Ubezpečuje se, že je všechno v pořádku, ale přesto ho tu něco zdržuje. Musí dořešit ještě maličkost, protože jediné, co ho teď tíží, je pomyšlení na ty dva, které tu bude muset nechat napospas jejich osudu.
w
w
w
Petr přivazuje Viktora ke keři před nemocničním pavilonem. Hladí ho. „Hodnej. Sedni,“ šeptá mu. Čeká, až přejde dvojice pacientů o berlích, ukáže Viktorovi prst na ústech a vejde do budovy. V pokoji zamíří k oknu, uprostřed místnosti se však zarazí. Na lůžku leží mladý muž, z rukou mu trčí hadičky. Petr se zmateně podívá na ostatní postele a pak vycouvá z pokoje. Prochází nemocniční chodbou, nakukuje do pokojů, ale Toník nikde. Slíbil mu, že ho dneska oholí. Když za ním byl posledně, až se lekl, kolik roků mu přidala zarostlá tvář. Fousy vypadaly, jako by mu zplesnivěly. Dneska koupil nové žiletky a drahý, voňavý holicí krém. I nový ručník. S uctivým nahrbením vejde do pootevřených dveří lékařského pokoje. „Dobrý den. Nemůžu najít Toníka Jiránků.“ Mladý doktor s dlouhými vlasy sepnutými v zátylku gumičkou se k němu otočí od počítače. „Dobrý den. A vy jste kdo?“ „Jeho kamarád. Petr Bakla.“ Lékař ukáže na židli. „Posaďte se, prosím,“ odkašle si, „pan Jiránek včera v dopoledních hodinách odešel.“ Petr se rozradostní. „Kam? Domů… teda… no domů… ještě nedorazil.“ Vážnou tváří lékaře to zacuká. Petrovi se dere krev do obličeje. Sklopí hlavu. Přestane si rozpačitě mnout 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216766
ruce a zaklesne je do sebe tak, až mu zbělají prsty. „Aha,“ hlesne. Lékař se zdlouhavě přehrabuje v zásuvce stolu vedle počítače. Podává Petrovi ošuntělé pouzdro. „Pane Ba…,“ zkontroluje jméno napsané na samolepce přilepené na víčku pouzdra, „pane Baklo, tohle jsme vám měli předat, až přijdete.“ Petr bere z lékařovy ruky pouzdro jako ve snách. Sedí mlčky se svěšenými rameny a sklopenou hlavou. Lékař si po chvíli znovu odkašle. „Skutečně pan Jiránek nikoho z rodiny nemá? Hovořil jen o vás a o nějakém Viktorkovi.“ Petr zakroutí hlavou. „Má… měl pan Jiránek nějaký lepší oděv? Víte, aby byl slušně zaopatřený, chápete, co myslím, že?“ Petrovi rty se začnou pohybovat a vyluzovat nesrozumitelné zvuky. „Můžu vám dát něco na uklidnění.“ Lékařův hlas je hluboký a libozvučný. Petra napadne, že ten člověk určitě hezky zpívá, ale pak se zastydí, že myslí na takovouhle věc zrovna ve chvíli, kdy se dozvěděl tak hroznou zprávu. Jeho rty se znovu rozvlní do podivného huhňání. Odchází a cítí, jak mu změkly nohy a z rukou se staly hadrové roury. „Není mi dobře. Není! Není!“ je mu konečně rozumět.
w
w
w
Viktor leží v Jiránkově posteli. Má přivřené oči, ale přesto sleduje Petra, který strnule sedí a něco si mumlá. Pohyb psích očí kopíruje pohyb stínů rozhýbaných neklidným plamenem petrolejky na stěnách přístřešku. Konečně Petr vstane. Ozve se dvojí rozladěné zalupání 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216766
v kolenou. Z ramenou mu spadne deka. Prohledává věci v kupičce v koutě přístřešku. Přebírá pomačkané svršky a čichá ke každému kousku. Vybere oblečení, které považuje za nejlepší. Ze špinavých flíčků odrolí špínu, vyklepe ho a pak položí na zem. Rukou namočenou v kastrůlku s ohřátou vodou se ho snaží „vyžehlit“ a poskládat. „Já tě vyfešákuju, kamaráde, to budeš čubrnět.“ Viktor vyleze z postele, očichá úhlednou hromádku, a když postřehne, že se do Petrovy brblavé samomluvy zase dostal klidný tón, pročísne ocasem vzduch. Do stěn přístřešku narazil poryv větru. Uvnitř se všechno roztančilo. Všudypřítomný chlad zalezl pod vrstvy oblečení. Viktor oběma tlapkami rozhrabuje peřinu. „Už si zase přestýláš pelíšek?“ zeptá se Petr a pes mu přitaká tlumeným bouchnutím ocasu. „Půjdu taky do pelechu,“ souká se Petr do peřin, ale pak si vzpomene na pouzdro, které převzal od lékaře. Otevře ho a vyndá zažloutlé novinové výstřižky s Jiránkovou fotkou. Má na ní tmavé, pečlivě zastřižené husté vousy a vážný, přemýšlivý výraz. Pod fotografií je titulek: „NEJLEPŠÍ ZLEPŠOVATEL OKRESU“. V pouzdře je ještě něco – složený papír a v něm dvě tisícikoruny. Petr se nakloní k petrolejce, přimhouří oči, oddálí ruce a přerývaně čte nahlas: Petře, ty prachy jsem si schovával na horší časy. Přidej k nim ty z našeho pokladu a kup si kytaru. A nešetři na ní, jen dej pětikilo panu faráři, aby za mě sloužil mši. A slož pro mě a Viktorka nějakou písničku. Já si to nahoře poslechnu. Opatruj se, kamaráde, a dávej pozor na Viktorka. Antonín
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216766