Rusko-ukrajinské vztahy
40 procent. 700 ukrajinských měst leželo v troskách, 28 000 vesnic lehlo popelem, 16 000 průmyslových podniků a 28 000 kolchozů bylo zcela zruinováno. Ve válce zahynul každý šestý Ukrajinec – to vše jsou ztráty převyšující celosvazový průměr. Tyto statistiky nejsou objevné, obsahuje je každá encyklopedie o druhé světové válce. Avšak poměrně neznámou kapitolou je samotná účast Ukrajinců na jejích frontách. Většinou se bere v úvahu jen bojiště ve východní Evropě a Ukrajinci se dělí na ty, kteří bojovali v řadách sovětské armády, a na ty druhé, kteří v Ukrajinské povstalecké armádě bojovali na straně Němců proti bolševikům. Zapomíná se na fakt, že do války Ukrajina nebyla fakticky samostatným, nezávislým státem, ale byla rozdělena mezi čtyři státy, a že miliony Ukrajinců zejména po Říjnové revoluci, avšak i před ní, emigrovaly do zahraničí a tam vytvářely rozsáhlé diaspory, které byly velmi aktivní. Proto neudivuje, že například v americké a kanadské armádě sloužilo na 40 000 Ukrajinců. Byli mezi účastníky francouzského odboje, k němuž dezertovali mnozí, kteří byli do Francie vysláni ve strážních oddílech hlídat zajatecké tábory a zběhli. Ukrajinci se nacházeli v polských jednotkách armády generála Wladyslawa Anderse, která bojovala po boku Britů v Libyi, Egyptě a v Itálii, stejně jako v polské armádě, jež se vytvořila na polském území podobně jako československý armádní sbor generála Svobody. V něm bylo v roce 1943 z patnácti tisíc příslušníků jedenáct tisíc Ukrajinců, počítáme-li mezi ně kromě českých starousedlíků i ty zakarpatské Rusíny, kteří v roce 1939 utekli před Maďary do SSSR. Nejdříve byli odsouzeni do pracovních táborů, než si je generál Svoboda vyžádal pro svůj sbor. Celkem uteklo před fašismem do SSSR 30 000 Zakarpatců, ale Stalin je na základě sovětsko-německé dohody nechal zavřít do pracovních táborů. Podobně tomu bylo s Ukrajinci i v maďarské a rumunské armádě, které válčily po boku Němců. Hráli významnou roli v uzavření míru mezi maďarskou a Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA). Ukrajinci bojovali na straně srbského monarchisty Draža Mihailoviče i Titových jugoslávských partyzánů. Na svém území, které bylo největším bojištěm druhé světové války, vytvářeli vlastní bojové síly, ale opět to nebylo tak jednoznačné. Bohužel
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216382
Sovětská epocha
velká většina historiků, ať už našich, západních či ruských, k tomu ani nepřihlíží. Podrobněji nás s touto situací seznamuje studie Petera Ptichného v příspěvku do publikace Ukraine during World War II, History and its Aftermath, A Symposium, Canadian Institute of Ukrainian Studies, University of Alberta, Edmonton, 1986. Pro Britské listy ji přeložil Jiří Větrovec, ale originál lze najít na internetu (http://www.infoukes. com/commercial/litopys-upa/military.html). V samotné sovětské armádě sloužilo 4,5 milionu ukrajinských občanů. Z nich bylo podle sovětských statistik vyznamenáno medailemi za hrdinství 409 668 a hrdiny SSSR se stalo 961. V německém týlu na Ukrajině bojovalo čtvrt milionu sovětských partyzánů a z nich bylo 60 procent Ukrajinců. Ale v německém zázemí také působily ukrajinské milice. Část jich vznikla na základě politické dohody OUN s Němci, část mimo rámec takové politické dohody a třetí skupinu tvořili ti milicionáři, kteří byli napojeni na podzemní nacionalistické hnutí. Do první skupiny patřily Národní vojenské oddíly (VVN), Bratrstvo ukrajinských nacionalistů (DUN), divize SS Galizien, ukrajinské jednotky Ruské osvobozenecké armády (ROA), Ukrajinská osvobozenecká armáda (UVV) a Ukrajinská národní armáda (UNA). Národní vojenské oddíly ustavila tehdy ještě jednotná OUN v roce 1939 před německým tažením do Polska a jejich velitelem byl jmenován plukovník Roman Suška. Byly však rozpuštěny ve chvíli, kdy vstoupila v platnost dohoda Molotov–Ribbentrop. Mnoho jejich příslušníků později vstoupilo do Ukrajinské pomocné policie (jednotky Werkschutz a Baudienst). Byla to snaha navázat na tradici Síčských střelců z první světové války. Význam VVN spočíval hlavně v úsilí o obnovení tradic období první světové války, kdy se jejich příslušníci stali jádrem ukrajinské armády nově se zrodivší republiky. V obou případech to nemělo dlouhého trvání. Bratrstvo ukrajinských nacionalistů už zakládala banderovská OUN a také mělo německou podporu. Jednalo se o útvary Nachtigall a Roland. DUN bylo rovněž organizováno s vědomím a podporou Němců a bojovalo pod vlajkou Banderovy frakce OUN-B. Bylo rozděleno na dvě skupiny, Nachtigall a Roland. První skupina měla asi 1000 mužů ve Lvově, v němž byl v červnu 1941 vyhlášen nezávislý ukrajinský stát. Po uvěznění vedení OUN-B byly obě skupiny poslány do Frankfurtu nad Odrou
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216382
Rusko-ukrajinské vztahy
a přeorganizovány na strážní útvar 201, který byl poslán do Běloruska bojovat proti sovětským partyzánům. Po stížnostech na neposlušnost Ukrajinců byli téměř všichni ukrajinští velitelé uvězněni a jednotka byla rozpuštěna. Jeden důstojník, kapitán Roman Šuchevyč, unikl a stal se později vrchním velitelem UPA. Vedl ukrajinský podzemní odboj až do své smrti – zemřel v bitvě se sovětskými oddíly v březnu 1950 poblíž Lvova. Nejvýznamnější a největší řádnou jednotkou byla v této první kategorii esesácká divize Galizien, vzniklá s mnoha rozpory uprostřed roku 1943. Ukrajinské podzemní hnutí původně silně oponovalo jejímu vzniku, ale jakmile byla divize vytvořena, podzemí ji využívalo pro výcvik vlastních lidí. Ti po výcviku dezertovali a vraceli se zpátky do podzemí. Mnoho příslušníků této divize se po její porážce v bitvě u Brodů v červenci 1944 spojilo s podzemím. Zbývající jednotky byly v roce 1945 přeskupeny do 1. divize UNA. Další jednotky byly tvořeny ze zajatých rudoarmějců. To byl případ (ukrajinské) divize Sumy, vzniklé bez politického souhlasu Němců na přelomu let 1941–42. Divize byla téměř zničena ve stalingradské bitvě (1942–43) a její zbytky byly v roce 1944 začleněny do ROA generála Vlasova. Na základě ukrajinských protestů byly všechny ukrajinské jednotky (nikoliv však všichni jednotliví Ukrajinci) odděleny od ROA a zjara 1944 přeorganizovány na UVV. Na počátku roku 1945 zorganizovali poblíž Berlína bývalí důstojníci a vojáci Rudé armády protitankovou brigádu Svobodná Ukrajina. Její rekruti přišli většinou z berlínských požárních sborů, které se údajně skládaly z 85 procent z Ukrajinců. Tato brigáda, organizovaná podle regionů, zahrnovala skupiny z Mirgorodu, Lubně a z Černigova. Všechny výše jmenované jednotky nebo jejich zbytky podléhaly od počátku roku 1945 společnému velení. To byl v Berlíně ustaven Ukrajinský národní výbor v čele s generálem Pavlo Šandrukem. Pod tlakem velmi obtížné situace Němci konečně souhlasili s vytvořením UNA. Jejím jádrem měla být reorganizovaná divize Galizien, která se měla stát částí 1. divize UNA. Ačkoli tento plán nebyl nikdy plně uskutečněn, německý souhlas s ukrajinskou kontrolou nad těmito jednotkami umožnil Ukrajincům na konci války samostatné vyjednávání se Spojenci.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216382