XIII Sancho utíkal liduprázdnými ulicemi, aby byl od Červeného kohouta co nejdál; strašlivě páchl vínem, kterým byl úplně prosáklý. Když rozrušení a strach trochu opadly, vystřídal je ranní chlad. Mladík zamířil do nedaleké Kovadlí uličky, kde kováři s prvními paprsky úsvitu měli už rozpálené výhně. Nahlížel do dílen jednotlivých řemeslníků, ti však na něj hleděli nepřátelsky nebo mu hrozili svými těžkými kladivy. Sanchovi to příliš nevadilo, poněvadž žár z výhní mu během několika minut šatstvo vysušil. Sice už mu nebyla zima, hrubá látka však zaschlým vínem ztvrdla a nepříjemně ho štípala. „Tyhle hadry jsou všechno, co na světě mám,“ pomyslel si se smutným úšklebkem, když bezcílně bloumal po městě. Ulice, kde si v předchozích měsících vydělával na živobytí, teď vypadaly jinak a výhrůžně. Sancho si bolestivě uvědomoval, že nemá kde spát a nemá prostředky, jak se uživit. „Heleďse, dívej se, kam šlapeš!“ Sancho byl svými úvahami natolik zaujatý, že vrazil do malého odnášeče, který hledal někoho, komu by posloužil. Nebylo mu víc než osm nebo devět let a při srážce se Sanchem se svalil. Velký koš zůstal ležet mezi nimi a Sancho ho zvedl ze země. ‚Bylo by velice snadné s ním utéci a v uličkách se tomu usmrkánkovi ztratit. Stačilo by chvilku utíkat, a za několik hodin bych si mohl dát teplé jídlo.‘ Chlapec už mezitím vstal, popadl koš oběma rukama a snažil se ho Sanchovi vytrhnout; zoufale přitom svíral rty a vychrtlé
103
zlodej145x205_str608.indd 103
18.2.2016 12:27:50
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216154
paže se mu samým vypětím třásly. Odnášeč se nemůže dopustit většího hříchu než vrátit se bez koše. Páter Lorenzo by Sancha za něco takového pořádně vypeskoval, méně chápavý zaměstnavatel by však z takového nedbalce mohl stáhnout kůži, proužek po proužku. Chlapcovo tělíčko plné podlitin a napůl utržené ucho nasvědčovaly, že majitel koše příliš trpělivý není. „Dej mi ho! Je můj, ty hajzle!“ křikl málem plačky. ‚Nemá ani sílu, aby mi ho vzal. Je to jen zavšivený a hladový sirotek, se strupy na kolenou a s rukama plnýma omrzlin. Jako já.‘ „Vezmi si ho a nepouštěj ho tak snadno,“ řekl Sancho a rozevřel prsty. „Běž na náměstí vévody z Arcos. Ve středu tam mají trhy provazníci a najdou se tam balíky, které budou objemné, ale ne příliš těžké. Ideální pro takového skrčka jako ty.“ Když Sancho předtím rozevřel ruku, chlapec div nespadl na zadek; teď ho však kopl do holeně a utíkal pryč. „Jsem silnější než ty, ty sráči!“ Sancho si chvíli třel bolavou nohu a usmál se. Chlapec se vydal směrem, který mu doporučil. Koneckonců, možná ten nebojsa měl naději. Když slunce vystoupilo nad hradby, mladík se rozhodl, že je na čase vyjít ven a na několik hodin zmizet ze Sevilly. Obával se, že ho Castro udal biřicům za to, že mu zničil hospodu. Představa, že by po něm usilovně pátrali nebo že by se jim podařilo zjistit jeho totožnost, byla směšná, Sanchovi se však zdálo, že má svůj zločin vepsaný ve tváři, a navíc měl šatstvo zbarvené červeným vínem. Vyšel z města Almenillskou branou. Nedaleko hradeb tvořila Betis několik zátok, kde si mohl vyprat svršky v bezpečí před zvědavými pohledy. Nahý, hladový a zkřehlý zimou se schoval v rákosí a čekal, až mu košile a kalhoty na větvi uschnou.
104
zlodej145x205_str608.indd 104
18.2.2016 12:27:50
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216154
Pokusil se chytit některou z rybek, které pluly blízko břehu, bez sítě nebo prutu mu však proklouzly mezi prsty. Nakonec pleskl dlaní do vody a jednu přece dostal ven. Dopadla na kámen a Sancho se na ni vrhl. Spolkl ji na dvě sousta, páchnoucí kostmi a bahnem. Po oné nepatrné snídani ho začalo hrýzt v břiše. Neměl nic jiného na práci než přemýšlet ani žádnou jinou společnost než kvákání žab, a tak se soustředil na události posledních dnů. Ještě před několika týdny spával v bezpečí sirotčince a každodenní prací si vydělával na živobytí, pak to však vystřídaly neustálé výprasky, a teď nakonec byl na útěku a neměl žádnou budoucnost; z hor už přitom vály první studené podzimní větry. Pomyslel na pátera Lorenza, kterého nenáviděl za to, že ho zavřel do hospody s tím dobytkem Castrem, a zastyděl se při pomyšlení, že by ho řeholník mohl uvidět takhle, nahého mezi rákosím. Pomyslel na Castra a pocítil lehké výčitky svědomí za to, že ho připravil o prostředky k živobytí. Pomyslel na Williama Shakespeara a příběh o Robinu Hoodovi, a výčitky se vytratily, poněvadž stejně jako hrdina onoho příběhu potrestal padoucha tak, jak si zasloužil. Vzpomněl si i na Bartola, který mu nabídl, že ho naučí krást, a zamrzela ho pošetilost, které se pod tlakem okolností dopustil. ‚Radši přespat pod širým nebem než další výprask,‘ pomyslel si, aby se povzbudil, a mnul si tělo rukama, aby se zahřál. Z místa, kde seděl, mohl na protějším břehu vidět klášter Panny Marie z Jeskyň. Krátce před polednem k němu přijelo několik krytých kočárů, ve kterých zámožné dámy mířily na mši o dvanácté. Sancho upřel pohled na ty okázalé povozy a ze všech sil zatoužil zjednat rovnováhu, jako to dělával Robin Hood. Vytrhnout z rukou těm, kterým přebývá, to, co jiní zoufale potřebují. Noc strávil ve výkopu poblíž hradeb, téměř však nezamhouřil oko. Být potmě venku bylo velice nebezpečné. Nebylo málo
105
zlodej145x205_str608.indd 105
18.2.2016 12:27:50
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216154