ARSÈNE WENGER Smutné na Tottenhamu bylo, že se tam až příliš točili trenéři. V jed-
nu chvíli, ke konci angažmá, už jsem těžil jen ze svého nadání. Chyběla
tam totiž jakákoli struktura, jakákoli filozofie. Pak zas přijde někdo další
a začne se uplatňovat nová filozofie. Připomínalo to tam průchoďák. Zkrátka se soustavně nemyslelo do budoucna…
Jedním z důvodů, proč jsem přestoupil do Arsenalu, byla tamní struktura.
Klub měl jasně danou filozofii, stabilní prostředí, ale taky vlastní herní pojetí. Velice dobře jsem tam zapadl a to je to hlavní. Pokud člověk typem své men-
tality a stylem hry zapadne, nečekají ho žádné potíže. Cítí se tam jako doma. Jistě, mít fantastické, světové hráče je bezesporu ku prospěchu věci. Já byl
jedno z koleček, a když do sebe všechna zapadnou, vznikne úžasné soukolí, a právě to jsme byli: součást soukolí dobře promazaného stroje.
Já osobně jsem potřeboval, aby všechno klapalo. Jiná možnost pro mě
neexistovala. Potřeboval jsem něco vyhrát. Byl to významný přestup, tlak obrovský, půlka severního Londýna si nejspíš přála, abych neuspěl. Pro-
stě to muselo klapat. Přicházel jsem zraněný. Musel jsem to překonat, zapadnout do týmu a k tomu jsem musel překonat spoustu překážek. Nakonec jsem si ale říkal: „Prostě to musí vyjít! Pokud zrovna nemáš svůj den, tak to prostě musíš urvat silou.“
Když se v té sezoně utkal Arsenal s Tottenhamem, všechny zraky se nevyhnutelně upíraly na Campbella – zvlášť když se někdejší kapitán Tottenhamu v listopadu 2001 poprvé vrátil na White Hart Lane. Při vjezdu na stadion i odjezdu létaly na autobus Arsenalu cihly – domácí fanoušci se i se střelivem skrývali na zahrádce přilehlé hospůdky – a míra urážek snášejících se na Campbellovu hlavu byla hrozivá. Příznivci Tottenhamu Campbellovi přestup, který vnímají jako zradu, nikdy neodpustili. Zápas to byl nezapomenutelný a Campbell na něj vzpomíná se směsicí hrdosti a děsu. Rovněž si vybavuje, že Wenger trval na tom, aby nastoupil, a že se nikdy ani na chvíli neuvažovalo o tom, že by zápas vynechal s diplomatickou výmluvou na natažená třísla:
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216749
Ve jménu slávy Je to zvláštní, když lidem vidíte v očích takovou nenávist. Vidíte ženy, děti, kohokoli a všichni skoro mají pěnu u pusy. Před stadionem se pálily moje figuríny. Věděl jsem, že na něco takového dojde, přesáhlo to ale
míru, jakou bych si vůbec dovedl představit. Už příjezd na stadion probíhal v dusné atmosféře a pak se před námi otevřelo parkoviště. Vešel jsem do útrob a zamířil do špatné šatny! Byla to sranda. Byl to prostě zvyk.
Díval se na mě celý stadion. Začal jsem se rozcvičovat a obrazil všech-
ny rohy hřiště. Bylo to nepříjemné, bylo to odporné, ale musel jsem to vydržet. Když jsem se převlékl, zaběhl jsem do všech čtyř rohů, abych si
zvykl na to, co mě čeká, abych si vyslechl všechno, čím mě budou častovat. Vzal jsem to podél všech stran hřiště a všechno to vstřebával… Měl jsem
na zápas plán. Byl jsem na něj připravený. Ale tím, co mi v hlavě utkvělo nejvíc, byly ty transparenty. Prožil jsem náročný zápas – ani ne tak fotbalově, ale emocionálně to bylo opravdu náročné.
Arsenal toho dne s Tottenhamem remizoval, když skóre nedlouho před koncem otevře Robert Pirès, ovšem Gus Poyet už v nastavení vyrovnal. Campbell nabízí též zajímavý vhled do Wengerovy fotbalové filozofie. S Laurenem a Ashleym Colem na postech krajních beků a trojicí stoperů Adamsem, Keownem a Campbellem disponoval Arsenal opět neprostupnou obrannou čtveřicí i mnoha skvělými talenty v útoku. Podle Campbella však Wenger od hráčů očekával, že převezmou velkou část zodpovědnosti i za taktiku. Připadalo mu, že díky fotbalistům jako Pirès, Bergkamp, Henry, Wiltord a Ljungberg má dostatek kvality na to, aby porazili kteréhokoli protivníka. Proto nebylo třeba tolik spoléhat na taktiku či schopné náhradníky, kteří by změnili obraz hry a zajistili týmu vítězství. V zásadě byl Wenger názoru, že až tak nesejde na tom, co soupeř umí – Arsenal toho totiž umí víc. Campbell dodává: [Wenger] klade značnou část zodpovědnosti za změnu obrazu hry pří-
mo na hráče. Zkrátka tomu věří. Má to určitou strukturu. Chce hrát
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216749
ARSÈNE WENGER jistým způsobem. Zároveň ale chce, aby určití hráči – zejména v poslední třetině hřiště – byli schopní tvořit a dali do hry něco navíc.
A právě tuhle výjimečnou schopnost hledá. Hledá ji každý, ale
máte‑li tři, čtyři nebo pět ofenzivních hráčů, kteří jí disponují, pak je
to skvělé. Je to fantastické. Soupeř pak musí být neustále ve střehu,
neví, kam dřív skočit. Ví, že nebude mít ani na chvíli klid, protože… jsou‑li dva hráči důkladně hlídáni, pořád máte další dva volné. A právě
to chcete: ať hrajete proti komukoli, nemůžou vás ustrážit a zcela vás eliminovat.
Wenger znovu objevil mužstvo s dokonalým rytmem: neprostupné v obraně, silné a tvořivé v záloze a s prvotřídní útočnou vozbou. Tiše a nenápadně vybudoval další tým Arsenalu, a to takový, jenž měl ve svých řadách dostatek vůdčích osobností, které se staraly o to, aby se na trávníku plnily trenérovy pokyny a přání. Wenger toho navíc dosáhl bez radikálních změn, neboť Campbell byl v létě roku 2001 jedinou velkou posilou, která tvář mužstva výrazněji ovlivnila. Hráčům, kteří přišli roku 2000, jako byl Pirès a Wiltord, chvíli trvalo, než se adaptovali a dostali do ideální formy, v sezoně 2001/02 už ale opravdu váleli. Ve vzpomínkách navždy zůstane Wiltordův vítězný gól na Old Trafford v zápase, jímž si Arsenal zajistil mistrovský titul. To byla možná nejlepší myslitelná odplata za porážku, kterou Arsenal od Manchesteru United utrpěl v semifinále Anglického poháru roku 1999, ale především důkaz toho, že se Arsenal znovu vrátil na vrchol anglické kopané. Šlo o vyvrcholení napínavého ligového finiše, kdy Arsenal vyhrál posledních třináct zápasů v řadě, v nichž byl často klíčovou postavou švédský záložník Freddie Ljungberg. Zažíval tehdy velmi plodné období, neboť v boji o titul nasázel sedm branek ve stejném počtu utkání a v květnu 2002 rovněž skóroval při finálovém vítězství v Anglickém poháru nad Chelsea.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216749