vrhá proudy světla na trávník pod stromy. Jiří se do fotoaparátu trochu mračí, kolem pasu však objímá dívku v bílých letních šatech. Bílý klobouk jí zastiňuje tvář, je těžko k poznání. Má velké tmavé oči. Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze k této fotografii přidal popisek: Jiří Wolker s neznámou dívkou.
≈ Čtrnáctého března roku 1925 je Růžena Vacková, žačka profesora Vysokého, na pražské alma mater slavnostně promována doktorkou filozofie. Je o tom krasopisně vedený zápis, s kudrlinkami. Studium ukončila prací o vývoji antického portrétu. Zda i tentokrát rodinka z Brna zašla na oběd ke Šroubkům, není známo. Poté na popud profesora Birnbauma odjela PhDr. Růžena Vacková do Říma, aby tam nasbírala podklady pro svou habilitační práci.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216240
Řím Probudila se, když vlak se skřípěním brzdil. Právě vjížděli do nádraží. Jakýsi muž přecházel podél vagonů a do megafonu důležitě vyvolával: „Grandi Stazzioni di Roma!“ Růženka sebou zmateně trhla. Je možné, že by zaspala příjezd do Věčného města? Tolik se na ně přece těšila! Pak urychleně posbírala svršky, popadla nový kožený kufr, který jí na cestu pořídil tatínek, a vystoupila. Byl nejvyšší čas, rychlík na trase Wien – Venezia – Bologna – Firenze – Roma – Napoli se už málem zase rozjížděl. Řím ji přivítal všudypřítomným hlukem. Růžena kolem sebe snad ještě neslyšela takový rámus. Lidé povykovali, hlasitě se smáli a hlučně se spolu vítali. I jejich objetí byla hlučná. Mezi nimi se proplétali nosiči zavazadel a s křikem nabízeli své služby. Jejich vrchovatě naložené vozíky rachotily po peroně. „Z toho randálu vám půjde hlava kolem,“ varoval ji už předem Vojtěch Birnbaum. Při té vzpomínce se však usmál. Miloval Řím – a ten hlomoz k němu patřil. Tak teď tu Růžena stojí uprostřed všeho zmatku a kolem ní proudí davy lidí. Vlak do Neapole odjel, na vedlejším nástupišti už brzdí jiný rychlík a vyvrhuje další stovky cestujících. Skoro tu není k hnutí. To je ten velký svět? – ptá se sama sebe bezradně a neví, co si má v téhle tlačenici počít s kufrem. Je tak těžký, že ho z vlaku sotva vyvlekla. To byl taky nápad, tahat do Říma tolik knih! „Potřebujete pomoct, slečno?“ najednou vedle ní stál černovlasý mužík s knírkem a málem ji svlékal pohledem. Jak z operety, napadlo ji. I jeho uniforma nádražního nosiče se střapci byla operetní. Konečně se ale zbaví toho kufru… 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216240
„Prego,“ poprosila tedy svou školní italštinou a muž tu tíhu naložil na svůj vozík. Trochu se přitom zarazil. Tohle nebudou jen dámské šaty a prádélko. „Vezete si snad na Řím dělo?“ zeptal se. Vtipálek, napadlo Růženu. „Ne, jen knihy.“ „Knihy?“ řekl nosič trochu zklamaně. Další popletená vědátorka! Kam ten svět spěje? Copak ty ženské nevědí, k čemu je pánbůh stvořil? A zrovna tahle je mladá a docela pěkná… Ještě jednou si ji drze prohlédl. „Prego!“ řekla Růženka důrazně a tentokrát to znělo jako příkaz. A jemu tak nezbylo než začít s jejím kufrem kličkovat mezi davy, až ho konečně mohl složit před nádražím. Růženka mu strčila do dlaně pár mincí a oddechla si. A oddechla si dvojnásob, když se jí podařilo sehnat taxi, které ji odveze do hotelu. I ten jí ostatně doporučil Vojtěch. Prý uvidí proč. Taxi se proplétalo římskými uličkami a Růženka mohla oči nechat na starobylých domech, kostelích a věžích, na malých kavárnách se stolky na chodníku a na té spoustě květin všude kolem. Profesor Birnbaum má pravdu, když o Římě mluví s takovým nadšením…
≈ Cesta nahoru byla děsná! Růženka se kvůli té hromadě knih v kufru už opravdu proklínala. Zvlášť teď, když ho vlekla po schodech až do čtvrtého patra. Signora di casa, která ji přivítala v hotelové recepci, byla totiž tak stará, že se sotva držela na nohou. Růženku by hanba fackovala, kdyby ji měla nechat ten kufr vynést. A nikdo jiný v hotelu zjevně nebyl… Konečně se jí to povedlo. Sotva popadala dech, celá se při tom zpotila. S úlevou dotáhla kufr doprostřed pokoje a rozhlédla se: „Tohle?“ řekla si dost zklamaně. Úzká místnost připomínala její studentský podnájem. Proti dveřím bylo jediné okno a malá dvířka, snad na nějaký balkon či co. I vybavení pokoje bylo skromné – rozvrzaná postel, skříň, stůl a dvě křesílka s prošoupaným potahem, zrcadlo. Na stěnách visely akvarely s římskými památkami, žádná sláva. Společná koupelna a toaleta na chodbě. „Proč mi Birnbaum tak důrazně radil, abych se ubytovala právě tady?“ nechápala. Trochu otráveně si odložila klobouk a pak svlékla 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216240