opře se patami a obtočí si kotníky sukní. Fouká ještě studený vítr, i když jarní sluníčko hřeje do tváře. Dveře ateliéru se otvírají. „Už bude slečna hotová?“ Lahja na tazatele nepohlédne. „Co zase spěchá?“ Když odpověď nepřichází, otočí se. U dveří stojí muž, kterého fotografovali minulé pondělí – vysoký, tmavý a usměvavý. Portrét, tři snímky. Má na sobě rovný dvouřadový kabát. Lahja rychle vstane. „Promiňte, myslela jsem, že je to někdo jiný.“ „Řekli mi, že se tu mám poptat na snímky. Prý budou brzo hotové.“ „Hned tam budu.“ „Žádný spěch.“ Muž zavře dveře a vyjde ven. „Že bych se k vám připojil.“ Vydoluje z kapsy plechové pouzdro na cigarety a vloží si jednu do úst, podívá se potom na Lahju a nabídne jí taky. „Kouříte, slečno?“ „To se pro ženy nesluší. Aspoň ne tady.“ „Ne? A kdy to stačili zakázat?“ Lahja uvažuje, jestli by neměla dělat drahoty, ale pak na to nemá sílu. Muž k ní stále napřahuje pouzdro a ona si jednu cigaretu vezme. Muž jí připálí. „Tak co, budou to věrné podobenky?“ „Co by ne, když je model pěkný.“ 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216765
Dým příjemně stoupá do hlavy. „Takové fotografie je radost posílat děvčatům,“ pokračuje Lahja. Muž se zasměje. „Poputují do ciziny, jednomu známému.“ „Promiňte.“ „Na zeptání není nic špatného.“ Muž se dívá na Lahju a mhouří oči. „Hodláte si zařídit vlastní ateliér?“ Lahja rychle vtáhne dým. Tepe jí za očima. Pozorně si prohlíží mužovu rozesmátou tvář. Je první, kdo se jí na to zeptal nahlas. Lahja rozvažuje a slova jí uniknou z úst spolu s dýmem. Říká, že přestože je ze všech praktikantů nejlepší, všichni předpokládají, že se neosamostatní. Že buď zůstane tady, nebo se s někým přesune za jiný retušovací stůl v zadní místnosti. Ona se ale rozhodla vrátit do odlehlých končin, živit sebe i dcerku. Dým splétá z roztříštěných myšlenek naděje a plány. Co kdyby jí maminka půjčila peníze a nechala ji zabrat pokoj na jednom konci dlouhého domu, nebo salon? Nebo by se k druhému konci domu možná dala přistavět ještě jedna místnost? Ví, že nové myšlenky nakonec doputují i tam daleko na vrchovinu a že i lidé z venkova se pomalu naučí zachytávat zlomové okamžiky svých životů na papír, že budou chtít mít svatební fotografii nebo portrét pro snoubenku. Dým jí napovídá, jak se nakonec někteří naštvou na nóbl podobenky, které posílají emigranti, a budou jim chtít na oplátku poslat přinejmenším stejné, ne-li ještě pěknější. Že pro takovou příležitost si bude muset do 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216765
ateliéru pořídit pořádný sloup a nechat na prostěradlo namalovat nádherné pozadí. Třeba těžkou nařasenou látku. Že kvůli návratu domů si pečlivě osvojuje všechny techniky, k nimž postačí sluneční svit, bez elektřiny. S dýmem se rozplynul i poslední sen. Lahja se probere a cítí se prázdná a obnažená, ale muž jí naslouchal pozorně, nepřerušil ji, nezesměšňoval. V jeho tváři se nezračí přezíravost, ani překvapení, jen soustředěná pozornost. Ani zmínka o Anně, která jí nedopatřením vyklouzla, v něm nevzbudí pohoršení. Ozve se klepání na okno. Korkala na ni přes sklo gestikuluje, aby šla dovnitř. Lahja odhodí vyhaslou cigaretu na zem, pro jistotu ji zašlápne a popadne štos rámečků do náručí. „Musím jít, už se po mně shánějí.“ Muž přikývne a také se zvedne. „Co kdybych se stavil zase zítra.“ „Jen přijďte. Budou hotové.“ „Co?“ „Fotografie.“ Korkala neodstoupí od okna a počká si, dokud Lahja nevejde dovnitř. „Neflirtujete náhodou, Lahjo?“ Ona na to neřekne nic, jen odnese rámečky do temné komory. Tady z nich ještě musí odstranit papíry a ve vývojce vyvolat fotografie. Cítí se čistá, jako v sauně, když na sebe vylije lavor teplé vody.
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216765