na které se již předtím upozorňovalo jinými způsoby. Důvody svědomí, pro něž si člověk zvolil tuto formu protestu, musí být zřejmé pro hodně lidí. Za těchto předpokladů můžeme v občanské neposlušnosti spatřovat legitimní využití svobody svědomí. Ochotu uznávat občanskou neposlušnost můžeme pak považovat za jeden ze znaků vyzrálé demokracie (Huber, Gerechtigkeit 2006: 490nn.). Vedle svobody víry a svobody náboženství se do bezprostřední souvislosti se svobodou svědomí dostala i svoboda názoru (čl. 5 ústavy). Silná ochrana, kterou je tato svoboda obdařena, plyne ze zkušeností nejtemnějšího období německých dějin, kdy bylo svobodné vyjadřování stále více omezováno na nepatrné menšiny, ale i ty mohly nakonec názory vyjadřovat jenom potají. „Naučili jsme se umění přetvářky a mnohoznačné řeči,“ řekl teolog Dietrich Bonhoeffer, mučedník německého odporu. Řekl to o sobě a svých přátelích už koncem roku 1942, a připojil otázku: „Jsme ještě použitelní?“ (Bonhoeffer 1998: 38). Kdo žije v demokratickém právním státě, ten už se nemusí cvičit v „umění přetvářky“. I před ním však vyvstává otázka: „Jsme ještě použitelní?“ V mediální společnosti jsou nové příčiny toho, že odvážné slovo je někdy vlastně opovážlivost. Kdo je stoupencem nepohodlných názorů, ten se snad nemusí obávat politického pronásledování, ale za určitých okolností může počítat s profesními nevýhodami nebo s veřejným nátlakem. Svobodu svědomí novými způsoby ohrožuje nadvláda ekonomiky, moc sdělovacích prostředků definovat věci, a ovšem také všudypřítomnost sociálních sítí. Je tudíž třeba svobodu svědomí s novým důrazem bránit. Tím spíše to platí, když vyhlížíme za hranice své země a všímáme si, jakému nátlaku je svoboda svědomí vystavena v jiných oblastech Země. Svoboda názoru předpokládá fungující veřejnost. To měl na mysli už Immanuel Kant, když upozorňoval na to, „že taková vnější moc, která lidi obírá o svobodu veřejně sdělovat myšlenky,“ jim bere „také svobodu myšlení“. Vždyť možnost sdělovat si navzájem své myšlenky je nezbytnou podmínkou toho, abychom mohli kriticky ověřovat správnost těchto myšlenek (Kant 1786: A326; srv. Arendt 1987: 52n.).
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216143
|99
Odpovědnost – jak se člověk stává světoobčanem?
Jeden z mých kmotřenců zakončil své školní vzdělání po mnoha letech v Německu maturitou v Singapuru. Mezitím se oženil se Španělkou, prožil několik let v USA a pak se s manželkou a dvěma dcerami vrátil do Singapuru. Jeho rodina je trojjazyčná a cítí se doma na třech kontinentech. Jiný můj kmotřenec pochází z německo-americké rodiny. Splnilo se mu přání strávit jeden školní rok v USA. V jeho rodině se však intenzivně zabývají narůstajícími rozpory globálního světa, a tak se zajímá též o Afriku. Se svými rodiči prožil několik měsíců v Jižní Africe. Celá rodina se angažuje v projektu pomoci školačkám a školákům ve Rwandě. Děti vyrůsta jí ve světě sítí Tyto příklady jsou sice neobvyklé, nicméně ukazují, že mladí lidé mají šance na rozšiřování svých horizontů. Přibývá dvojjazyčných školek a škol. Setkávání s jinými kulturami pro leckoho začíná už na schodech obytných domů nebo obchodů, na zadních dvorcích, hřištích a v mateřských školách či dětských denních zařízeních. Při prvních pokusech o zacházení s počítačem lidé zjišťují, že lidstvo je propojeno celosvětovou sítí: worldwide web. Děti a mladiství se dnes musí konfrontovat i s velkými globálními výzvami. Rodí se do globálního horizontu. Neustále se setkávají s tématy světové populace, světové výživy, celosvětové ekonomiky, Internetu, klimatických změn a mezinárodního terorismu. Většině z nich je zřejmé, že vývoj globálního světa ovlivňuje jejich vlastní životní perspektivy. 16. studie koncernu Shell o mládeži se ptala na postoj mladistvých a mladých dospělých ve věku mezi 12 a 25 lety ke klimatickým změnám (Albert aj. 2010: 177nn.). Největší část dotázaných vyjádřila kritický, ekologicky motivovaný postoj. Většina mladistvých považuje za nutnou uvědomělou změnu a prohlašují, že jsou ochotni přijmout důsledky ve věcech spotřeby energie a možnostech mobility. Ale takové postoje nejsou nijak samozřejmé a nesporné. Náležet technologicky a mediálně k jednomu světu 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216143
ještě nutně neznamená chápat sám sebe eticky jako světoobčana. V nových podobách nacionalismu a rasismu se naopak projevuje odmítání rozšířit horizont vlastní odpovědnosti mimo bezprostřední sféru svého života či mimo vlastní národ. Světoobčanský étos není nic samozřejmého. Poměr mezi „etikou pro nejbližší bližní“ a „etikou pro vzdálené bližní“ je kontroverzním tématem etiky. Zahrnuje tři hlavní dílčí otázky. Za prvé je třeba vyjasnit, jak chápeme pojem odpovědnost. Za druhé pak vyzkoumat, jestli existuje nějaké závazné etické měřítko, které by spojovalo lidstvo jako celek osobní odpovědností. Když měřítko nalezneme, zbývá vyjasnit, zda a jak se této odpovědnosti můžeme učit. Co znamená odpovědnost? V novověké filozofii morálky byl pojem odpovědnosti po dlouhou dobu spojen s problémem svobodné vůle. Jádrem je otázka, které činy je možné přisoudit přímo osobě – vždyť jen za takové činy může být pohnána k odpovědnosti. Etický pojem odpovědnosti byl konstruován v analogii s právním (přesněji řečeno trestněprávním) pojmem odpovědnosti (srv. Huber, Frei heit 2012: 73nn.). Ale nestačí ptát se na odpovědnost, kterou má člověk proto, že mu můžeme přisuzovat činy. Musíme se ptát i na odpovědnost, kterou má proto, že na něj byla přenesena určitá kompetence. U mimořádně důležitých úkolů tuto odpovědnost výslovně stvrzuje služební přísaha. Za zvláštních konstelací ovšem vzniká odpovědnost, která přesahuje každou takovou kompetenci. Tato odpovědnost získává svou evidenci obvykle setkáváním s ostatními lidmi. Francouzský filozof Emmanuel Lévinas to vysvětluje jako tvář druhého (srv. Levinas 1992; Levinas 1995; Dabrock aj. 2004: 133nn.) Když vidím tvář druhého člověka a vydávám se jeho pohledu, ozývá se ve mně odpovědnost, která je dána existencí tohoto druhého člověka. Vztah odpovědnosti vůči němu je spjat s tělesností, v níž se člověk s člověkem setkává. K jinakosti druhého náleží jeho jedinečnost, a tedy také svoboda vůči každé snaze zařadit ho do nějaké kategorie. Je to jistě fascinující způsob, vyjít z toho, že existence druhého na nás volá. Ale přesto se odpovědnost nedá takto omezit na bezprostřední osobní 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216143