Celinor přikývl a Segestir větu dokončil: „Tyhle dva rody jsou spřízněné i když každý v jiném táboře. Myslím, že oba kapitáni se shodnou a budou mi oporou.“ Celinor se usmál a objal Segestira kolem ramen. „Díky příteli. Budu klidnější, když budu vědět, že velíte Vy.“ „Jaké pro mě budete mít rozkazy, dartegine?“ „Nechte toho, Segestire. Víte, že na tituly ani rozkazy si nepotrpím. Jsme přátelé. Dnes jsem já dartegin a Vy jen aendîrl, ale za pár let Vy můžete být pelerin a já Vám budu skládat hold.“ „Jak to myslíte, příteli?“ „Pokud se nepletu, tak Tauronové, už po Noci krvavých kopí žádné mužské potomky v přímé linii nemají. Jediným mužským potomkem rodu, ač po přeslici, jste Vy, drahý Segestire. A Tauronové byli odjakživa nositelé knížecího titulu. Jde jen o to, aby Vám jej Oronhir přiznal. A myslím, že to nebude dlouho trvat.“ Segestir jen mávl rukou, ale Celinor odmítavě zavrtěl hlavou. „Jen nechte být. Co není, může být a dříve, než se nadějete. Ale zpět k našim úkolům. Surnihan se stahuje zpět na sever, aby obsadil Merélos. Můj pluk s částí pomocných sborů má za úkol sledovat Tareda do Gypparu. To bude teď Váš úkol. Pokud si to dobře pamatuji, na radě nepadlo ani slovo o tom, že Gyppar máme nechat Ulbarovi. Rozumíte?“ Segestir se zapýřil radostí. Vždyť se mu nabízela jedinečná možnost se vyznamenat a upozornit na sebe v Oronhirových očích. „Budu navždy Váš dlužník, Celinore, dáváte mi jedinečnou šanci. A Vy?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216234
„Vezmu si jednu setninu a vyrazím s ní do Ghodrie. I pro mě je to šance, která se hned tak nezopakuje. Kdo ví, kdy mi opět osud dopřeje, abych se znovu ocitl tak blízko rodných míst.“ „Naprosto Vás chápu, ale… Surnihan to ví?“ „Řekl jsem mu, že nechám prozkoumat opačný břeh řeky, abych zjistil, jestli se někde neformují oddíly, které by nám mohli vpadnout do zad. Kdo povede průzkumný oddíl, je na mém rozhodnutí.“ Segestir překvapeně zvedl obočí a usmál se. „Takového Celinora neznám. Strojí lest na svého velitele? Děláte čest svému otci. Ale buďte klidný, příteli, ode mne se nikdo nic nedozví. Ostatně, myslím, že do dvou týdnů se k nám připojíte pod hradbami Gypparu.“ „Myslím, že to ani tak dlouho trvat nebude, vyrazím hned za rozednění.“
Y Celinorova setnina postupovala pomalu zvlněnou liduprázdnou krajinou Velkých pustin. Včera za sebou nechala poničené datlové háje oázy Ghodria a směřovala odtud přímo na západ, aby se co nejdříve připojila k ostatním oddílům v ústí Pustinné. Od okamžiku, kdy opustili oázu, nebyla s Celinorem řeč a on sám měl pocit, že část jeho bytosti zůstala tam na statku Etal Shar. Polovina jeho mužů se stranou pošklebovala, že v oáze ztratil hlavu a srdce, ale zbytek pro něj měl pochopení, protože tvrdili, že tolik ženské krásy viděl málokdo z nich. Celinor však nevnímal ani jedny ani druhé. Měl plnou hlavu vzpomínek na dva krátké dny, které strávil v Ghodrii. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216234
Triumfální příjezd vítěze od Gawridurnu byl pro oázu se šesti tisícovkami obyvatel událostí a diváci se sbíhali k cestě ze široka daleka. Ke statku Etal Shar tak přijížděl Celinor se svou setninou špalírem diváků jako nějaký princ. Ale ani pro něj nebyl návrat do oázy samozřejmostí. I na statku Etal Shar a okolí se jarní bouře podepsala. Jeho údiv ze škod však brzy vystřídala radost ze setkání s rodinou, i když na statku našel pouze své pěstouny a Parsu, nejmladší sestru. Naramovi vehnal slavnostní příjezd jeho nevlastního syna, oděného do skvostné zbroje s prastarým erbem Goniů na prsou, do očí slzy. Do pláče se dala i Shorei, která se nemohla nabažit pohledu na mladého šlechtice a s pláčem jej vedla do rodného domu. Dva dny, které strávil Celinor v Etal Sharu, byly jako sen. Bylo toho tolik, co si navzájem potřebovali říct a vysvětlit. Celinor se dozvěděl, že obě starší sestry jsou již dávno pryč. Tiamat již šest let žila v Chagaru a byla matkou několika dětí. Prostřední Kayneh se prý před dvěma roky vdala až daleko na jih k jezeru Kimó a od té doby ji rodiče ještě neviděli. Ale prý byla spokojená a měla již také syna. Na statku tak s rodiči už žila pouze nejmladší Parsa. Ale právě ona byla důvodem jeho nepřítomného výrazu. Celinor měl nejmladší sestru vždy velmi rád, ale v jeho vzpomínkách to byla malá rozpustilá jedenáctiletá dívka, kterou opustil před dlouhými šesti lety. Dnes jej přivítala sedmnáctiletá krasavice, jejíž půvab jej na okamžik připravil o řeč. Naram i Shorei byli hezcí lidé a jejich dcery krásu podědily, ale jak to řekl Celinor, když opět konečně popadl dech: „Parsa si musela jít dvakrát.“ Obrovské černé oči, rudé plné rty připomínající rozloupnutý fík, snědá hebká pleť, černé vlasy spletené do dlouhého copu, který končil až na jejích bedrech. Štíhlá a pružná jako pouštní gazela, jejíž oděv na hrudi napínala mladá pučící ňadra. Poslední večer před odjezdem s ní strávil Celinor v zahradě rodného domu. Snad za to mohlo to čarovné kouzlo jižního nebe posetého bezpočtem hvězd, ale loučení bratra a sestry skončilo vyznáním vzájemné lásky. Ještě teď slyšel Celinor vášnivá 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216234