Morna měla na monitoru otevřenou objednávku potravin. „Neříkej jí to,“ nakázala sestře, rty se jí hýbaly, ale nevydala ani hlásku. Bylo jasné, že na to matka stejně brzo přijde sama a že jídlo tak jako tak dorazí. Vždycky dorazilo. Morna jako by byla nepoučitelná. „Jak můžeš vydržet, že jsi tak tlustá?“ zeptala se Loly. „Vždyť je ti teprv jedenáct.“ Lola sledovala, jak Morna se soustředěným výrazem trpělivě pátrá po zakázaných stránkách, kýve se dopředu dozadu a pohupuje se na kolečkové židli. Otočila se, aby se vydala zpátky do postele, a chytila si padající kalhoty v pase. Její sestra vydala jakýsi zvuk: měl význam, ale jaký, to neodhadla. „Co je, Morno?“ otočila se. Asi minutu nebyly s to rozeznat, co to na monitoru vlastně vidí: člověka, nebo zvíře? Pak zjistily, že to je člověk, žena. Klečela na všech čtyřech. Byla nahá. Kolem krku měla kovový obojek a k němu připnutý řetěz. Lola zůstala stát s pusou dokořán a v obou rukou svírala lem kalhot. Někde mimo obraz stál muž, který řetěz držel. Na zeď dopadal jeho stín. Ta žena vypadala jako vipet. Tělo měla sněhobílé, tvář rozmazanou, bez rozeznatelného lidského výrazu. Nebyla k poznání. Klidně to mohl být někdo, koho jste znali. „Přehraj to,“ řekla Lola. „Pusť to.“ Morna zaváhala s prstem ve vzduchu. „Že prej pracuje! V jednom kuse sem chodí pracovat.“ Vrhla pohled na sestru. „Drž se Elma, to je bezpečnější.“ „Pusť to,“ opakovala Lola. „Kouknem se.“ Ale Morna obrázek zavřela. Monitor na okamžik potemněl. Jednou rukou si přejela po žebrech v místech, kde se skrývalo srdce, druhou utkvěla nad klávesnicí a pak našla objednávku nákupu. Přejela ji očima a přidala ještě lacinou psí konzervu. „Já to vezmu na sebe,“ řekla Lola. „Pro toho mýho vysněnýho pejska.“ Morna pokrčila rameny. Za chvíli už ležely na zádech a špitaly si ve tmě, jako to dělávaly, když byly menší. Podle Morny by určitě tvrdil, že to našel náhodou. Což může být pravda, namítla Lola. Ale Morna mlčela. Lola přemítala, 113
zavrazdeni_mantelova2kor160_230_st176.indd 113
24.2.2016 11:24:42
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216422
jestli o tom ví matka. Mohly bychom zavolat policajty, řekla. Ale co kdyby ho zavřeli? Kdyby šel do vězení, nebudeme mít žádný peníze. „Není to trestný,“ řekla Morna. „Psi. Ani ženský převlečený za psy. Myslím, že se to nesmí, jenom když to jsou děti.“ „Dostává za to ta paní peníze, nebo ji k tomu nutěj?“ zeptala se Lola. „Nebo to dělá za drogy. Kráva blbá!“ naštvala se Morna na tu ženu nebo dívku, která se za peníze nebo ze strachu hrbila jako zvíře a čekala, až jí někdo zneuctí tělo. „Je mi zima,“ řekla Morna, a Lola slyšela, jak jí jektají zuby. Takhle ji to vzalo, zalila ji zima, která jí protekla tělem až dovnitř k orgánům: srdce jí ťukalo jako mramorová kulička. Položila na něj ruku. Schoulila se v posteli s koleny u brady. „Kdyby ho poslali do vězení,“ pronesla Lola, „mohla bys vydělávat ty. Mohli by tě ukazovat v cirkuse.“ Listopad: přišla k nim paní doktorka Bhattacharyová z léčebny, aby si s nimi promluvila o těch chlupech. Stává se to, říkala. Jmenuje se to lanugo. Bohužel se to opravdu stává. Seděla na gauči a říkala: „S vaší dcerou si už nevím rady.“ Otec chtěl, aby se Morna vrátila do léčebny. „Dokonce bych to formuloval tak,“ prohlásil, „že buď půjde ona, nebo půjdu já.“ „Naše zařízení se nachází v nejisté situaci,“ zamžikala paní doktorka zpoza brýlí. „Až do příštího daňového období se musíme hodně omezit. Jen ty nejnaléhavější případy. Snažte se dál denně řádně vyplňovat tabulku hmotnostních změn, Aby si zachovávala váhu a nehubla. Pokud se to nebude zlepšovat, na jaře ji budeme moci přijmout.“ Morna seděla na gauči s rukama založenýma na oteklém břiše. Nepřítomně se rozhlížela. Toužila být kdekoliv, jen ne tady. Jak jim už vysvětlila, za všechno mohla ta podloudná lžíce smetany. Už nemůže věřit jídlu, které se jí servíruje, a jestli jí tu manipulují s jídlem, tak nemůže věřit ani kalorickým tabulkám. Dohodla se s nimi, že bude jíst, ale oni tu dohodu porušili. V principu, řekla. „To věčné vyptávání: ,Morno, na co myslíš, copak by sis přála?‘, to vůbec nemá smysl,“ napodobil otec její hlas. „A s těmi kravinami 114
zavrazdeni_mantelova2kor160_230_st176.indd 114
24.2.2016 11:24:42
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216422
o lidských právech na mě nechoďte,“ sděloval paní doktorce. „Teď už je úplně jedno, na co myslí. Bůhví, co vidí, když se podívá do zrcadla. Co té se děje v hlavě, to nikdo nepochopí. Představuje si věci, co neexistujou.“ „Ale já to viděla taky,“ skočila mu do řeči Lola. „Běž nahoru, Lolo,“ otočili se na ni rodiče. Vyskočila z gauče a šouravě vyrazila pryč. Vůbec se nezeptali: „A co, Lolo? Co jsi viděla?“ Neposlouchají mě, vůbec neslyší, co říkám, svěřila se lékařce. Pro ně jsou to jenom zvuky. „Prosila jsem je, jestli bych mohla dostat pejska, ale ne, ani náhodou – ostatní psa můžou mít, ale Lola ne.“ Když ji vykázali z pokoje, zůstala stát za zavřenými dveřmi a fňukala. Jednou na dveře zaškrábala tlapkou. Popotáhla. Vrazila do dveří ramenem, jednou, dvakrát, až to tupě žuchlo. „Byla by tu možnost rodinné terapie,“ slyšela paní doktorku Bhattacharyovou. „Pomysleli jste na to?“ Prosinec: Veselé Vánoce. Leden: „Vy mě zase pošlete do léčebny,“ řekla Morna. „Ne, ne,“ ohrazovala se matka. „Rozhodně ne.“ „Mluvila jsi s paní doktorkou.“ „Mluvila jsem se zubařem. Objednávala jsem tě.“ Fakt byl, že Morně nedávno opravdu pár zubů vypadlo. Věděla ale, že její matka lže. „Jestli mě tam pošleš zpátky, vypiju bělidlo,“ řekla. „Tak to budeš zevnitř pěkně čisťounká,“ podotkla Lola. Únor: mluvilo se o uzavřeném oddělení. Matka říkala, že to znamená ústav, odkud už, Morno, nebudeš moct odejít jako předtím. „Je to jenom na tobě,“ vložil se do hovoru otec. „Začni jíst, a nic takového se nestane. V blázinci se ti líbit nebude. Tam už tě nikdo nebude přemlouvat, aby ses laskavě šla projít, a nebude ti péct dortíčky. Tam jsou zámky na dveřích a budou do tebe cpát léky. Nebude to jako v léčebně, to tě ujišťuju.“ 115
zavrazdeni_mantelova2kor160_230_st176.indd 115
24.2.2016 11:24:42
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216422