Odstřelovačské eso
31. SIBIŘ Život na konci světa Vlak unášel mě a Tonku do neznáma. Leželi jsme vedle sebe ve vagónu, Tonka se ke mně tulila. Projeli jsme Čeljabinskem, Omskem a Krasnojarskem, minuli Tajšet a dosáhli Irkutska, kde nás i s věcmi vyložili. Lékaři se pídili po nemocných. V Irkutsku už pro nás připravili nákladní automobily. Cesta z Litvy až sem trvala čtyři týdny. Mnohdy jsme déle stáli než jeli. Vedle nás posedávali staří lidé, od nichž jsme chytli vši. Svrbělo to pěkně. Já to znal už z fronty – když byl v létě v zákopech klid, svlékli jsme se a hledali si vši. Palcem jsme je rozmačkávali po stovkách.* Vylezli jsme na korbu automobilů a vyrazili do noci. Vše bylo ještě zmrzlé. Do Irkutska jsme dorazili v dubnu. V záři města bylo vidět proslulé Bajkalské jezero. Už na škole nás učili, že je to nejhlubší jezero na světě. Němečtí váleční zajatci stavěli v Irkutsku hydroelektrárnu a tisíce jich při tom zahynuly. Když nastal den, nemohli jsme pokračovat v jízdě. Slunce sálalo a půda na povrchu roztála. Zimy tady bývaly chladné, ale na jaře se vždy prudce oteplilo a všechno do hodiny rozmrzlo. Naše automobily mířily na Balagansk a potom do Žigalovského rajónu, asi 450 km od Irkutsku.** Zapadávali jsme, nešlo jet dál. Museli jsme čekat na noc, až půda opět zmrzne. Poodešel jsem s Tonkou do tajgy, na slunci jsme se vysvlékli a hledali v našich košilích vši. Ostatní si počínali stejně. Tonka se vší štítila a házela je na mechovitou zem. Nerozmačkávala je jako já. Začalo se stmívat, vyšel měsíc a rozhostila se noc.
* Sutkus má zjevně na mysli vši šatní (Pediculus humanus). ** Město Žigalovo (cca 5000 obyvatel) leží severovýchodně od Irkutska na horním toku řeky Leny.
– 98 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216748
Deník z východní fronty a sovětského zajetí
Vydali jsme se znovu na cestu. Tajga a zase tajga, kolem napůl rozvalené vsi. Nebylo vidět ani živáčka. Tady lidé při kolektivizaci v letech 1932–1934 dávno pomřeli hladem nebo byli povražděni, protože se v nově zformovaných družstvech vzpírali sovětské moci. Měli jsme z toho hrozný pocit, mně osobně svíral srdce strach. Tušili jsme už, že nás sem přivezli jako kolonisty. Pole byla zpustlá, kolem nic než tajga. V tomto kraji stále ještě existovala místa, kam lidská noha dosud nevstoupila, snad s výjimkou lovců. Zde měli domov vlci a pánem tajgy byl medvěd. Kdyby někdo chtěl tajgou projít, trmácel by se klidně i dvě stě kilometrů, než by narazil na nejbližší ves. Odsud se nedalo utéct. Přibyli jsme do vesnice, kde žilo jen pár obyvatel. Domy byly napůl rozpadlé, ves se jmenovala Fjodorovščina.* Připravili tu ubytování pro zhruba 15 rodin. Očekávali nás a místním řekli, že z Litvy přijedou fašisté, banditi a kulaci. Svou vinu si prý odpykáme poctivou prací. Poslali nás do chalupy na konci vesnice, kde nás musela přijmout na byt tamní Ruska. Dostali jsme pro sebe jednu místnost. Všude kolem byla strašlivá chudoba a bída. Rusové taktak přežívali. Dívali jsme se z okna a viděli jsme syna té Rusky, chlapce mezi dvanácti a čtrnácti lety, jak jde vyhrabávat brambory zasazené minulý rok. Našel pár shnilých hlíz a my koukali, co s nimi bude dělat. Odnesl si je a omyl ve vodě. Uprostřed světnice stála železná kamínka, na nichž se vařívalo a která musela ve dne v noci hořet, aby lidé nemrzli. Na přikrytí tady neměli nic, jenom cáry. Hoch si z brambor, vyhrabaných po zimě, uplácal lepošku, položil ji na železná kamínka a pak ji hltavě snědl. Tonka a já jsme se na sebe podívali. Co za bídu a hlad nás tady čeká! Ještě že jsme si z Litvy směli přivézt o pár potravin navíc. Tonka se dala do pláče, opět jsem ji uklidňoval. Panika není nutná, nějak se tu už zabydlíme a východisko se najde, říkal jsem jí. Ztracen je jen ten, kdo se předem vzdá. Odnesli jsme do domu všechny naše věci a všimli si, že řidič nám ukradl uzlík prádla. Přicházeli sem místní, aby se podívali, co je to * Zaniklá ves na říčce Typtě, asi 30 km jihozápadně od obce Znamenka. V blízké vesnici Typta (stejný název jako říčka) žije dnes 80 lidí. Ve Fjodorovščině stálo ještě v sedmdesátých letech 20. století několik opuštěných chalup.
– 99 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216748
Odstřelovačské eso
tu za boháče, kteří si přivezli tolik věcí. Tonka měla ještě deset červonců, já byl bez peněz. Odměnu ve výši čtyřiceti červonců (jeden červoněc odpovídal deseti rublům) jsme měli za březen dostat až počátkem dubna.* Ukončili jsme stěhování a ihned zamířili do sauny. Hospodyně pro nás nanosila a ohřála vodu, abychom se mohli umýt a zbavili se vší, které jsme si přivezli z čtyřtýdenní cesty vlakem. Pak jsme si připravili postele a uložili se k spánku. Jen co zhasla petrolejová lampa, napadly nás vyhladovělé štěnice. Převalovali jsme se celou noc z boku na bok, ale spánek nepřicházel. Jeli jsme z Litvy dlouhé týdny napříč Ruskem a se spaním nebyly problémy, i když vlak drncal. Štěnice jsme ve vagónu neměli. Ráno jsme se strhanými výrazy vstali. Šli jsme do kanceláře kolchozu, kde jsme museli odevzdat všechny dokumenty a průkazy. Bylo nám řečeno, že jsme vypovězeni z Litvy na doživotí a že jakýkoli pokus o útěk se trestá osmi lety pracovního tábora. Příslušeli jsme od nynějška pod speciální komandanturu a měli jsme poslouchat její pokyny. Bez povolení náčelníka jsme se nesměli nikam vzdálit. Našimi bezprostředními nadřízenými byli vedoucí brigády a předseda kolchozu – podle jejich dispozic jsme měli vykonávat všechny nařízené práce. Každý z nás musel stvrdit podpisem, že byl náležitě poučen. Mnozí měli slzy v očích, když sklíčeně opouštěli kancelář. Zprvu nám přidělili velitele, který nás spolu s dvěma milicionáři ustavičně střežil. Ale už po měsíci jsme dostali jiného, „pomocného náčelníka“, s nímž jsme si rozuměli. Byl ozbrojený a jmenoval se Poljakov. Jaro brzy vystřídalo poslední záchvěvy zimy a nastal čas začít s polními pracemi. Ve dne v noci se oralo a selo. Každé ráno bylo možno sledovat, jak plodiny rostou. Země rozmrzla zhruba do hloubky 50 centimetrů, pod ní byl tzv. permafrost. Když si člověk sedl v létě na zem, chladilo to. Ale z probouzející se jarní přírody se člověk nemohl pořádně radovat, protože vzduchem vířily miliony a miliony komárů. Byli velcí jako mušky a chtiví krve štípali, kde jen mohli. Všechno se muselo pozapínat, jen za úplného vedra ne, a na obličeji jsme nosili zvláštní síťku, jinak by nám otekly oči, tváře * Výše ovšem Sutkus uvádí, že do Irkutska dorazil jejich transport v dubnu.
– 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216748