TAJNOST I
„Knihovna.“ Eir nosila Havrana tak dlouho, co si Urd pamatoval, a určitě znala Eisvaldr jako své boty, přesto byla v jejím hlase patrná posvátná úcta. „Knihovna,“ ucedil skrz zuby, aby zakryl netrpělivost. Tohle je podstata jeho snažení. Vše, za co bojoval. Přirozeně mu tohle místo ukazuje jako poslední, ta hloupá ženská! Procházeli se půl dne, od chvíle, co hodiny odbily dvě. Po archivech, zahradách, muzeích, školách a sálech, až ho nohy bolely víc než zbrusu nové znamení vypálené na čele. Havran. Znamení ho nad kořenem nosu pálilo jako třetí oko. Sladké, slaďoučké pálení. Má znamení na čele. Je členem Rady. Urd-fadri. Usmál se. Eir před ním kráčela po světlé kamenné podlaze. Ozvěna jejích kroků se vznesla do dalších pater budovy a odezněla. Knihovna se nacházela v jedné z nejstarších eisvaldrských věží. Místnost byla tak obrovská, že se jen stěží dal odhadnout její kruhový tvar. Roura tyčící se k nebi. Kdekoli spočinul návštěvníkův pohled, tam ležely knihy. Knihy, svitky, texty, papíry… Informace. Police za policí. Krabice za krabicí. Malé knížečky i svazky tak velké, že by s jejich otevřením měli co dělat dva silní muži. Knihy vázané do tkaného hedvábí, do kůže, do dřeva. Svazky s deskami pokrytými masivní vrstvou zlata a stříbra. Nabité vědomostmi o všem, co se kdy stalo, a určitě
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216679
i o tom, co se ještě nestalo. Místnost voněla koženými vazbami. A mocí. Taková má být vůně moci. Věčná. Nesmrtelná. Nekonečná. Tiché, šedě oděné postavy, ženy i muži, přenášely hromady knih, psaly nebo uklízely. Stíny pohybující se mezi policemi a patry. Vycházely a zase scházely po čtyřech schodištích, z nichž každé bylo namířené do jednoho nebeského směru; i schodiště se využívalo jako úložiště knih. Podél zaoblených stěn se nacházel neurčitý počet tmavých žebříků pohybujících se v drážkách. Zkratky pro nejzkušenější šedooděnce. Urd zahlédl ženu, která během vodorovného pohybu žebříku v drážkách vystoupala naráz o několik příček vzhůru. Když se dostala do dalšího patra, popadla nový žebřík a využila své rychlosti a tělesné váhy, aby ho rozpohybovala podél stěn s policemi. Tak se během chviličky mezi patry přemístila takovým tempem a s takovou přesností, k jejichž osvojení by nestačil ani celý život strávený v téhle věži. Zvuk drážek v nepravidelných intervalech přetínal neustálé skřípání, které vydávala pera stovky písařů. Eir se zastavila a obrátila k Urdovi. Zíral na její radní roucho, několikavrstvé z různých bílých látek a s tradiční dělenou suknicí. Bílou jednotu narušovaly jen černé ozdobné stuhy. Lemovaly švy a po okraji kápě obkružovaly Eiřin obličej. Na chvíli pocítil obvyklou trpkou pachuť závisti, ale pak mu došlo, že má na sobě naprosto stejné roucho. Roucho svého otce. Na délku mu padlo dobře, jen bylo trochu širší. Po stranách ho bude nutné zabrat, a už mu také vzali míry. V noci mu nejlepší švadleny Vidoucího šat přešijí a už bude jen jeho, nikoho jiného. Eir Urda sledovala svýma sovíma očima. Ani za celý den si na ten pohled nezvykl. Stejně jako z očí Ilume ho z něj svědilo tělo. Musel si hlídat, co říká. Tyhle dvě ženy byly spojenkyně, blízké jako čajové lístky. Jinak se však lišily jako den a noc. Eir měla kulaté oči i obličej. Její pokožka byla vrásčitá a snědá, zatímco Ilume měla pleť světlou a hladkou, a to i přesto, že obě byly na světě shodně
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216679
už tři čtvrtě století. Eir v sobě nezapřela svůj původ. Rod Kobbů pocházel z Blossy na severu. Nacházely se tam jen prosté lovecké osady, zdejší obyvatelé jedli velrybí sádlo a se stany kočovali přes planiny. Nechápal, jak je možné, že si už před stovkami let nevybrali jiné jméno, hodné jejich postavení. Copak si nejmocnější žena světa nepřipadá trapně, že má v rodokmenu kočovníky? Stěží se ubránil smíchu. „Co bylo zapsáno, se nachází ve zdejší knihovně,“ podotkla Eir. „Tady najdeš vše, co jsme, vše, co konáme, a vše, co jsme kdy udělali. Zapisují se všechna rozhodnutí, která jsme kdy učinili. Rozhodnutí každého rodu i rozhodnutí předků. Až k dobám války se slepými. Nemáme před sebou žádné tajnosti.“ Udusil v sobě odfrknutí. Byl to obdivuhodný výkon, že během své řeči dokázala zachovat vážnou tvář, to se jí musí nechat. „Jsi za dlouhou dobu nejmladší člen Rady,“ navázala. „Někdo mladší čtyřiceti zim se myslím do Insringinu naposledy dostal před čtyřmi generacemi.“ Předpokládal, že v jejím hlase zaslechne tón uznání, ale ke své zlosti se žádného nedočkal. Oznámila to jen jako fakt. „A za mého života jsi také členem, který se dovnitř dostal hlasováním s nejtěsnějším rozdílem. Tvůj otec byl mocný muž. Tobě do něj hodně schází.“ Obličej mu povadl zklamáním, ale Urd se dokázal rychle vzpamatovat. Zkouší ho. Chce vědět, jak zareaguje. Ale i tak… Je přece členem Rady. Že si troufá! Pomstí se jí. Jednoho dne, až to bude nejméně čekat. „Těší mě, že ne všichni se na to dívají takhle,“ odpověděl co možná nejklidněji. Pokračovala, aniž by k jeho slovům cokoli poznamenala. „Já hlasovala proti.“ Na chvíli ho přemohl obdiv k její upřímnosti, ale pak mu došlo, co právě řekla. Záznamy hlasování se nacházejí v této místnosti. Zjistil by to tak jako tak a ona si toho byla vědoma.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216679