Pražský bankéř
„A jak si teď představujete dopadení našeho podvodníka?“ zeptal se pan de Terrenoir. „Jak to myslíte?“ Podle de Terrenoirova nasládlého tónu jsem musel působit dost přitrouble. „Celtic má proti našim nárokům jen svědectví toho Weisse. Musíte ho vyvrátit, pane Van Loo. Ten člověk lže. Je to komplic. Předpokládám, že ho hodláte usvědčit? Nasadíte sledování? Prověříte jeho účty? Jeho styky?“ Podle Schmitze, zástupce veleváženého Celtiku, je Weiss čistý jako sníh. Jak by mohl bezvýznamný Bruselan objevit nějaké trhliny v životě Basilejce, když místní, protřelý a důvěryhodný vyšetřovatel na žádné nepřišel? Ještě jsem dodal, že Weiss na mě udělal stejně upřímný dojem jako na Schmitze. De Terrenoirovi moji jistotu smetli jediným máchnutím ruky. „Jakou mají tvrzení toho Schmitze hodnotu? Celtic má jediný zájem, a to, aby se tahle báchorka potvrdila!“ „Ale nikoli tak, aby se stali spolupachateli podvodu,“ poznamenal jsem trochu podrážděně. Dlouho netrvalo a střet zájmů mezi mými zákazníky byl na světě. Stačila doba na cestu z Bruselu do Basileje a zpátky. Jako k poslední záchraně jsem se uchýlil k třetímu klientovi. Hubert zamykal železnou roletu chránící výlohu. „Zrovna jsem s tebou chtěl mluvit,“ oznámil mi, když strkal do kapsy svazek klíčů. „Půjdeme se projít. Potřebuju kyslík.“ „Jseš si jistý, že čerstvý vzduch hned po tom, co vylezeš z laboratoře, neuškodí tvému zdraví?“ Hubert mě odvedl k Josaphatskému parku. Obešli jsme jezírko plné kachen a hus, za nimiž se honily děti s okoralým chlebem v ruce. „Chtěls po mně, abych mezi svými nemohoucími pacienty hledal Gutmeyerova dvojníka.“ 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216145
12. kapitola
Už jsem nevěděl kudy kam a čím ze své klientky vytáhnout ještě jeden šek, než mi řekne sbohem. „Ten nápad nebyl zase tak praštěný, jak jsem si původně myslel.“ „Co?“ „Buď v klidu! Gutmeyera, co si z postele objednává pilulky, jsem neobjevil. Ale když jsem se vyptával židovských zákazníků, jak jsi chtěl (výmluvně se ušklíbl), u jednoho starého chlapíka, jmenuje se Lipski, tohle jméno zabralo. Upozorňuju tě, že tomu chudákovi to už tak docela nemyslí. Když se ho na něco zeptáš, odpoví na něco úplně jiného. A pak si vzpomene, na co ses ho ptal před čtvrthodinou, když ty už mluvíš o něčem jiném. Stálo mě to hodně trpělivosti, ale víceméně jsem pochopil, že když žil v Praze, s doktorem Gutmeyerem se znali. A souhra okolností se ti bude líbit: byl jeho bankéřem. Taky ho odvlekli do Terezína. Na Gutmeyera vzpomíná zjevně ve zlém. Moc jsem nepochopil proč. Když jsem se o doktorovi zmínil, nadzdvihlo ho to tak, že mu protéza vypadla na dlaždičky a rozlomila se vejpůl. Takže ti nemusím vysvětlovat, že dál jsem už nerozuměl vůbec ničemu.“ „A jak přežil Terezín?“ „Díky štěstí a veliké odvaze. Transport do tábora smrti zastavila sněžná bouře. Pár jeho spoluvězňům se podařilo otevřít dveře vagonu, kde byli zavření, díky tomu utekl. Po neuvěřitelném putování se ho ujal a zachránil ho německý vesničan, co nesnášel nacisty.“ Přerušil jsem ho. „Konečně nějaká stopa!“ „Nedělej si velký naděje,“ krotil mě Hubert, když viděl, jak se chystám vzít útrpné lože jeho klienta útokem. „Ten chlap je senilní.“ Tohle mě ale nakonec nezastavilo. Na mé naléhání Hubert zařídil setkání s Lipským na druhý den v čase 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216145
Pražský bankéř
odpolední svačiny. Když mě Hubert, který čekal u dveří pacientova domu, uviděl s dortem v ruce, zatvářil se podivně. „Na co čekáme? Jdeme nahoru?“ Hubert pokrčil rameny. „Zrovna jsi ho prošvihnul, Micheli.“ „Já myslel, že už nevylézá z postele?“ „No, totiž, právě ho odvezla sanitka.“ „Blahopřeju k efektivitě tvých léků! Doufám, že po pořádném výplachu žaludku se mu podaří z účinků tvých lektvarů vzpamatovat.“ Hubert se naježil jako pokaždé, když si někdo dovolil o jeho léčivech zapochybovat. „Lipski umřel dokonale zdravý!“ „Umřel?“ „Udušený polštářem. Tohle nedokážou vyléčit ani moje lektvary.“ Musel jsem se opřít o parapet okna. „Do prdele!“ „Paní, co se mu stará o domácnost, ho našla dneska ráno. Od ní to vím. Zrovna odcházela, když jsem dorazil. Policie je pořád nahoře.“ „Další vražda? Já z toho snad nevybřednu.“ Hubert zaváhal. „Klid. Musí se počkat na zprávu soudního lékaře. Skoro osmdesátiletý stařec, nepohyblivý a astmatik, co umřel ve spánku… Nemusíme hned malovat čerta na zeď.“ „Zrovna když si vzpomněl na Gutmeyera? Chceš snad radši jeho potíže svést na povzbuzující prostředky, cos mu včera dal, abys mu popohnal vynechávající paměť? Vsadím se, žes ho nadopoval jako cyklistu nebo poštovního holuba večer před závodem.“ Než mě Hubert stačil zaškrtit, otevřely se dveře. Spěšným krokem z nich vyšel komisař Stengel, znal jsem ho od vidění, a za ním několik mužů v civilu s policistou, 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216145