Předmět se zvětšoval a zvětšoval a Skagra se ve snaze odhalit jeho význam úpěnlivě soustředil a soustředil. Pod předmětem se začala formovat písmena. C, E, D, N, Í, K. Skagra potlačil nával vzteku a předmět zahnal. Tohle je irelevantní. Zavrtával se ještě hlouběji, pokoušel se nějak obejít ten všudypřítomný zmatek a zjednat si přístup k čerstvějším paměťovým stopám. Spatřil sám sebe u Chronotise v pracovně, z profesorovy perspektivy. Ne – potřebuje o kousek dřívější vzpomínky. Prodíral se hlouběji. Předchozí mentální obraz se rozplynul v šedivou mlhu a pak se vynořil nový tvar. Tentokrát zobrazoval vysokou bytost s dlouhou šálou. Tvář toho muže byla rozmazaná a nezformovaná. Je jasné, že se profesor pokusil zamaskovat jeho identitu. Marně. Skagra v postavě okamžitě poznal Doktora. Má snad knihu on? Ne – to bylo naráz jasné. Doktor měl tu knihu přinést od mladého Parsonse. Skagra napnul síly, koncentroval se, aby pronikl ještě hlouběji a získal obraz toho, jak tenhle mladý Parsons vypadá. Šedivý závoj se na chvilku zvedl a Skagra najednou zas uviděl Chronotisovýma očima. Měl zrovna plné ruce práce s přípravou oné tekutiny na Č v předpokoji svého příbytku. Skagra také jako by vzdáleně vnímal jakýsi brebentivý zvuk vycházející z pracovny. Ten brebentivý zvuk si chtěl vypůjčit pár knih o radiouhlíkové metodě a profesor na to opáčil cosi o tvůrčím chaosu – A pak už se mu Chronotisova mysl zase vysmekla. Opět viděl jen tu kovovou obroučku. Chronotis tedy i přes tu svou ošemetnou zapomnětlivost a senilitu zcela neztrácel mentální zdatnost ani telepatickou sebekontrolu Pánů času. Ale právě tyhle zastírací manévry se mu téměř jistě staly osudnými. Skagra naposledy napřel síly a vyžádal si veškeré Chronotisovy vědomosti o knize. – 101 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216613
Kapitola 23
Chris napjatě sledoval Romanu, která se sklonila nad profesorem a nazelenalá zář vycházející z límce i červeň z mřížky K-9 jí tajemně nasvítily tvář. „Nákrčník funguje,“ oznámila Chrisovi. „K-9, máme nějaké známky vědomého myšlení?“ Radarová ouška K-9 se zatočila kolem dokola. Chris usoudil, že robot je s límcem nejspíš nějak bezdrátově spojený. „Zpracovávám data, paní.“ Odmlčel se a pak upřesnil: „V tuto chvíli to nelze s určitostí říct.“ „Báječné,“ vyhrkl Chris. Romanina obočí vystřelila vzhůru. „Jak to myslíte, báječné? Co je na tom všem tady báječné?“ „No tak, copak to nevidíte?“ opáčil otázkou Chris, pro kterého to bylo nabíledni. „Když člověk pracuje jako vědec, tak nemůže vždycky vědět, kam zrovna směřuje, ani si nemůže být jistý, že vůbec existuje něco, k čemu směřovat, ale ví jen to, že vždycky narazí na veliké dveře, které mu zůstanou natrvalo zavřené.“ Chris byl často svědkem toho, jak ve chvílích, kdy mu to pálilo nejvíc, kdykoliv vysvětloval onen abstraktní (a přesto konkrétní) zázrak metody vědecké práce, lidé fascinovaně ztráceli výraz, jako by jim jeho slova otevírala zcela netušené a nové možnosti myšlení. Když teď uviděl, že dokonce i Romaniny oči jako by se maličko zamlžily, a všiml si, že ocasní anténa K-9 uchváceně poklesla, nadchlo ho to. Chris mávnutím ruky opsal celý pokoj, včetně psa, nákrčníku a policejní budky. „Totiž tak, když vidím tohle všechno, je mi – 102 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216613
najednou naprosto jasné, že spousta věcí, které jsou zdánlivě nemožné, jsou ve skutečnosti naopak možné, že ano, tak proto říkám ‚báječné‘ – “ K-9 vydal dost podivný zvuk, téměř jako by si chtěl odkašlat. „Paní!“ řekl. „Profesorův stav se rapidně zhoršuje!“ Chris překvapeně sledoval, jak se Romaně v očích začaly sbírat slzy. „Ach, K-9, cožpak nemůžeme vůbec nic udělat?“ K-9 sklopil hlavu. „Bohužel, paní. Jeho stav je nezvratný.“ Chris téměř vztáhl ruku, aby Romanu utěšil, ale zarazil se. Oční mřížka K-9 se najednou zableskla. „Detekovány minimální mozkové impulsy, paní!“ Profesorovy suché a popraskané rty se pohnuly. „Snaží se nám něco říct?“ zalapal po dechu Chris. „Nemožné,“ reagoval K-9. „Řečová centra profesorova mozku jsou zcela nefunkční.“ Romana přiložila ucho k profesorově hrudi, opět na obou stranách. „No jo,“ zalitoval Chris, „límec byl dobrý nápad, ale bohužel asi moc nepomáhá –“ „Šššš!!!“ přerušila ho ostře Romana a Chris překvapeně zjistil, že už není s to vyslovit ani hlásku. „K-9, zesil tep profesorových srdcí na maximální hlasitost!“ K-9 vysunul sondu ze zrakové mřížky až do středu profesorova hrudníku. Celou místnost v tu ránu naplnil zvuk dvojího bušení, rychlého a nepravidelného. Romana radostí tleskla. „Geniální! Profesor je statečný a moudrý muž.“ Mávnutím upoutala Chrisovu pozornost. „Poslouchejte!“ Chris se zaposlouchal. Tlukot byl zběsile nepravidelný, pulsoval hned rychle, hned pomalu. Dvakrát zdravě tedy nezněl. „Ničemu nerozumím.“ „Srdce mu tlučou gallifrejskou morseovkou!“ zvolala Romana. Naklonila se nad profesorovo tělo. „Profesore, slyším vás! Co nám chcete povědět?“ Puls se hlasitě rozezvučel. Romana pomalu překládala zprávu. „Pozor… na… kouli. Pozor… na… Skagru. Pozor… na… Shadu.“ Pak tlukot náhle ustal. – 103 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216613