl. A je to můj syn. Nikdy by nás nezradil.“ Dorotka byla celá rudá. Tiše se omluvila. Ano, je nesmysl to, co ji napadlo. Jenže se báli. Všichni. Najednou se jim zdál podezřelý úplně každý. Může jí to Kryštof odpustit? Kryštof přikývl. Vlastně to chápe. Přece jen jsou všichni ještě malé děti. Horší je, že nenašel vůbec nic, co by jim mohlo nějak pomoci. Ani v papírech od mámy, ani vyptáváním se. Dorotka se na něj trochu bázlivě podívala. Asi o Anežce a o klucích nerad slyší, ale vědí spoustu věcí a s Mečem toho zažili už hodně, možná budou mít nějaký nápad, kde hledat… Jen by se potřebovala dostat do zámku… „Budou vás sledovat. My odtud nemůžeme na krok. Musíme je přesvědčit, že o tom všem, co se stalo, když jsme byly zavřené, nemáme ani nejmenší tušení,“ řekla ustaraně Lidmila. Kryštof jen mávl rukou. On ven stejně musí. Musí rozvést mléko na zámek a do lázní a má domluvené nějaké další pochůzky. Z něčeho žít musí. Dorotka maminku také uklidňovala, na zámku mají spojence, učitele, když budou s ním, budou pod ochranou. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216816
Lidmila s Magdalénou úplně přesvědčeně nevypadaly, ale neměly ani moc jiných možností. „Jdi se oblíknout,“ kývl Kryštof na Dorotku. „A ty se tu starej o mámu a o tetu. Kdyby něco, budu v Losinách.“ To platilo Martinovi. Magdaléně už jenom připomněl, aby dál přemýšlela o místech, kam jeho otec mohl ukrýt mapu. Mezitím se vrátila ustrojená Dorotka a vyjeli. Cestou míjeli dráby a vojáky, kteří na kopec k Petrovým kamenům vynášeli klády i klestí. Jenom se po sobě podívali a nemuseli říct ani slovo. Boblig chystal další upalování. Ani se neodvažovali hádat, která bude tou další nešťastnicí… Kateřina z lázní, manželka majitele papírny, jehož majetek by Boblig tak rád získal sám pro sebe? Oba je sevřel strach studenější než vítr, který toho rána vanul. Boblig seděl s hraběnkou v soudní síni zámku. Ne, nemá pro ni dobré zprávy. Nic podezřelého se okolo těch dvou žen neděje. Jediné, co se dozvěděl, bylo, že Magdalénin syn se vyptával po známých a příbuzných, jestli u nich jeho otec nezanechal nějaké dokumenty. Nejspíš závěť nebo dlužní úpisy… už se asi ten mladík bál, že z něj bude úplný sirotek, a chtěl se zabezpečit rychleji, než by na majetek jeho rodiny dopadla nemilosrdná ruka spravedlnosti. Jenže jak se zdá, stejně vyšel naprázdno. „Takže si, pane z Edelstadtu, myslíte, že sledování těch žen nám nic nepřinese?“ zeptala se nepříliš nadšeně hraběnka. Boblig pokrčil rameny, ale současně se zatvářil jako starý, vychytralý kocour. „Sledovat je bude možná k ničemu. Ale ty jejich děti… motají se všude, mají přístup ke všemu. Kdybych chtěl být nenápadný, schovám důležité věci u malých dětí,“ řekl s úsměvem, který mu úzké rty rozvlnil do nepříjemného úsměvu. Hraběnka přikývla. Ano, na tom něco bude. Ostatně od té vězenkyně, která pracovala v lázních, Kateřiny, přece vědí, že zvlášť ta Lidmilina dcera matce hodně pomáhala. Proč by nemohla pomoct i s ukrytím srdce? Ale nemohou přece předvést k výslechu malé dítě. To by mohlo vyvolat nevoli i u Bobligových nadřízených v Praze. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216816
„Zatím ji nemůžeme předvést… Ale když ji budeme sledovat… jednou… a já věřím, že brzo, na nějaké důkazy narazím. A ďáblem posedlé dítě také není nic tak neobvyklého…,“ Boblig mluvil chladně a bezcitně. Hraběnka se trochu otřásla. Najednou měla pocit, jako kdyby na ni sáhla smrt. Náhle se zarazila. „Neslyšel jste za dveřmi nějaké kroky?“ zeptala se. Boblig pokrčil rameny. Možná někdo ze služebných. Po zámku přece pořád někdo chodí. Hraběnka jen zavrtěla hlavou. Ne, ne, tyhle byly jiné. Jako by se spěšně vzdalovaly přímo od dveří do síně. Boblig jen ledabyle pohodil hlavou. Jestli je někdo poslouchal a pokusí se překřížit jejich plány… on si to s nimi vyřídí. Hraběnka měla pravdu. Správně slyšela moje kroky a já jsem správně slyšel jejich slova. Jenže, Pane, když už jsme u těch kroků… já byl ještě o dobrý krok před nimi. Věděl jsem o těch druhých. A sledovat dvě cesty je vždycky víc než sledovat jen jednu. Anežka s Dorotkou byly v zámecké knihovně. Dorotka oprašovala police a Anežka stála v rohu a čekala, až mladí pánové dosnídají… vlastně už podruhé dosnídají, slyšela, že si poručili druhou snídani… aby mohla odnést nádobí a znovu je umýt. Ruce už měla celé červené a rozpraskané. Děda ve Velharticích také myčku neměl, ale čeho je moc, toho je příliš. Vítek se zatím probíral pár knihami a snažil se najít zápisy o rodu Hornů. „Proč to vlastně chceš vědět?“ obrátil se Maxmilián ze Žerotína na tu zvědavou zrzavou holku. Na to měla Anežka snadnou odpověď, Hornové a Herštejnové by měli být její předkové. Je sirotek… tahle dojemná historka, kterou si vymyslela, se jí moc líbila… vždycky jí vychovával někdo cizí, co je tak divného na tom, že se chce dozvědět něco o rodině, ze které pochází? Maxmilián přikývl. Tohle chápal. On znal svůj rod až do jeho úplných začátků. Takže na tom, co se chtěla dozvědět Anežka, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216816