„Mám to brát jako obžalobu?“ „Jen pokud by sis to sám připustil. Ne, s tebou to bylo ještě svěží, tak svěží, že jsem hypnotizovala sama sebe. Jen si představ – o víkendech v Bedfordu jsem pořád ještě zalézala pod duchnu s Doktorem Dentonem na noční košilce, vedle ve skříni jsem měla baletní střevíčky z doby, kdy mi bylo deset, a pak jsem se ti v pondělí odpoledne cele odevzdávala v nějaké anonymní posteli v nějakém anonymním pokoji na nějakém anonymním patře v nějakém anonymním Hiltonu. A bylo to tak intimní, až se mi z toho motala hlava – jediné, co jsme v tom hotelu důvěrně znali, byla naše těla. Možná by se tomu dalo říkat základní výcvik. Ale děsilo mě to. Celé měsíce jsem nespala. Když jsi mi řekl ‚lásko‘, dostala jsem příšernou gastritidu. Ale bylo to vzrušující, to je fakt. Otcovský milenec, který umí naslouchat. Člověk, který ztratil všechny iluze, v posteli s někým úplně nevinným – poučné pro obě strany. V tom Hiltonu se alespoň nikdo nechystal nikoho zavraždit.“ „Propadala jsi hochům, co jdou rovnou na věc.“ „Ano, převážně pánům, co je zajímá pouze postel. Podsvětí poživačnosti. Nedokázala jsem jim odolat. Neuměla jsem s nimi flirtovat. Neměla jsem potuchy, jak s nimi zacházet. Tohle jsme v tom semináři nestihli. A taky jsem neodolatelně přitahovala chlapy, o které jsem vůbec nestála. Dohánělo mě k šílenství, že mě pořád někdo vášnivě uhání, telefonuje mi, dolézá za mnou a zve mě všude možně, znáš to, v podstatě mě dusí láskou. A zároveň se ve hře vyskytoval nedosažitelný milenec, který se někam vytratil a neměl zájem, nebo se mnou hrál jednu hru za druhou, a já se z toho trochu pomátla, začalo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216390
mi přeskakovat. Stává se to. Zpočátku se nic nedělo, ale chyba byla v tom, že se ta situace opakovala znovu a znovu a znovu a mně začalo připadat, že už z toho nevybřednu. Až mě stihnul trest. To je vše.“ „Copak jsi neměla milence, se kterými by ses cítila dobře a uvolněně?“ „Ale měla.“ „Co se stalo s nimi?“ „Časem mě začali nudit.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216390
„Hodně jsem ztloustla.“ „Trošku. Ale matróna z tebe ještě není.“ „Byla jsem ještě tlustší. Začala jsem hubnout.“ „Copak se děje, protestuješ tak proti něčemu?“ „Už si s ničím nedělám starosti. Žádné úzkostné stavy jako dřív.“ „Od té doby, co jsem zmizel.“ „Já nevím odkdy. Ale myslím, že hubnu ze zbytečné úzkosti.“ „A jak je to na domácí frontě – má je rád hodné a tlusté? Mně se líbí hubené a neurotické, jakos bývala ty.“ „No, nastal vývoj k lepšímu. Nevím, jak dlouho nám vydrží. Ale od tvého odjezdu došlo k mocenskému posunu. V můj prospěch. Probíhal pomalu a bolestně. Ještě asi před třemi týdny to bylo hodně špatné, ale pak se postupně ke mně začal chovat mnohem lépe. Neptej se mě proč. Ale já se nemůžu celý zbytek života ještě ke všemu takhle nudit. Zpanikařím z toho, což končívá návštěvou u dobrého advokáta. Připadá mi, že si to jen tak zkouším. Velmi mě to unavuje. Člověk prostě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216390