Václav stál na úplně stejném místě jako před lety a Mladě se zdálo, že se na ni zamilovaně usmívá. Cítila se světově. Přesně na tenhle moment čekala. Konečně začíná žít, konečně se něco děje. Ona sama ve velikém městě na cestě za dobrodružstvím, úspěchem a láskou. Věci se dávají do pohybu! Rozhlédla se kolem. Zatím se nic nedělo. Turisti ani místní na Mladu nedbali, hleděli si svého. Chvíli čekala, jestli se něco nestane, pak si tiše vzdychla a začala podrobněji studovat mapu města. Lehce zklamaná vyrazila dolů do Štěpánské ulice. Tou pokračovala nahoru až do Ječné. Tam zahnula doleva a šlapala pěkně do kopce po tramvaji až ke kostelu svaté Ludmily na náměstí Míru. Bylo horko a ona začínala být unavená dlouhým pochodem, hlukem a vší tou civilizací kolem sebe. U stánku v blízkosti vchodu do metra si koupila párek v rohlíku a sedla si na schody kostela. Seděla tam i spousta jiných lidí. Staří, mladí, děti. Lízali zmrzlinu, četli si nebo si povídali, na někoho čekali. Mlada se rozhlížela kolem. Tolik lidí pohromadě, jak tady spolu můžou všichni žít? Neustálý frmol a blázinec. Hlava jí z toho úplně třeští. Myslí na doktora. Co když ho v parku nenajde? Takový nesmysl! Jak mohla na tohle bábince skočit? Co udělá? Pojede domů, nebo ho bude někde po ulicích hledat? A co když tam náhodou bude? U sochy Neptuna? Co udělá pak? Bude překvapený, uvidí ji rád? Do třetí hodiny zbývala ještě celá půlhodina. Zašla si do cukrárny u zastávky tramvaje, koupila si vídeňskou kávu a zmrzlinový pohár. Na záchodech se převlékla do babiččiných šatů a odhodlaně vyrazila Francouzskou směrem k parku. V Rybálkově ulici byla za deset minut. Tam už ji vítala majestátní vstupní brána. Havlíčkovy sady, četla si pro sebe z návštěvní tabule, park lidově zvaný Grébovka, podle hraběte Moritze Grobeho,
BYDL IM V NUSL ÍCH
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216762
jak se dočetla. Bude to muset bábince všechno vypovědět, až se vrátí domů. Ta se bude, panečku, divit. Mlada prochází kolem dětského hřiště plného vřískotu, před sebou má patrovou hraběcí vilu. Zahne doprava a schází mezi stoletými stromy z kopce dolů. Po své pravé ruce ve stínu stromoví něco tuší. Grotta. A opravdu je tam schovaná, jeskyně jako z pohádky. Před ní jezírko. Ale žádná tančírna, žádný Neptun. Rozpačitě se rozhlíží kolem. Nikde nikdo. Pomalu prochází loubíčkem jeskyně, malou okrouhlou arkádou, po strmých schůdcích nahoru, až na vyhlídku. Nádherný park, pomyslí si, přehlíží vršky starých stromů a štíty secesních domů za sebou. Úplný malý Central Park, mohla by si říct, ale neřekne. Náhle ho spatří. Je tam! Stojí dole, u jezírka. Srdce se v ní zastaví. Za chvilenku se znovu zběsile rozbuší. Mlada letí z vyhlídky dolů, nerozhlíží se, zakopává o schody. Aby jí tak zase zmizel, strachuje se a až na posledním schodu zpomalí. Nabírá dech, otírá si čelo a s grácií vychází do slunného dne. Doktor ji nejprve nevidí. Prohlíží si opravenou jeskyni, jezírko. Moc krásné! Je rád, že se tu zastavil, je rád, že sem zase jednou zašel. Ze sentimentu. Před lety byl park úplně zdevastovaný, smutný, grotta zničená. Teď je to nádherné, skoro jako kdysi, příslib nadějné budoucnosti, ve kterou doktor už dávno nevěří. Jen Neptun chybí, pomyslí si. Pak ji zahlédne. Ví, že ho zrak nešálí, a přece by si to tak přál. Zamžiká a oči přivře. Skrze šerosvit řas se zahledí do minulosti. Stejné šaty, stejná chůze, ano, mohla by to být ona, stejně jako kdysi. Čas se dá vrátit zpět. Alespoň na okamžik, na chvíli, bude to ona, opíjí se doktor rohlíkem. Mlada stojí před ním na dva kroky. Doktor nakročí. Mlada se usmívá, doktor se usmívá. „Jsem rád, že jste přišla,“ řekne nakonec. Mlada je sluníčko
102
D A N I E L A Š A F R Á N K O VÁ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216762
samo. „Je to tu tak krásné, viďte, jen ten Neptun tu chybí.“ Doktor trochu překvapeně kývne. Nabízí slečně rámě, pomalu spolu odcházejí po cestičce dolů, směrem do Nuslí.
O čtvrté hodině ranní mi na levém rameni přistála holubice. Byla bílá, bez poskvrny. Vrkala mi sladce přímo do ucha. Opatrně jsem se k ní pootočil, aby se nepolekala a neulétla. Díval jsem se úkosem na ni, neb byla prazvláštní. Místo zobáčku a korálkových oček lidskou tvářičku měla. Překrásnou. Jako panenka Maria v Mláce, jako ta dívka ze sna. Díval jsem se na ni, ani nedýchaje, aby se neplašila a nadále u mě setrvávala. Ač znenadání slyším strašlivé toť řvaní. Nehýbu se z místa, stojím, nechci, aby ulétla, leč pozdě jest. Poplašeně mává křídly, ulétá. Otáčím hlavu rozzlobeně za hlukem. Otevírám oči, přede mnou Franta Šímů z vedlejšího kavalce. „Vstávej!“ křičí. „Honem ven!“ Vymotávám se ze sna, holinky rychle nazouvám, jen v košili a kalhotách, s kabátem jen přes ramena hozeným vybíhám za ostatními do ranního chladu. Před domkem naším i vedlejšími postávají již skoro všichni z našeho oddělení, venku na nohou jest možná snad celý pluk. Hlavy zvrácené nahoru, krky vykroucené, hledí upřeně k blednoucí obloze. Dívám se také vzhůru. Strašlivý rachot nebem otřásá, jako když silný velocipéd oblohou cestu si páře. Mhouřím oči do ustupující tmy. Maličká černá tečka se kvapem blíží, hluk zesiluje. Veliký pták? Holubice ze sna? Stroj jest čím dál blíže, křídla má natažená, nemává jimi, jak ptáci činí. Aeroplán. „To jsou naši,“ vykřikují chlapci z oddělení. Dívám se na toho velikého plátěného letouna, přelétává skoro těsně nad
BYDL IM V NUSL ÍCH
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216762