96
beletrie koupil za dvacet dolarů. S vlasatým mladíkem, který kolt nabízel k prodeji, jsem z třiceti usmlouval deset dolarů a na rozloučenou mi daroval osm nábojů dum‑dum, popřál mi s koltem mnoho štěstí a abych si dával bacha, protože střílí i za roh. Skoro celý rok jsem těch pět bližních, které jsem měl milovat, ale hodlal si s nimi na závěr života vyrovnat „účty“, sledoval, pozoroval, zaznamenával každý jejich krok, zvyky a návyky, jejich denní program i ve dnech státních a církevních svátků, zjišťoval jsem ve zdánlivě nezávadných rozhovorech s jejich sousedy, pokud už neovdověli, jak v manželstvích žijí, vztah k dětem a k vnukům, pakliže nějaké měli, majetkové poměry a všechny informace, prospěšné mému záměru ukončit jejich životy. I ve snu mi bylo jasné, že těch pět aktů své pomsty, tedy vyrovnání nevyrovnaných účtů, musím začít a dokončit velmi rychle, tedy během jednoho dne a jedné noci, než policajtům dojde a než zjistí, že těch pět americkým koltem zastřelených mělo a má cosi společného se mnou. Po roce důkladného průzkumu jsem usoudil, že pro realizaci mého záměru připadají v úvahu buď velikonoční, nebo vánoční svátky, kdy i policajti světí, ženáči s dětmi si beru dovolenou, policejní stanice i kriminálka jsou jen z poloviny obsazené a mých pět vyvolených odsouzenců se, jak jsem zjistil, zdržuje povětšinou doma. Po důkladném zhodnocení všech pro i proti jsem se rozhodl pro Štědrý večer a Hod boží, kdy z mých pěti odsouzenců až na jednoho, jak se říká, žádný nevytahuje paty z domova, a když tak jen vyvenčit třeba psa, a přejedeni svátečním štědrovečerním smaženým kaprem, božíhodovou husou a přecpaní cukrovím nevycházejí z teplých domovů. Budu stručný: nehodnému mnichovi, benediktinovi a šlechtici, který vyžvanil novinářům i mé zpovědní tajemství, zradil a zaprodal mě skoro stejným zákeřným způsobem, jakým se jeho rod neblaze zapsal v 17. století do dějin — nevylíčím jak a proč —, jsem před půlnoční mší na Štědrý večer, když tmavou klášterní chodbou vcházel jako poslední do sakristie, ustřelil dvěma náboji dum‑dum penis i koule. Stejně mu nebyly k ničemu. V novinách jsem potom četl, že na vlhké, kamenité dlažbě v tmavé klášterní chodbě mnich vykrvácel. Po půlnoci na Štědrý večer jsem stihl jediným výstřelem do čela pod stříbrnou parukou, což považuji za výraz svého milosrdenství, odpravit novinářku‑hyenu, ženskou, která vlezla do postele i hlavě státu a všem, kteří jí pomohli k výjimečně úspěšné kariéře, mě více než deset
let ve svých článcích urážela coby spisovatele bez talentu, ale s mimořádně vyvinutou ješitností. Podivil jsem se, jak jednoduše jsem píšící hyenu odpravil. Věděl jsem, že na Štědrý večer má hosty, zazvonil jsem u dveří, a když mi otevřela, našminkovaná až běda, polo nahá a opilá, zeptal jsem se jí, jestli mě zná nebo aspoň poznává. Odpověděla s úšklebem, že kdo by mě neznal. Tak jsem vytáhl z náprsní kapsy saka kolt a přiložil ústí hlavně na její vlhké čelo, nebránila se, jen se poněkud nahrbila a srovnala levou rukou stříbrnou paruku, která se jí svezla k levému uchu. Připadalo mi, jako by si krátce před výstřelem s úlevou vydechla, pousmála se a řekla tiše: To si ještě vodsereš! Třetího odsouzence, v letech násilného pochodu společnosti k „šťastným zítřkům v socialismu“ majora státní bezpečnosti, který mě při výslechu po srpnu 1968 jako podvratného živla do krve zmlátil, jsem za ranního šera na Hod boží odpráskl v Komenského sadech, když tam, pětašedesátiletý sportovec, po sametovém převratu na podzim 1989 majitel šesti taxíků a přerozený demokrat, jako každý den a za každého počasí uběhl se svým čoklem tři kolečka kolem dětského pískoviště. Schoval jsem se za kmenem staleté lípy, a když soudruh, který si jako major StB říkal Těrlický, ale zjara roku 1990 Vlasta Hubáč, běžel se psem na vodítku kolem, zarazil jsem ho v běhu a vyštěkl otázku: Znáš nebo poznáváš mě? Nevzpomínám si, odvětil zadýchaný Hubáč a jeho čubka krátce vyštěkla. V roce sedmdesát na podzim jsi mě ve věznici při výslechu zmlátil. Čokl vztekle vyštěkl, pod Hubáčem se podlomila kolena a skoro ubrečeným hlasem vykoktal, že taková byla doba, zlá, a že každý se musel, aby jakžtakž přežil, přizpůsobit. A jestli jsem ten zmlácený spisovatel, selhal bývalému estebákovi hlas a rozklepala se mu brada, tak jméno mu už vypadlo. Měl jsem tehdy tři nedospělé děti, vykoktal, a jako každý jsem se musel ohánět, abych uživil rodinu. Při jeho posledních slovech jsem vytáhl z náprsní kapsy kolt bez tlumiče, přiložil jej Hubáčovi na hruď ve výši srdce a dvakrát vystřelil. Hubáč padl jako podťatý, udivilo mě, že stačil zavřít obě oči. Jeho čokl hlasitě vyl a čuchal k čerstvé krvi, která prosakovala Hubáčovou bundou. Bylo mi psa líto, tak jsem ho zvedl do náruče, pohladil, uklidnil a zavezl autem do domova pro osiřelé psy, opuštěné kočičky a jiná jinak nešťastná zvířátka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216744
beletrie Tamní správce, ještě v županu, čokla převzal, odplivl si a řekl, že po Vánocích se tady netrhnou dveře, děti a lidi, co dostali pod stromeček pejska, kočičku nebo jiné zvířátko, se nešťastného tvorečka zbavují, a aby nevypadali jako necitové, nemající soucit s živými zvířátky, tak tvrdí, že je našli na ulici. Takže mi nepovídejte, odplivl si správce domova pro opuštěná zvířátka ještě jednou, že jste pejska našel zrána na Hod boží na ulici před vaším barákem, což mi dnes napovídají nejméně dva tucty zvířátky různých druhů pod stromečkem obdarovaných, a vymyslete si pro mě a za mě třeba historku, že jste se naříkajícího čokla nad mrtvou, vám neznámou babičkou ujal, když ji na ranní procházce s psiskem do sadu trefil šlak, páč pro zvířátka máte měkký srdce. Nebo mi můžete napovídat, že jste žalostně vyjící psisko našel zrána na vycházce do zimního parku nad zakrvavenou, četnými ranami z revolverů nebo noži znetvořenou mrtvolou cikánského barona Arpáda ze Stodolní ulice, několik málo hodin poté, co si v noci Kristova narození v Komenského sadech hodlal vyřídit, jak jste slyšel v rozhlase, účty s Dzurkovou partou bulharských Rómů z Fifejd. Musím do knihy příjmu nalezených a opuštěných zvířat zapsat původ opuštěných tvorů a nejsem žádný spisovatel, abych si to vymyslel, když mi lidi jako třeba vy napovídají, že psíka nebo jiné zvířátko našli náhodou na ulici. Myslím, že jsem se ve snu usmál a řekl: Pane správce, beru ten případ s Arpádem. A na odchodu jsem ve dveřích správci domova opuštěných zvířat popřál šťastné a veselá vánoční svátky. Měl jsem naspěch. Kádrovák v redakci časopisu, kde jsem přepisoval agenturní zprávy do tisku, mi po srpnu 1968 sepsal posudek, v němž mě označil za reakcionářského živla, zavilého nepřítele Sovětského svazu, který se vstupem s armádami Varšavského paktu do ČSSR zachránil v srpnu 1968 socialismus a naši cestu ke komunismu, čímž způsobil, že mě z redakce vyhodili, že jsem se živil jako pomocný dělník a že mé dvě děti se nedostaly ani na jedenáctiletku s maturitou, takže v době takzvané „normalizace“ ztratily od roku 1968 do podzimu 1989 dvacet let života a šanci studovat. Ten samý kádrovák, nadšený lyžař, se hned po Vánocích 1989 přerodil a jako poslanec mírně oportunisticky levicové strany nám i v televizi kázal a poučoval, jak žít v demokracii, čímž mě bývalý stalinista, gottwaldovec, dubčekovec s lidským ksichtem i Husákův normalizátor tuze naštval. Vypozoroval jsem, že každou zimní ne-
97
děli nebo ve svátek odjíždí pan poslanec do Beskyd na lyže, že kolem desáté opouští v paneláku byt své milenky Olinky, tanečnice v městském divadle, kterou vydává za svou sekretářku, za panelákem otevírá v řadě garáží druhou odleva a jako každou neděli nebo svátek v zimě odjíždí se svým ojetým oplem do hor. Počkal jsem si na soudruha, nyní pana poslance, za rohem jeho garáže na Hod boží v opuštěné slepé uličce a měl jsem štěstí. Krátce po desáté dorazil pan poslanec s lyžemi na rameni před garáž a v té chvíli jsem mu poklepal na rameno: Na lyže, na lyže, soudruhu? Inu, člověk musí i ve stáří pro zdraví cosi podnikat. Soudruh kádrovák, nyní poslanec a demokrat, se otočil a usmál: Na horském vzduchu pookřeju, řekl, zarazil se a zkoumal můj obličej. Odněkud vás znám… Vyhodil jste mě po roce 1968 jako reakčního živla z redakce, řekl jsem a vytáhl z náprsní kapsy zimníku kolt s tlumičem. Moje děti kvůli vám nemohly studovat, okradl jste je o budoucnost a mě o čtyřicet let svobodného života. Taková byla doba, řekl soudruh, nyní poslanec. Schovejte ten kolt, neokrádejte se o roky, které vám zbývají. Ba naopak, chci je v klidu užít, odvětil jsem a vystřelil dvakrát, jednou bývalému kádrovákovi do úst, podruhé do levé poloviny hrudi. Se široce rozevřenýma očima se opřen zády o dřevěná vrata garáže svezl k zemi a zůstal tam sedět, lyže mu spadly do klína. Jakýsi cizí hlas mi v hlavě křičel, abych od garáže utekl, ale ovládl jsem se, zastrčil kolt do náprsní kapsy zimníku a pomalým krokem, jako bych se procházel, jsem zahnul za roh ke stanici tramvaje. Na Hod boží kolem desáté přijížděla prázdná tramvaj z města na stanici za garážemi, což se mi hodilo, protože na konečné jedenáctky bydlel v zanedbaném rodinném domku uprostřed zpustlé zahrady JUDr. Vojtěch Vodský, prokurátor v důchodu, který mě na počátku sedmdesátých let, tedy v době takzvané normalizace po pražském jaru 1968, na základě paragrafu 98a zákona o ochraně republiky před podvracením socialistického zřízení poslal na pět let do kriminálu. Krajský soud by se býval spokojil i s třemi roky, ale dr. Vodský, soudruh a předseda organizace KSČ u krajského soudu, se odvolal a soud mi po druhém přelíčení „napařil“ pět let. Soudruh, důchodce JUDr. Vojtěch Vodský, žil ve svém domku, když se potřetí rozvedl, sám. Sousedka mi svěřila, že pan doktor přijímá jednou týdně dámskou návštěvu,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216744
98
beletrie místní kurvu zvanou Anča, ale že jen kouká, jak se macatá Anča svlíká, páč, zašeptala mi sousedka do ucha, o nějaký šoustačce nemůže být řeč, svěřila se jí Anča, páč dr. Vodský zůstal, když v raném mládí lezl do sousedovy zahrady, viset za kulky na plotě, takže mu v nemocnici museli čuráka uříznout. Za necelý rok jsem dalekohledem vypozoroval, že Vodský vysedává v neděli i o státních a církevních svátcích skoro pravidelně před polednem u jižního okna, prohlíží si se zalíbením své sbírky známek a pouští si pořád dokola z gramofonu ohranou desku s předehrou Wagnerova Tannhäusera a nářek Židů z Verdiho Na bucca. I na Hod boží, kdy slunce kolem jedenácté prorazilo nízko nad městem visící mračna a roztavilo na povrchu zmrzlý škraloup prosincově‑vánočního bláta, seděl prokurátor v. v., pro mě vždy jen prokurvátor, u jižního okna skloněn a s lupou v pravé ruce nad svými známkami. Zaklepal jsem prstem na okno, prokurvátor Vodský zvedl svou holou hlavu, povstal, otevřel okno a nevrlým hlasem na mě s dechem zapáchajícím po tuzemském rumu zavrčel, cože ve svátečním vánočním dni po Štědrém večeru chci, že nikoho nečeká, že mě nezná, ať neobtěžuji. Když zavíral okno, vytáhl jsem z náprsní kapsy zimníku kolt, přiložil prokurvátorovi hlaveň pod nos a řekl, že to, co po něm chci, vyřídíme rychle a bez velkých cavyků, a zeptal jsem se ho, jestli si na mě vzpomíná, když mi u krajzáku v únoru devatenáct set sedmdesát jedna soudruzi soudci na jeho návrh napařili pět let kriminálu za podvracení republiky. Soudruh prokurvátor pokrčil rameny a odvětil, že taková byla tehdy doba a takové byly i tehdy platné zákony, takže jestli si myslím, a to si dnes myslí on, že bych si měl za těch pět let v kriminále po tak dlouhých letech vyrovnávat s někým účty, tak ne s ním, ale se soudruhy tehdy u vlády. Jsem bez viny, páč jsem zastupoval tehdy platné zákony, blekotal. Někteří soudruzi, kteří ty zákony dělali, ještě žijí. U soudů všech stupňů nařizovali, jak máme soudit, i Vaši obžalobu a návrh na trest jsem nesepsal já, ale soudruzi z krajského výboru komunistické strany, zadýchal se prokurvátor a po třetím vydechnutí ze sebe vyrazil: Já jsem obžalobu jen přečetl. A schovejte tu bouchačku, pojďte dále, dáme si panáka a uzavřeme ten případ, který nám ty zkurvené dějiny druhé poloviny dvacátého století nadělily. Vystřelil jsem jen jednou. Střela prolétla prokurvátorovou hlavou a vyrvala mu vzadu kus šedého mozku.
I ve snu se mi udělalo špatně, vyzvracel jsem se a tiše jsem si vynadal za to, že jsem prokurvátora měl střelit do srdce pod zřejmě ručně pleteným svetrem z černé a rudé ovčí vlny. Božíhodové vánoční zvony vyzváněly novinu, že se nám v Betlémě zase narodil spasitel, a já jsem se i ve snu nejistým krokem dopotácel na nejbližší policejní stanici a tam jsem ospalému a nevrlému strážmistrovi pod pestrými fanglemi ověnčeným stromečkem vedle portrétu prezidenta Václava Havla sdělil, že přiznávám, že jsem v uplynulých dvanácti hodinách zastřelil pět lidí, a uvedl jsem jejich jména i adresy. A jako důkaz jsem z náprsní kapsy zimníku vytáhl a na strážmistrův psací stůl položil kolt za dvacet dolarů, koupený na bleším trhu kdesi v Nevadě. Strážmistr do sebe doslova hodil dva tuplované myslivce, vysmrkal se a řekl, ať neblbnu. Jestli jsem po včerejším Štědrém večeru ještě ožralý, ať se jdu vyspat, a ten kolt ať tady nechám, že do protokolu napíše, že jsem zbraň našel a na policii odevzdal, čímž je případ vyřešen. Odvětil jsem, že se z policejní stanice nehnu a že chci být řádně a podle zákona zatčen a vsazen do vyšetřovací vazby, na což mám jako občan, který spáchal pětinásobný těžký trestní čin, nárok. Tak se posaď tamhle na lavici, řekl strážmistr a začal mi tykat, dal si dalšího tuplovaného myslivce. Až si odpočineš, pokračoval, sepíšeme krátký protokol a uvidíme, co dál. V rohu služební místnosti zahrčel dálnopis. Do prdele, zaklel strážmistr, ani na Hod boží mi nedají pokoj, pozvedl ke krátkozrakým očím popsaný list z dálnopisu, zaklel podruhé a roztřeseným hlasem řekl: Krucinál, hlásí mi několik vražd a jména, zdá se mi, souhlasí s těmi, co jsi uvedl. Tak nedá se nic dělat, musím vás — začal mi zase vykat — zatknout a ohlásit, aby si pro vás přijela kriminálka, řekl strážmistr, schoval láhev s myslivcem do skříně, uklidil z psacího stolu papíry, vytáhl ze zásuvky pouta, přiložil mi je na zápěstí a prohlásil, že mě musí, aby si kriminálka nemyslela, že pětinásobného vraha nechá jen tak, spoutat. Potom měl sen rychlý spád. Na kriminálce jsem dopodrobna, takže se mě policajti nemuseli ani vyptávat, vylíčil, jak jsem těch pět v čase vánočním oddělal. Všichni se na kriminálce, bylo jich pět, tři v civilu, dva v uniformách, podivovali, proč jsem těch pět postřílel. Na tuto otázku jsem však neodpověděl a prohlásil, že odpovím až u soudu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216744