Georgina Guthrie
„Cože? To jsme dnes večer měly jít jen my s Julií?“ „Zdá se, že většina vašich spolužáků má na dnešek jiné plány,“ vysvětlil. „Jistá vysokoškolská párty má větší prioritu.“ Najednou jsem si uvědomila, co bude následovat. Jen my dva. Sami v potemnělém sále. Tohle nebylo dobré. „No, tady je váš lístek,“ řekl a podal mi ho. „Chcete si odložit kabát do šatny?“ „Ehm, asi ano.“ Svlékla jsem se, vyndala si z kapsy mobil a malý zápisník s perem, který jsem si pro jistotu vzala s sebou, a strčila si do prázdných kapes rukavice. Natáhl ruku. „Dovolte mi odnést vám kabát.“ „Díky,“ řekla jsem lehce vyvedená z míry. Proč vždycky jedná úplně jinak, než čekám? Když si myslím, že bude šťastný a bezstarostný, je sklíčený a nepříjemný. A teď, když jsem předpokládala, že bude příkrý a naštvaný, je milý a pozorný. Byl víc než jenom matoucí. Sledovala jsem ho, jak jde k šatně. Pořád měl ty roztrhané džíny, ale místo košile, kterou měl přes den, si vzal černé triko s dlouhým rukávem. Když se vracel zpátky, zasekla jsem se pohledem na díře na jeho koleni. Taky jsem si všimla, jak mu to tričko pěkně obepíná široká ramena a hruď. Bože, byl tak krásný. Pokud existoval nějaký recept na katastrofu, právě se tady přede mnou rovnaly do řady jeho přísady. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216810
Láska podle Shakespeara
„Můžeme?“ zeptal se a pobídl mě, abych před ním vešla do sálu. Podala jsem svůj lístek uvaděčce, která mi ho vrátila i s programem. Seděli jsme v desáté řadě u uličky. Daniel mi ukázal, abych se usadila na vnitřní místo, a sám si sedl na kraj. Snažila jsem se uvelebit tak, abych se ho nedotýkala. Jak už jsem věděla z prvního semináře, jeho dotek mě naprosto převálcuje. Přísahala bych, že v téhle blízkosti jsem cítila jeho mýdlo. Nebo to byla kolínská? Santalové dřevo. To byl další výraz, který jsem schovávala někde poblíž slova „uhlazený“. Co to k čertu vůbec je santalové dřevo? Ve slovníku byste u tohohle termínu pravděpodobně našli mou fotku, jak blaženě očichávám Danielův krk. Po očku jsem se na něj podívala. Listoval programem a hrdlo mu poskočilo, jak polkl. Byla to ta nejerotičtější věc, jakou jsem kdy viděla. Samozřejmě, recept na katastrofu. Lidé neustále proudili do sálu a my jsme museli několikrát vstát, abychom je nechali projít. Když byla naše řada plná – s výjimkou Juliina prázdného sedadla –, pokusila jsem se uvelebit a omylem jsem ho šťouchla do lokte. Omluvila jsem se a připadala si jako neohrabaný idiot. „Nic se nestalo,“ řekl. Pak se obrátil, aby na mě lépe viděl. „Dneska jste byla na semináři nějaká zamlklá, slečno Priceová. Očekával jsem, že k tomuto tématu budete mít hodně co říct.“ Podívala jsem se na něj a bez zaváhání mu odpověděla: „No, uvědomila jsem si, že je lepší, když nebudu vzbuzovat vysoká očekávání. Pak je totiž menší šance, že budete zklamaný.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216810
Georgina Guthrie
Sklonila jsem hlavu a předstírala zaujetí programem. Koutkem oka jsem si všimla, že na mě pořád zírá. Když se v sále setmělo a na jevišti se rozsvítila světla, která odhalila scénu, v níž se představí duch Hamletova mrtvého otce, Daniel si odkašlal a konečně odvrátil tvář. Snažila jsem se nacpat co nejvíc napravo a neustále jsem myslela na to, abych se ho žádnou částí svého těla nedotkla, i když jsem mu ve skutečnosti měla chuť prostrčit ruku tou dírou na koleni, abych si sáhla na ty jemné chloupky na jeho noze. Dobře, možná jsem si chtěla sáhnout i na něco víc, ale noha by byla jako výchozí bod plně dostačující. Soustředit se na dění na jevišti byl nadlidský výkon. Doslova jsem cítila ten žár, který z Daniela vyzařoval. Nebo jsem to byla já? Neměla jsem ani tušení. Ale po čtyřiceti minutách snahy sedět naprosto nehybně a neskočit mu rovnou na klín mi bylo ještě větší horko. V jednu chvíli na začátku třetího dějství se ke mně Daniel naklonil, aby mi zašeptal do ucha: „Takhle scéna je fenomenální. Pozor na misogynní chování, slečno Priceová.“ A ve stejném okamžiku, kdy mě na krku ovanul jeho horký dech, jsem se zachvěla. Pět centimetrů… to bylo všechno, co zbývalo. Kdybych otočila hlavu, byla bych jen milimetry od jeho božských rtů. Popotáhla jsem si límeček u košile a snažila se zůstat v klidu. A byla tu scéna s klášterem. Hamlet plival na Ofélii jednu urážku za druhou a ona se krčila strachy. Jakmile pronesl verš: „Já vás kdysi miloval,“ vrazil herečce ruku mezi nohy, až vykřikla. No, do háje. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216810