„Bál bych se, že po čtyřiatřicátém mají Hydeových plné zuby, nemyslíš?“ „No já nevím. Tvůj otec rozhodně není první chlap v dějinách, který si dovoloval na služebné. A ten zdejší šlechtic je přece tvůj příbuzný.“ Suše se zasmál. „Jsem jeho o generaci mladší bratranec z druhého kolena. A i kdyby byli ochotní nás ubytovat, o čemž značně pochybuju, k ničemu by to stejně nevedlo, protože dům i všechny pozemky se prý teď hemží vojáky.“ „Celé panství zabrala armáda? A kam se poděla rodina?“ „Nemám tušení,“ odpověděl. „Už pěkných pár let si neposíláme pohledy k Vánocům.“ Přehodil přese mě ruku a já jsem pochopila, že se právě usmiřujeme. „Tak co jsi dneska dělala?“ zajímal se. „Hlavně odpočívala, ale mám skvělé zprávy – tři příbuzní od Anny viděli lochnesku a aspoň dva z nich budou ochotní s námi mluvit.“ „Příbuzní od koho?“ „Od Anny. To je to děvče, co nám servírovalo snídani.“ „Hm,“ odtušil. „To je zajímavé.“ „Já myslela, že tě to potěší,“ řekla jsem. „Že budeš rád.“ „To jsem. Určitě tuhle stopu prozkoumám,“ ujistil mě. „A co tvoje závrať? Myslíš, že zítra budeš moct jít s námi?“ „Už se cítím mnohem líp a půjdu moc ráda,“ odpověděla jsem. „Výborně. Tvůj ostříží zrak nám přijde vhod.“ Vklouzl pod přikrývky. „Nechceš zhasnout tu svíčku?“ Pochopila jsem, že je to pozvání, abych zůstala přes noc. Sfoukla jsem svíčku a přisunula se k němu. O pár minut později mu začalo z hrdla vycházet tiché chrápání a zanedlouho se převalil na záda. Chrápání bylo stále hlasitější. Ležela jsem s očima upřenýma do tmy, trvalo to snad celou věčnost. Snažila jsem se vzpomenout si, kdy jsme se naposledy milovali, ale marně. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216614
Pomyslela jsem na muže, který odcházel z pokoje Meg, a doufala, že si Meg dává pozor. Kdyby ji přivedl do potíží Hank, možná by jí to zničilo pověst, ale aspoň by skončila finančně zabezpečená, na to bych osobně dohlédla. Kdyby se jí to ale stalo s obyčejným dělníkem… nezbývalo než věřit, že by si ji vzal a že se mají opravdu rádi. Když jsem se ráno vzbudila, Ellis už byl pryč. Před odchodem sundal z okna zatemňovací rám, takže jsem procitla do denního světla. Bylo skoro deset hodin, tedy podle mých měřítek brzy. V přízemí Anna drhla okna zmačkaným kusem novin. Na vedlejším stole měla postavený kameninový džbán s nápisem LIHOVÝ OCET. Kolem hlavy měla omotaný obyčejný bavlněný šátek zavázaný nahoře na uzel. Tvořil ostrý kontrast s barevným šátkem značky Hermès, který jsem měla zavázaný podobně. Podívala se na mě a hned se zase odvrátila. „Dobré ráno, paní Hydeová,“ pravila kousavě. „Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji a nenápadně jsem klesla na nejbližší židli. Teprve pak jsem si všimla, že tu Hank s Ellisem nejsou. Anna mě koutkem oka pozorovala. „Už odjeli,“ oznámila mi a s novým zápalem se vrhla na okno. „Mám vám vyřídit, že se vrátí zítra.“ Vyplašeně jsem se narovnala. „Cože? A kam jeli?“ „Prej do Invernessu.“ „Kde to je? A proč?“ „Je to odsud po silnici dvaadvacet kilometrů. A co tam chtějí dělat, o tom já nic nevím,“ vysvětlila mi, položila zmačkané noviny na parapet a otřela si ruce o zástěru. „Nenechali mi vzkaz nebo tak něco?“ „Pokud vím, tak ne.“ „Nevíte, jestli už vyřešili to… nedorozumění?“ zeptala jsem se a u posledního slova jsem se rozpačitě zašklebila. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216614
Otočila se a s rukama založenýma v bok se na mě zamračila. „Myslíte to, že jste se přihlásili pod falešným jménem? Na to se musíte zeptat Anguse.“ Polila mě hrůza. Co si počnu, jestli mě náš domácí bude chtít vyhodit? Kam jenom půjdu? „A nepřinesla jste si náhodou přídělovou knížku?“ pokračovala Anna. „Nějak mi totiž neušlo, že ani jeden z vás žádnou neodevzdal, i když jsem vám o tom říkala už včera, a přitom jste ji měli předložit hned po příjezdu. Ale jestli půjdete bydlet jinam, tak na tom vlastně asi nesejde.“ „Když já nevím, kam je Ellis dal,“ namítla jsem slabě. „Později se po nich podívám.“ Anna měla pořád ruce v bok a podezřívavě si mě prohlížela. Sklopila jsem zrak do klína. „Tak já vám teda přinesu snídani,“ řekla a s dupáním kolem mě prošla. Opřela jsem si lokty o stůl a položila si hlavu do dlaní. Nemohla jsem uvěřit, že by mi Ellis něco takového udělal. Musel to být nějaký omyl. Snídaně se skládala z plátku šuplíkové kaše a na první pohled slabého čaje bez mléka a cukru. Anna s ní přede mnou třískla o stůl a vrátila se k oknu. „Slanina, máslo, cukr, mlíko – nic z toho neroste na stromech, víte?“ ozvala se, jako by navazovala na předchozí rozhovor. Měla jsem ruce složené v klíně. Začala jsem si z nehtů odlupovat šupinky laku. „Ani vejce, margarín nebo čaj,“ pokračovala Anna. Prohlédla si zmuchlané noviny, které držela v ruce, a odhodila je na stůl. Zmačkala nový list, naklonila k němu hubici džbánu a potom nádobu s bouchnutím zase postavila rovně. „Teda čaj asi na stromech roste, ale ne tady u nás.“ Kývla směrem k mému šálku. „Tohle je už několikátej nálev,“ prozradila mi. Asi patnáct vteřin jsem si myslela, že už skončila. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216614