halo. Důvodem ohleduplnosti vůči členům rodiny nebyl výraz humánnosti, nýbrž výsledek dobrého vyhodnocení situace. Manželky, ale také dcery byly zpravidla výborně vyškolené asistentky, které praxí získaly velké zkušenosti v oboru. Nové vedení města klasifikovalo zřízení lazaretu jako zřetelně vstřícný krok a snažilo se, aby Andrej Andrejevič přijal funkci městského radního pro zdravotnictví. Ten bez zaváhání souhlasil. Ne kvůli vlastní budoucnosti, mnohem více z přesvědčení, že se jedná o funkci, která mu umožní pomoci mnoha lidem a zmírnit následky revolučních praktik. Očekával a také dostal podporu nového komisaře, který měl skutečný zájem o spolupráci s místními osobnostmi. Oba se shodli v tom, že každý odpor proti revolučním silám přináší nesmyslné krveprolití a že právě v prvním období společenských změn je nutné zachovat klid. Umírněný vyslanec revoluce dával najevo, že i jím zásahy „rudých fanatiků“ hluboce otřásají a že po uklidnění situace počítá s podporou všech skupin obyvatelstva. Argumentoval přitom velkou podporou myšlenek revoluce ze strany intelektuálů a umělců. „Šlechta si bude muset utáhnout opasek a vzdát se svých přivilegií,“ řekl. „Největší starosti mi ale dělá církevní moc, která má nadále velký vliv především na venkovské obyvatelstvo. Proti té budeme muset postupovat tvrději,“ prohlásil v jedné z četných velmi otevřených diskuzí s Andrejem Andrejevičem strážce nové, na vratkých nohách stojící státní moci. Nesmělí, často velmi mladí rudoarmějci neodpovídali v žádném případě Alexandřině představě o vrazích jejích rodičů. Bylo jí známo, že ty nejhorší zločiny nepáchají 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216777
jen osoby s patologickými sklony, ale také podvedení a zoufalí lidé. Trpěla zjevnou křivdou. Právě její otec, který udělal hodně záslužného pro překlenutí sociální propasti mezi movitými a nemajetnými vrstvami, se stal obětí nenávisti, jež byla namířena proti brutálním vykořisťovatelům. Její zoufalství bylo bez hranic a ona si přála odjet z Ruska co nejdřív a co nejdál. Pryč od důvěrných míst, která by jí připomínala bezstarostné mládí, a především bezpečný život pod ochranou milujících rodičů. Odmítla pozvání, aby strávila poslední dny do odjezdu u Lozinů s vysvětlením, že má strach, že by už další loučení psychicky nezvládla. Pár osobních věcí si sbalila do jednoho kufru. Nechyběly pomůcky na malování, přidala ještě obraz Jonského. Naposled objala své nejbližší a zavěšená do Františka se vydala pomalu a mlčky na cestu k nádraží. Bez jediného slova se nastěhovala zpátky do jejich skromného kupé. Dříve než ji František opustil, požádala ho, aby s ní měl trpělivost. Ze Samary se dal transport znovu namáhavě do pohybu směrem na východ. Měsíce trvající monotónní cestu přerušovaly pouze incidenty, které se zpravidla zvrhly v malé bojůvky. Vojáci působili unaveně. Většina spolucestujících žen se bez jakýchkoliv těžkostí zapojila do každodenního života. Samy sebe označovaly za dobrovolné ženské členy Československé sibiřské armády a v jednotlivých vlacích tvořily opravdu užitečné pracovní skupiny. Ne tak Alexandra. Nechtěla a neuměla se začlenit, ačkoliv by se to určitě pozitivně projevilo na jejím psychickém stavu. Vzdala se veškerého společenského života a nehodlala se potkávat ani se svými spolucestují100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216777
cími. Přimkla se s přehnanou intenzitou k Františkovi, který se začal obávat jejich společné budoucnosti. Československá armáda, která nadále podléhala vrchnímu velení států Dohody, byla stále více nasazována do bojů proti Rudým gardám. To vedlo ke značnému zpomalení slíbeného přesunu na západní frontu. Mnoho vojáků, kteří se stále více cítili jako loutky v rukou vyšších politiků, se začalo bouřit. Skutečnost, že mocnosti Dohody v čele s Francií opakovaně odsouvaly slíbené odlehčení unavených oddílů posilami z vlastních řad, vedla u legionářů nejen ke ztrátě důvěry ve vedení armády, ale také v národní politickou reprezentaci. Situace se vyostřila, celé jednotky začaly ignorovat rozkazy a přibývala dezerce na bolševickou stranu. Vedení bylo donuceno ke kompromisu. Byla zformulována nová definice legií. Jejich úkolem už nebylo vměšování se do vnitřních záležitostí Ruska, nýbrž zastavení bojů s bolševiky a převzetí kontroly nad částí transsibiřské magistrály, po které směřovali do Vladivostoku. Byl to mimořádně těžký úkol. Armáda se musela kvůli plynulému pohybu rozdělit na úseku dlouhém více než tisíc kilometrů a převzít správu tehdy nejdelší železniční trati. Později bylo s bolševiky dohodnuto, aby se jejich vojáci pohybovali paralelním tempem v odstupu tří stovek kilometrů za posledním československým vojenským vlakem. Protože Františkova jednotka dosud nejdelší vojenský průvod uzavírala, museli se její členové připravit na delší pobyt v Rusku. Boje s rudými gardami byly stále vzácnější a postupně došlo k paradoxní situaci – z nevypočitatelného nepřítele se náhle stal poměrně spolehlivý partner, který se žádným způsobem nesnažil ústup legií narušovat. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216777