aby dal kus telecího do mraveniště druhu solenopsis invicta. Hodně odporný a žravý hmyz, který se dá kupodivu docela snadno sehnat. Musím přiznat, že mravenci se s masem vypořádali daleko rychleji a radikálněji než larvy. Nestačilo ani zasmrádnout. Sežrali i kůži a kosti ohlodali pěkně dočista.“ Klikla myší. Na monitoru vyskočilo malé okno s mírně rozostřeným záběrem z internetové kamery, na němž se malí rezaví mravenci hemžili kolem kusu kosti. „Bylo by to krásné, ale bohužel se opět ukázalo, že chrupavky jsou pro naši drobotinu těžko stravitelné.“ Zavřela počítač, přešla ke kádi s vývarem a zamíchala její obsah. „Hypotéza třetí — mos teutonicus.“ Szacki se na ni tázavě podíval. „Myslela jsem, že právníci umí latinsky.“ „Umí,“ Szacki se hrdě napřímil, i on chtěl být tím, kdo dělá dojem. „Mos teutonicus znamená ‚německý zvyk‘. Jenom nevím, co to má společného s rozkladem mrtvého těla.“ „Zrovna v tomhle případě bych nepřekládala slovo mos jako zvyk, ale jako obřad. Vymysleli ho germánští rytíři během křížových výprav, aby nemuseli pochovávat své vysoce postavené druhy v zemi bezvěrců. Když takový vysoce postavený člověk zemřel, rozřezali ho na kusy a vařili tak dlouho, dokud se maso neoddělilo od kostí. Ty si potom odvezli na sever a tam je pochovali.“ „O tom, co se dělo s masem, kroniky mlčí,“ doplnil Frankenstein. „Ale vsadil bych se, že v den, kdy se takovýhle obřad konal, měli v táboře bohatou večeři. Stojí za to připomenout, že samotný francouzský král Ludvík IX. Svatý byl po smrti takhle uvařen v Tunisu, dokonce prý ve víně, a některé jeho kosti je dodnes možné vidět v relikviářích, nevzpomínám si kde…“ „Bohužel i tohle je slepá ulička.“ Jagellonská vytáhla z kádě kleštěmi bílou telecí kost, na níž se držely zbytky rozvařeného, šedivého masa. „Z mnoha důvodů. Především se zdá, že naše mrtvola nebyla rozporcovaná. Musel by to udělat zkušený chirurg, protože na kostech nezůstaly žádné stopy. A těžko si lze představit tak obrovský kotel, aby do něj člověk nacpal dospělého muže a potom ho v něm několik dní vařil.“ ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216118
„Proč tak dlouho?“ „Aby rozpustil chrupavky. Ale i tak pochybuju, že by se mu je podařilo rozpustit úplně. Možná kdyby byl kotel hermeticky uzavřený a tlak zvyšoval teplotu.“ „Příliš mnoho kdyby.“ „Právě. Navíc by vždycky zbylo něco, co by se muselo opálit nebo seškrábat. Zůstaly by stopy. Například z lebky by bylo nutné vyškrábat zbytky mozku. Tohle elegantní řešení musíme tedy také opustit.“ Opatrně vložila kost zpátky do bublajícího vývaru. Szacki si pomyslel, že starý profesor by měl pomalu přidat polévkovou zeleninu. „Ale máte ještě nějaké hypotézy?“ zeptal se. „Jistá teorie bohužel existuje.“ „Proč bohužel?“ „O tom za chvilku. Zatím můžeme plynule — doslova plynule — vyloučit čtvrtou hypotézu, tedy kyselinu. Viděl jste Lankoszův film Druhá strana mince? Jandová tam rozpustí Dorocińského v kyselině solné, správně chlorovodíkové, a potom zahrabe kosti ve městě. Polští scenáristi se zase jednou předvedli, protože kyselina rozpouští všechno včetně kostí.“ „Škoda,“ zalitoval Szacki. „Obchod s kyselinou solnou se přísně kontroluje, protože se tahle látka využívá při výrobě drog, bylo by snadné najít pachatele.“ „Proto bych na jeho místě použil spíš kyselinu chloristou,“ poznamenal Frankenstein. „Je také silnější a působí rychleji, jediný problém je v tom, že její výpary jsou toxické.“ Prokurátor Teodor Szacki to nekomentoval. Čekal, co bude následovat. Začínal se obávat, že tady tráví dopoledne jen proto, aby se dověděl, že o tom, jak se mohl zdravý muž proměnit za týden v hromádku kostí, nemají ctihodní vědci ponětí. „Prosím,“ řekla Jagellonská a podala mu kus staré kosti. „Co je to?“ zeptal se. „Ještě před dvěma hodinami to bylo čerstvé telecí,“ vysvětlil Frankenstein. „Růžové, voňavé, možná ne na řízky, ale guláš byste z něj udělal určitě.“ ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216118
4 Vojtěch Falk hleděl na syna sedícího na druhé straně stolu a nevycházel z údivu nad tím, že geny i způsob výchovy mohou mít při utváření člověka tak malý vliv. I kdyby se celý život snažil působit na Mundkovu osobnost tak, aby byl jeho pravým opakem, nemohl by dosáhnout lepšího výsledku. Jedli kuře na rožni, které sám připravil. Vynikající kuře, marinované celou noc v chilli, koriandru a limetkové šťávě. Rád vařil a vymohl si na Mundkovi slib, že si každý druhý den udělá přestávku v práci a přijde k němu na oběd. Připadalo mu absurdní, aby se jeho syn stravoval v nějakých fast foodech, když to má k tátovi autem z prokuratury deset minut. A tak dnes jedli společně. On jako obvykle hltal a utíral si ruce do kalhot, které byly beztak příšerně špinavé, protože se mu při odchodu z dílny nechtělo převlékat. Na stůl a podlahu kolem židle se sypaly hobliny a piliny. Zato jeho syn se choval jako zákazník v pařížské restauraci ověnčené michelinskými hvězdami. Sako si pověsil na ramínko (nikdy si nic nevěšel na opěradlo židle), manžety u košile si pečlivě ohrnul, na kolena si dal čistý ubrousek a maso odděloval od kosti příborem s takovou důkladností, jako by se nechystal stát prokurátorem, ale zlatníkem nebo neurochirurgem. Vojtěch Falk si tiše vzdychl. Chystal se otevřít dvě témata, která byla pro něj důležitá, a věděl, že jeho synovi se nebudou líbit. Věděl to, ale nemohl si pomoct. Prostě chtěl pro něho to nejlepší. „Představ si, že u mě byl dneska Tadek. Přišel se zeptat, za kolik bych udělal nějakýmu jeho známýmu kredenc v německým stylu, jenom takovej víc art deco. Jako jsem dělal tomu doktorovi, vzpomínáš?“ Edmund se na něj zkoumavě podíval. „Jak znám Tadka, tak se přišel zeptat, jestli bys pro jeho kamarádíčka nepracoval tři týdny za pár babek. Vsadil bych se, že to bude nějaký radní z magistrátu nebo ze sejmíku.“ „Tadek je skoro jako rodina, vždyť víš.“ ( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216118