mrazem znecitlivělé, připadalo mu, že omdlí. V uších mu hučelo, myslel si, že to nezvládne, byl si jistý, že upadne. Přesto to zvládl. Dovrávoral ke kavalci, posadil se na něj zády k dívce, v rukou mu bušila krev. Tentokrát jsi nebyl pryč dlouho, podotkla. Ne. Skoro jsem neslyšela, že jsi přišel. Nebyl tu někdo? Ne, podivila se. Kdo by tu měl být? Nevím, odpověděl. Co je? Vypadáš hrozně divně. Nic. Jen mě zajímalo, jestli tu někdo nebyl. Netvař se tak. To nic, chlácholil ji. Rozvázal si holínky a lehl si na záda. Před očima se mu dělaly mžitky. Koukni se na mě, vyzvala ho dívka. Otevřel oči a podíval se na ni. Co je to s tebou? zeptala se. Ale nic, jsem jenom strašně unavený. Co jsi dělal? pronesla s obavami. Neodpověděl. Provedl jsi něco? Ne. Jsem jenom unavený. Chceš spát? Hrozně, hrozně mě to unavilo. Tak spi, zašeptala. Budu hlídat. Ztěžka vydechoval nosem, klidně se nadechoval, stále dokolečka, a představoval si les se stromy poskytujícími stín, zurčící vodu a listy unášené proudem. Slyšela jsem, jak na palubě někdo mluvil, zašeptala. Byl jsi to ty? Rozuměla jsi, co se tam povídalo? 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216562
Ne. Ale poznala jsem tě. To ty jsi mluvil? Ano. To já jsem mluvil. ––– Sen černý jako jeskyně, chladný závan, noční vítr vanoucí podzemními stromy, tekoucí voda, sladká vůně kvetoucích střemch, prsti a mokrého písku. Potom pár očí. Byly její. Jsi to ty? zeptal se. Zadívala se na něj. Jsi tu taky? pokračoval. Viděl šaty ušité z látky se vzorem třešní, vítr šepotal stále silněji. Vrať se, žádal. Ale šepot větru kolem něj jen zesiloval, až se otec probudil a uvědomil si vítr a vlny pleskající o trup lodi. Dívka vedle něj klečela, jakoby obtížena vážností. Mluvil jsi ze spaní. Vážně? Ano. Posadil se a třel si ochablé svaly na zátylku, dívka na něj přitom podezíravě hleděla. Co se děje? Nic, odvětila. Mluvil jsem ze spaní? zeptal se. Ano. Co jsem říkal? Pokrčila rameny. Nevím, nebylo tomu rozumět. ––– Očekával, že se plavčík vrátí – nebo první důstojník či Deegen nebo někdo jiný z posádky. Nepřišel však 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216562
nikdo. Chlapec s dřevěnou nohou ležel na zádech a chrápal. Žena vstala z postele, tiše prošla místností ke dveřím, uzlíček s kojencem odložila na prkna, nadzdvihla si nemocniční košili a opatrně usedla na záchodový kbelík. Zavřel oči. Říkal si: Jsem tady. Jsem tady. Jsem tady. ––– Pluli v matném slunečním lesku, díky němuž se jak moře, tak nebe neskutečně třpytily. Vanul čerstvý vítr, kbelík s vodou se u stropu houpal, voda z něj cákala a vytvářela na podlaze skvrny. Dívčin stav se náhle výrazně zhoršil. Otec seděl na krajíčku pelesti a stáhl z dívky nejsvrchnější přikrývky. Na čele jí vyrazil pot, několik delších pramínků vlasů na spáncích se jí přilepilo ke kůži a dech se jí zrychlil. Zvedla se na předloktí a vyzvracela všechno, co snědla za poslední půlden, seběhlo se to tak rychle, že se mu nepodařilo odhrnout stranou přikrývky a dívka všechno potřísnila, i svoji nemocniční košili, jeho boty a plátěný kabát visící přes sloupek kavalce. Došel ke kbelíku pro vodu a to nejhorší spláchl, kabát položil na podlahu, postříkal ho vodou a dívce otřel ústa cípem přikrývky. Třásla se, což ho zneklidnilo. Je ti zima? Ne. Kde tě bolí? Neodpověděla. Kde jsme? zašeptala. Její hlas zněl chraplavě a matně, jako by patřil zralé ženě. Opatrně ji položil, hlava se jí bezvládně zvrátila na slamník; otevřela ústa, jazyk měla suchý a rozpraskaný, 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216562