neskutečná dobrota. Ty krémy, to tiché chřupání kdovíčeho lahodného, ta chuť starých poctivých časů v plechových dózách s hlavou dámy v mikádu. Aááách. Napsala bych o jednom anglickém džentlmenovi, díky kterému si dcera v luxusním domě na pražském nábřeží mohla pohladit králíka. Šly jsme tehdy okolo, králíci rejdili za výlohou ve slámě mezi dřevěnými domečky. Nebyl to ale obchod, nýbrž hotelový dům s byty, hádala bych pro diplomaty nebo cizí manažery. Dcera okamžitě přilepila nos na sklo: „Jééé…“ „Chcete se na ně podívat?“ ozvalo se za mnou anglicky. „Jistě, ale dveře jsou zamčené.“ „Pojďte se mnou.“ Stála jsem v přijímací hale s luxusním nábytkem a slyšela, jak muž dámě u recepčního pultu říká, že jsme jeho hosté a ať nás nechá dívat na ušáky, jak dlouho budeme chtít. Pokynul mi a zmizel. Napsala bych o tom, jak u mé kamarádky, která stála na autobusové zastávce, zabrzdilo auto a jeho řidič se jí zeptal, jestli nechce vzít domů. Protože si kamarádka vůbec nepamatuje tváře, myslela si, že je to někdo ze sousedství a přisedla. Brzy zjistila, že ten člověk je úplně cizí. Ona nezná jeho. On nezná ji. Celou cestu vymýšlela, jak se mu ubránit. Chystala si do ruky v kabelce klíče, lovila pepřový sprej a v duchu prosila o to, aby manžel nepřivedl jejich osmiletému synovi domů zlou macechu. Až ona bude mrtvá. Muž ji dovezl, vysadil, hezky se rozloučil a odjel. Napsala bych, jak ve chvíli, kdy zimu střídá jaro a svítí slunce, na horách nádherně voní sníh. Víc než všechny chanely světa. Vzala bych si tu vůni domů, kdyby to šlo, a inhalovala ji na každý splín. Napsala bych, navzdory všem škarohlídům, kteří tvrdí, že spolu lidi už neumí mluvit, o dětském second 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216746
handu mé sousedky. Jakmile se udělá trochu teplo, začnou se před ním scházet matky z celého okolí. Povídají, smějou se, hladí kamarádce těhotné břicho a dělají si z ní legraci, protože pořád chodí zvracet. Napsala bych o tom, jak jeden mladý rakouský sedlák, co umí pálit skvělou kořalku z protěže a ve vsi dělá starostu, postavil na své zahradě zbrusu novou kapličku. Jako poděkování Bohu za to, že se jeho krásná žena vyléčila z rakoviny a už se zase ohání vidlema jako chlap… Napsala bych, jak mi moje dcera onehdy ráno šimrala v posteli paty. „Lechtá to, maminko?“ „Jo, lechtá.“ „Opravdu to lechtá?“ „Jo, opravdu to lechtá.“ „Tak to mám radost, protože budeš mít veselý nohy.“ Napsala bych o tom, že nejkrásnější stvoření jsou děti. A milované osoby. Hned potom možná štěně vlkodava. Tahle almara, která je ve čtyřech měsících větší než vlčák, kňučí jako mimino, když chce, abyste ji už konečně podrbali po ježaté rozcuchané hlavě. S takovýma novinama bych ale přišla na buben. Nikdo by si je nekoupil a nejspíš ani můj děda by je nedočetl. A musela bych se začít živit jinak. A já už dokonce vím jak. Chtěla bych prodávat pravé belgické pralinky.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216746
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216746