ukázal, ačkoli má náš cestovní plán s sebou. Pro případ, že by dorazil později, jsem mu nechal v naší společné ložnici vzkaz. Napsal jsem mu: „Milý Johnny, slibuji, že až najdeme Střelce, budu mít pačmáky ve střehu. Přijď prosím na PTV shromáždění (z druhé strany jsem ti nakreslil mapku). Tvůj kamarád Oliver (zvaný Bubu). P. S. Nechal jsem ti tu pomeranč, kdybys měl hlad.“ Můj spolubydlící nesnáší školy, takže se nejspíš neobjeví. Vejít do některé z místních škol je pro něj stejné, jako kdyby kluk, který zahynul při pádu letadla, v poživotě nastupoval do jednoho jumba za druhým. Thelma má jako obvykle na rukávu fialovou pásku na znamení svého dobrodějství. Při řeči hodně gestikuluje, zeširoka mává rukama jako roztleskávačka Trójanů. „Takže Oliver a Johnny jsou v pěkné bryndě,“ říká právě. „Jejich vrah je možná ve Městě. V tom případě musíme my, Měšťané, rozhodnout, co uděláme. Já sama jsem pétévéčko, tak by mě zajímal váš názor.“ Pétévéčka byla usazená na pohovkách, křeslech a přehozech rozložených na dřevěné podlaze. Při Thelmině řeči nikdo z nich ani nemukl, seděli bez hnutí jako uhranutí. Ještě teď vypadají, jako by se nemohli vzpamatovat. Někteří sedí s pusou dokořán. Připomínají mi tím zadržovaným rozrušením baseta Rovera, když trpělivě čekal před domem v Písčinách, než jeho páníček nastrká do schránek noviny. Jako první se ozve hubená holka s plandajícími pramínky vlasů. „Chyťte toho Střelce,“ prohlásí věcně, „a utopte ho v jezeře.“ Chvíli je ticho. Pak promluví jeden z kluků: „Bodněte ho nožem do břicha.“ Vzápětí se spustí lavina dalších návrhů, jak se Střelcem skoncovat, například „shoďte ho z mostu“, „otravte ho arzenem“ a „strčte ho pod metro“. Vzhledem k absenci jezer, mostů, arzenu a metra ve Městě si domyslím, že pétévéčka uvažují o takovém trestu posmrti, který
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216763
odpovídá způsobu, jakým sešli ze světa oni sami. Podívám se na Thelmu vedle sebe a čekám, že bude zděšená, ale není. Jen si přejíždí dlaněmi nahoru dolů po stehnech, jako by z nich otírala pot. Šlehnu pohledem po třpytivých plakátech vyzývajících k odpuštění/neodpuštění. Užuž se chystám podotknout něco ironického, například: „Poslyšte, můžete přece odpustit, když chcete,“ ale Esther je rychlejší. „Co když Johnny ukáže na nesprávného člověka?“ Vedoucí skupiny pétévéček, holka, kterou zřejmě někdo strčil pod metro, se zeptá: „Proč by obviňoval někoho nevinného?“ Esther svírá na klíně polštář tak pevně, až mám strach, že s ním někoho z pévétéček přetáhne. „Vždyť toho svého vraha ani neviděl!“ vykřikne. „Vídá ho jen ve svých podělaných nočních můrách!“ Kluk, kterého nejspíš někdo ubodal, přesvědčeně prohlašuje, že oběti vražd mají velice věrné sny. „Já osobně bych to klidně bral jako důkaz,“ říká. Kluk z mostu zvolá: „Moje řeč!“ a další hlasy se k němu přidávají. Esther si jich nevšímá. Obrátí se ke mně: „Johnny je možná trochu vyšinutý, Bubu,“ řekne. „Možná vůbec neví, co dělá.“ Holka z metra jí skočí do řeči: „Všichni zavraždění jsou trochu vyšinutí, když sem přijdou. To ty nemůžeš pochopit. Nejsi jako my.“ Esther si unaveně povzdychne. „Tak už se nad to konečně povzneste.“ Celá skupina na ni upírá nenávistné pohledy. Tváře pétévéček vypadají děsivě a skoro zle, jako by se do nich vtělili jejich vrahové. „Esther, chovej se slušně,“ napomene ji Thelma. Esther se nasupí. „Jdu čurat,“ prohlásí. Vstane z pohovky a podívá se na mě. „Nechce se ti taky?“ Thelma nám vždycky připomíná, abychom si před cestou došli, a tak kývnu, i když mám močový měchýř prázdný. Projdeme kolem pétévéček, která z Esther nespouštějí rozezlené pohledy. Na chodbě
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216763
mě Esther vybídne, ať jdu za ní. Zamíří na klučičí záchody (je totiž feministka a dělení toalet na chlapecké a dívčí pokládá za projev segregace), zajde do kabinky a zavře za sebou. Čekám u umyvadel, než se vymočí, a myju si přitom ruce glycerinovým mýdlem. „Já to myslím vážně, že je Johnny trochu na hlavu,“ ozve se Esther z kabinky. „Choval se takhle divně vždycky?“ Divně? Zvláštní, že Esther připadá divný právě Johnny. Kdyby se někdo zeptal osmáků v Helen Kellerové, kdo je divnější, jestli Johnny Henzel, nebo Oliver Dalrymple, vyhrál bych na celé čáře. Pro Johnnyho by hlasovali leda další mimoňové, například Jenny Vasquezová, která nosí v kabelce celou zoo z umělohmotných zvířátek a ještě si s nimi povídá. Odpovím Esther, že si na žádné vyloženě divné projevy nepamatuju, ale je také pravda, že jsme se příliš nestýkali. Můžu jen dosvědčit, že ve škole nevyhledával rvačky, nechoval se neurvale a nehrál si s flusačkou a podobnými nesmysly. Esther vyjde z kabinky a umyje si ruce. Při své výšce se v zrcadle nad umyvadlem vidí jen tak tak. „Měli bychom Johnnyho asi co nejdřív najít, než něco provede,“ řekne. „On nic neprovede,“ ujistím ji. Vezme z hromádky na umyvadle papírový ručník, utře si ruce a zmačkaný papír hodí po mně. „To ti mám věřit?“ řekne. „Jsi zaujatý, protože je to tvůj kamarád.“ Seberu zmuchlaný ručník ze země a hodím ho do koše. „Ujišťuji tě, že jakožto mladistvý vědec a výzkumník jsem za všech okolností nestranný.“ Pochybovačně nadzvedne obočí. „Nezaujatý a objektivní.“ „Ten tvůj kámoš prahne po krvi.“ „Je jen trochu nervózní.“
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216763