DENÍK BĚŽKYNĚ
spacák. Jednu litrovou kolu, tři magnézie. Sportovní gely – tři. Zítra ještě uvařím kávu do termosky, upeču makovec i pro parťáky a namažu si pět housek (později jsem čtyřmi nakrmila slepice, dala jsem je inteligentně na dno batohu, kde se vylisovaly do nevzhledných tvarů a jen při pouhém pohledu na ně se mi v neděli zvedal žaludek). Všechno kromě karimatky jsem zabalila do větší cestovní tašky, krosnu jsem zavrhla, špatně se v ní hledá. Kufr, do kterého by se všechno vešlo, taky, je s ním těžká manipulace a myslím si, že zabírá spoustu místa. Svačinu a pití do příručního batohu. Karimatka se nevešla nikam, mám ji v ruce, případně ji připnu na batoh. Taky jsem si jako pravá dáma vzala malou kabelku přes rameno – na doklady a peníze. Dobrodružná cesta může začít. Pátek Být součástí týmu aneb 360 kilometrů po svých Spoluběžec Filip, kterého jsem nikdy neviděla, mě nabírá a jedeme. V Praze se setkáváme s ostatními, naskládáme se do dvou dodávek a vyjíždíme vstříc dobrodružství. V týmu jsem nejstarší, což není nic neobvyklého. Osm mužů, čtyři ženy. Na každého z nás čekají tři úseky zhruba po deseti kilometrech. Dobrovolně přiznávám, že nejsem kolektivní typ. Nerada běhám ve skupině. Tempo si určuju sama. Nechci, aby někdo koukal na můj styl-nestyl. Rady ohledně těchto věcí nedokážu zpracovat a fandění typu „Přidej, to dáš!“ mě nechává naprosto chladnou, protože jsem většinou na hranici svých možností. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216388
květen
Běh mám nejraději sama uprostřed lesa, kdy si běžím, jak chci, soupeřím jen s větrem, svojí pohodlností, se svými pocity a bolestmi. Asi právě proto, že odříkaného chleba je největší krajíc, jsem od ledna toužila stát na startu téhle štafety. Sobota Devět hodin ráno, Kvilda Startujeme společně s dalšími sedmi týmy. Start probíhal od šesti do patnácti hodin, pořadatelé měli obavy, aby na místě předávek nevznikly zácpy, a proto vysílali závodníky na trať postupně. Organizačně je takový závod náročný pro pořadatele i pro běžce. Vybíhá Jirka. Já se přemístím autem na místo první předávky. Bučina, zaniklá, nejvýše položená osada na Šumavě (1 162 metrů nad mořem). Prohlížím si to krásné místo, po očku pokukuju po dalších běžcích, kteří tady čekají na své spoluzávodníky. Několikrát si musím odskočit do křoví. Nervozita, káva a doporučené doplňování tekutin dělají své. Už se řítí, předává mi GPS lokátor a já vybíhám. Trasa vede z kopce, takže to pouštím. Musím. Je na mě vidět. Není nad přepálený začátek! Po chvíli se profil narovnává, ba dokonce zvlní. Nahoru, dolů. Jsem přece na Šumavě. Opouštím svoji komfortní zónu. Plíce stávkují, žaludek se bouří a hlava rozhoduje, zda nechá nohy běžet, nebo je hodí nahoru. Nařizuji své líné polovině: „Běž!“ „Chci si lehnout,“ nedává se odbýt. „Zbláznila ses? Přejdeš do chůze a všichni díky GPS uvidí, že se flákáš.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216388
DENÍK BĚŽKYNĚ
„Kašlu na ostatní, je mi jedno, kdo si o mně co myslí,“ vede si svoji lenoch ve mně. „A chce se mi na záchod,“ dodává. „To je výmluva. Nebo to vypotíš,“ nařídím. Proklínám slunce, které už teď po ránu pálí jako ďas. „Koukej, jak je tu krásně,“ pokouším se ještě své líné já přemlouvat. A abych se podpořila, začínám si přeříkávat: Když už nemůžeš, přidej! Všechno má svůj konec! Jsi na závodě, ne na procházce! Jsi součást týmu! Nevnímej nepohodlí! Jsi blbá, když sis nezavázala pořádně boty! Raději se rozhlídni kolem sebe! Provedu. Ve sluneční záři se koupe světle zelená jarní tráva, na které jako diamanty svítí kapky rosy. Květiny v trávě vypadají, že právě někdo navlékl barevné korálky na zelenou nit. Sem tam keřík, vše v dokonalé souhře. Louka tiše volá a láká k odpočinku. „Tak to ne!“ usměju se a běžím dál. Přitom se kochám šťavnatou zelení listnatých stromů i temnou barvou jehličnanů. Kopce kolem dokola uzavírají obzor a modré nebe tu nádheru korunuje. Najednou cítím příval sil, nepřemýšlím o svých nepříjemných pocitech, jen běžím. Kopec dolů. Shluk lidí. Zaslechnu své jméno, zrychlím krok, předávám štafetu, padám do kolen a zhluboka se vydýchávám. První třetinu mám za sebou. Byla napínavá, v určitý okamžik se zdálo, že prohraju. Ale odvrátila jsem útok a zvítězila. Skóre 1:0. Pro mě!
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216388