98
a které nepřípustné (jak něco nesmí vypadat). Můžeme např. definovat následující omezení (* značí v OT porušení omezení): ● ShodaZnělosti: Znělost sousedních obstruentů se musí shodovat. Povrchové for mě, která obsahuje shluk obstruentů s odlišnou specifikací rysu [±znělý], přiřaď hvězdičku (*). ● Sykavky: Shluky sykavek jsou zakázány. Povrchové formě, která obsahuje shluk sykavek, přiřaď hvězdičku. Vrátíme-li se k analýze anglického plurálu zmíněné výše, slovo fleeces má vstupní formu /fliːs+z/ (plus naznačuje hranici mezi morfémy). OT generuje z této vstupní formy sadu kandidátů (čili potenciálních výstupních forem) a ohodnocuje, který z nich je nejlepší, tj. který se nakonec stane optimálním kandidátem. Jedním z kandidátů je vždy forma, která se nemění – v tomto případě /fliːsz/. Jelikož zde dochází k porušení omezení ShodaZnělosti i omezení Sykavky, tento kandidát obdrží pro každé z nich od „evaluátoru“ hvězdičku. Výsledek se zapisuje do tabulek, kde se v řádcích nacházejí jednotliví kandidáti a ve sloupcích jednotlivá omezení. Tabulka 6.3 byla vytvořena pro vstupní formu /fliːs+z/ a obsahuje celkem 5 kandidátů spolu s patřičnými porušeními. Tab. 6.3: Tabulka porušení pro vstupní formu /fliːs+z/ se dvěma omezeními. /fliːs+z/
Sykavky
ShodaZnělosti
a. fliːsz
*
*
b. fliːss
*
c. fliːsɪz d. fliːsɪs e. fliːs
Jak je z tabulky patrné, tato analýza vyloučí formy a. a b., protože oproti kandi dátům c. až e. získaly více porušení omezení. V tuto chvíli by se tedy optimálními kandidáty staly tři formy. Proto je nutné do analýzy zahrnout další restrikce, které se vypořádají s kandidáty, jež konkurují pravému optimálnímu kandidátovi (c.). Druhou velkou skupinu omezení představují tzv. věrnostní omezení (faithfulness constraints), jejichž úkolem je hlídat vztah (korespondenci) mezi vstupní formou a jednotlivými kandidáty (McCarthy, 2008: 196nn.). Těchto omezení je mnohem méně, zde uvádíme tři základní: ● Max: Kandidát nesmí ztratit segmenty, nesmí dojít k elizi. Za každý elidovaný seg ment přiřaď hvězdičku. (Zkratka Max značí, že vstupní segmenty jsou „v maximální míře“ zastoupeny ve výstupu.) ● Dep: Kandidát nesmí obsahovat nové segmenty, nesmí dojít k epentezi. Za každý vložený segment přiřaď hvězdičku. (Zkratka Dep je odvozena od Dependent, „závislý“, jelikož výstup musí být zcela odvozený ze vstupních segmentů.) ● Ident(rys): Určitý rys musí zůstat nezměněn. Za každou změnu rysu mezi ko respondujícími segmenty v podpovrchové a povrchové formě přiřaď hvězdičku. (Zkratka Ident odkazuje k „identickým“ hodnotám určitých rysů na vstupu a výstupu.)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216769
99
6. fonologie a funkční aspekty řeči
Tabulka 6.4 nabízí jedno možné řešení. Restrikční hierarchie je zachycena graficky tak, že nejdůležitější omezení se nacházejí nalevo. Jelikož Sykavky, ShodaZnělos ti a Max vůči sobě nejsou v nadřazeném/podřazeném vztahu, pracuje se s nimi jako s jednou skupinou (viz tečkovaná čára). Jejich pořadí by tedy bylo možné zaměnit, aniž by to narušilo výsledné řešení. Ovšem nadřazenost omezení Max vůči Dep je klíčová, protože v opačné situaci by se /fliːsɪz/ nemohlo stát optimálním kandidátem (bylo by spolu s /fliːsɪs/ vyřazeno ze soutěžení, vyhrál by kandidát /fliːs/). Toto nastavení zna mená, že epenteze je menším zlem než elize. Porušení totiž ještě nutně neznamená, že daný kandidát nemůže vyhrát. Pokud nějaké omezení opravdu vyřadí kandidáta ze hry, takové porušení se značí vykřičníkem a zbylé buňky se zvýrazní šedou barvou jako irelevantní. Tento kandidát už nemůže výsledek nijak ovlivnit, i kdyby už žádné nižší omezení neporušoval. Jelikož se kandidáti c. a d. nacházejí z hlediska omezení Dep v patové situaci, rozhodujícím omezením se stává Ident(znělost), které obecně zabraňuje změně specifikace rysu [±znělý] mezi vstupní a výstupní úrovní (to mimo jiné znamená, že upozaďuje nejen formy /fliːss/ či /fliːsɪs/, ale i např. /fliːzz/, /fliːzɪz/ či /vliːsz/, které v tabulce neuvádíme). Opět není klíčové, zda je Dep umístěno nad Ident(znělost) či naopak. Tabulka 6.4: Tabulka porušení pro vstupní formu /fliːs+z/ s 5 omezeními. /fliːs+z/
Sykavky
ShodaZnělosti
a. fliːsz
*!
*!
b. fliːss
*!
Max
Dep
*
c. fliːsɪz
*
d. fliːsɪs
*
e. fliːs
Ident(znělost)
*!
*!
Tento oddíl stručně uvedl optimalitní teorii jako hlavního zástupce restrikčních přístupů k fonologii. Podstatou formalismu OT je soupeření různých variant povr chových forem o to, která z nich se stane optimálním kandidátem. Proces evaluace je založen na univerzálně definovaných restrikcích, které se týkají a) povrchové formy (příznakovostní omezení) a b) korespondenčního vztahu mezi povrchovou a podpovr chovou formou (věrnostní omezení). Druhý bod je nutný proto, aby z analýzy nevyšel jako optimální takový kandidát, který sice splňuje všechna příznakovostní omezení, ale velmi se liší od podpovrchové formy (např. aby se z formy /espreso/ nestalo méně příznakové /epeto/, nebo rovnou /peto/). Jazyky vždy hledají rovnováhu mezi těmito dvěma skupinami omezení. Jelikož je sada omezení podle optimalitní teorie univerzál ní, tj. totožná pro všechny jazyky, odlišnosti mezi jazyky se vysvětlují právě a pouze jen odlišnostmi v restrikční hierarchii. Řeší-li jeden jazyk nepřípustný konsonantický shluk epentezí vokálu a druhý elizí konsonantu, lze to analyzovat jako odlišné vzájem né umístění omezení Max a Dep v restrikční hierarchii. Pokud jazyk konsonantické shluky naopak umožňuje, příznakovostní omezení typu Konsonantické shluky nejsou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216769
100
povoleny, které by jinak vyvolalo nějakou opravnou strategii, musí mít nižší prioritu než věrnostní omezení Max a Dep. Na závěr je vhodné zdůraznit, že ani OT nepřed stavuje mechanismus, jak jazyk skutečně funguje; jde pouze o jiný přístup k popisu jazykových faktů.
6.4 fonologický systém češtiny Fonologická klasifikace českých vokálů a konsonantů bude založena na distinktivních rysech, jejichž hlavní charakteristiky představil oddíl 6.2. Cílem bude zejména určit, které z hlásek, jež se v češtině vyskytují, figurují jako samostatné fonémy a které na opak spadají pod určitý foném jako jeho sekundární varianty.
6.4.1 české samohláskové fonémy Jak jsme uvedli v oddílu 4.1.3, čeština disponuje deseti jednoduchými vokály a třemi diftongy. Artikulačně se samohlásky definují pomocí vertikálního a horizontálního postavení jazyka, pomocí trvání a pomocí postavení rtů. Posledně jmenovaný bod však není v češtině využíván systémově, jelikož lexikální jednotky nezahrnují kontrast mezi dvěma vokály, který by spočíval jen v jejich zaokrouhlenosti (srovnej německé liegen /liːɡən/ a lügen /lyːɡən/). Ačkoli se tedy postavení rtů u jednotlivých českých vokálů může lišit, netvoří fonologické opozice. Délka vokálů je v češtině fonologicky distinktivní. Přestože mají krátké a dlouhé vokály různý poměr trvání a některé i různou kvalitu (srov. oddíl 4.1), délka funkč ně odlišuje krátké monoftongy /ɪ ɛ a o u/ od dlouhých /iː ɛː aː oː uː/, jak je vidět na minimálních párech lyska × líska, peče × péče, pata × pátá, do boje × do bóje, u kol × úkol. Samohlásky i-ové by bylo možné bez výčitek transkribovat analogicky k ostatním pá rům jako /i iː/, avšak z důvodu velkého akusticko-percepčního rozdílu mezi krátkým a dlouhým i bude lepší ponechat i ve fonémické transkripci značky /ɪ iː/. Ve fonolo gickém systému má však jejich délka naprosto stejnou distinktivní platnost jako u ostatních monoftongů. Délka se formálně odlišuje distinktivním rysem [±dlouhý]. Kvalita vokálů odpovídá artikulačně třem stupňům jak ve vertikální, tak v horizon tální poloze jazyka (viz oddíl 4.1). Jelikož se pro klasifikaci fonémů využívají nejčastěji binární rysy, je nutné rozložit třístupňový kontrast na více dvoustupňových. Vysokým samohláskám /ɪ iː/ a /u uː/, jež jsou charakteristické nízkým F1, proto vyčleníme rys [+vysoký] (zbylé vokály budou mít hodnotu [–vysoký]), zatímco nízkým samohlás kám /a aː/, jež jsou spojené s vysokým F1 v důsledku své otevřenosti, bude přiřazen rys [+nízký] (ostatním [–nízký]). Středové samohlásky /ɛ ɛː/ a /o oː/ tak budou charakte rizovány hodnotami [–vysoký] a [–nízký]. Pro systémové odlišení předních a zadních [–nízkých] vokálů je ještě nutné zavést rys [±zadní], který se zároveň překrývá se zao krouhleností: [+zadní] vokály /o oː/ a /u uː/ jsou artikulačně zaokrouhlené.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216769