stejný! Jste moc líní na to, abyste si rozjeli vlastní podnik, tak kradete práci poctivejm lidem, který makaj do úmoru!“ „Poctivým lidem?“ zeptala se žena. „Kde jsou? Nikoho poctivého tu nevidím, jsi tu jenom ty.“ S tím vystoupila z auta a poodešla o nějakých pětadvacet metrů dál, kde se nakonec otočila a pokynula mu. Mânios Dumitrescu zaváhal, než otevřel dveře. Nepodíval se na ni, skoro jako by nechtěl vzít její existenci na vědomí. Žena trpělivě čekala, zatímco po obloze pluly velké bílé mraky, šedé vrány poletovaly okolo a krákaly, zjevně stejně klidné jako ona. Dveře u řidiče se s cvaknutím otevřely a Mânios vystoupil ven. „Klíče,“ zavolala na něj. Až tehdy se na ni podíval. Byla to mladá černoška s ebenovou pletí, nemohlo jí být víc než dvacet tři, dvacet čtyři let. Hlavu měla na jedné straně oholenou a na zbytku se kroutily černé vlnité kadeře. Nebyla vysoká, ne víc než metr sedmdesát, ale měla široká ramena, velká prsa, úzké boky a dlouhé nohy. Byla oblečená do černých úzkých džínů, černého trička a černé kožené vesty. Na krku jí visel korálkový náhrdelník s kostmi a drápy a na obou zápěstích se jí leskly stříbrné náramky. „Takže — kdo jsi?“ dožadoval se Mânios vysvětlení. Zamžoural na ni, ale měla široké sluneční brýle, které jí schovávaly půlku tváře a odráželo se v nich slunce. „Klíče,“ zopakovala. „Žádnou pistoli nevidím,“ namítl. „Kde je ta slavná zbraň, kterou ses chlubila?“ „Ty mi opravdu nevěříš?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216529
„Cha! Věřím svým očím, ničemu jinému. Kdyby mi vlastní matka řekla, že mě porodila, taky bych jí nevěřil.“ Žena sáhla do pravé kapsy vesty a vytáhla plochou šedou pistoli ne o moc větší než mobilní telefon. Mânios Dumitrescu zvedl obě ruce a řekl: „To si děláš srandu. Vždyť je to hračka!“ „Vyzkoušej to,“ pobídla ho mladá žena. Mânios udělal tři nenápadné kroky vzad. Chřestil klíči, jako by ji vyzýval, aby ho zastřelila — tedy pokud ho vůbec mohla zastřelit tak malou pistolí. Oběma rukama zvedla pistoli a zamířila mu na břicho. „Klíče,“ řekla. „Nejsem nejlepší střelec, ale pokusím se ti ustřelit péro.“ Chvilku bylo napjaté ticho. Mânios přestal chrastit klíči a zůstal nehybně stát. Jako by se proměnil v jednu z těch živých soch, které pózují před obchodem Brown Thomas na Patrick Street a kolemjdoucí na ně dělají obličeje, aby narušili jejich soustředění. Mladá žena stála také bez hnutí a dál mu mířila mezi nohy. Po čtvrt minutě pustil Mânios Dumitrescu těžký svazek klíčů na beton. „Tak jo, budu hrát tu tvoji hru,“ řekl. „Co mám dělat teď?“ „Už jsem ti to řekla. Pomalu jdi do čísla čtrnáct. Běž dovnitř, dveře nejsou zamčené. Běž nahoru do hlavní ložnice.“ Mânios váhavě udělal, co mu řekla. Jeho trhavá chůze připomínající pohyb loutky prozrazovala vztek a frustraci, ačkoli se snažil dát ženě najevo, že si jí vůbec nevšímá. Před lety musela být zahrádka domu číslo čtrnáct pýchou a radostí majitelů. Byly tu dva záhony ohraničené terakotovými obrubníky a v každém stál betonový trpaslík. Zahrada ale
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216529
zarostla svlačcem a modrá i červená barva se už z trpaslíků smyly, takže vypadali jako malomocní. Vstupní dveře byly původně natřené na limetkově zelenou, ale barva zpuchřela a odlupovala se. Když je Mânios Dumitrescu otevřel a vstoupil dovnitř, zachvěly se v pantech. Pak vešel do haly a zavolal: „Bridget! Rodiko! Miski!“ „Plýtváš dechem, Mâniosi,“ řekla mu mladá žena. „Tvoje dívky už pro dnešek skončily.“ Zůstal na ni zírat a tentokrát byl doopravdy ohromený. „Šly pryč? Kam? Kdo jim kurva řek’, že můžou jít ven? Nesmějí chodit ven! Mají pracovat! Co se stalo s jejich klienty? Ty holky nemůžou ven!“ „Můžou a šly. Všechny schůzky pro dnešek zrušily.“ „Cože? Tohle mi sakra nemůžeš dělat. Tohle je můj byznys, scorpie! Já se tímhle živím!“ „Já vím,“ odtušila mladá žena. „Proč si myslíš, že jsem tady? Tak teď jdi po schodech nahoru.“ Další chvilka napětí. Mânios zůstal stát s rukou položenou na zábradlí, zhluboka dýchal a snažil se ovládnout. Napjatou atmosféru ještě zdůrazňovala úzká chodba s vybledlými květovanými tapetami a korálkovým závěsem ve dveřích do kuchyně, který vyvolával dojem nevěstince. V květináči vedle schodiště se krčila uschlá juka, jako by z patra dolů spadl obrovský mrtvý krab. Celý dům byl cítit vlhkem, pižmovým parfémem, zatuchlým potem a bělidlem. Přes zeď slyšeli z vedlejšího domu tlumený zvuk komediálního seriálu s příležitostnými výbuchy hraného smíchu. Mânios Dumitrescu nakonec začal pomalu stoupat po schodech. Mladá žena se držela o tři čtyři schody pod ním.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216529