„Vždycky nás tady nechával koukat,“ řekne Vega a ukáže vedle dveří na fotku toho postaršího muže, který drží dres s nápisem „Tutovka“. Na jiné fotce hned vedle stojí stejný muž u náklaďáku a má na sobě bílou bundu s nápisem „FC Borg“ na jedné kapse a „Trenér“ na druhé. Bunda by potřebovala vyprat, povšimne si Britt-Marie. V téhle vesnici snad nikdy neslyšeli o jedlé sodě. „O tom mě nikdo neinformoval. Budete muset kontaktovat toho pána,“ řekne Britt-Marie. Následné ticho odsaje ze vzduchu všechen kyslík. „Je mrtvej,“ sdělí po chvíli Vega svým botám. Britt-Marie se zadívá na muže na fotografii. Pak na své ruce. „To je… ha. To je mi líto. Ale mně to za vinu klást nemůžete,“ řekne. Vega na ni nenávistně pohlédne. Pak šťouchne Omara do boku a zavrčí: „Pojď, Omare, padáme. Ser na ni.“ Vega už je otočená a odchází, když vtom si Britt-Marie povšimne, že opodál čekají ostatní děti, dohromady tři. Všem je kolem třinácti. Jedno má zrzavé vlasy, druhé černé vlasy a třetí vysokou hladinu cholesterolu. Ne že by Britt-Marie měla předsudky, to ne, ale v jejich pohledech jako by cítila mírnou výčitku. Tenhle pocit Britt-Marie nemá ráda. V pizzerii se svítí. Oknem je vidět, že se tam nachází mini málně jedna televize. „Smím se zeptat, proč se na ten fotbal nejdete dívat do té pizzerie nebo servisu nebo co to vlastně je, když je to pro vás tak důležité?“ zeptá se Britt-Marie velmi zdvořile a ani trochu konfrontačně. Omar odkopne míč přes parkoviště a tiše řekne:
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216062
„Budou tam chlastat. Jestli prohrajou.“ „Ha. A když vyhrají?“ zeptá se Britt-Marie. „Tak budou chlastat ještě víc. Proto nás vždycky nechával koukat tady,“ odpoví Omar. Znovu ukáže na fotku toho muže. Britt-Marie sepne ruce pevněji. „Ha. Ha.“ Pak se vzpamatuje a namítne: „A v téhle vesnici samozřejmě doma nemáte televizi, na kterou byste se mohli dívat, že?“ Odpoví jí Vega, která stojí deset metrů od Britt-Marie, a každá její slabika je omotaná ostnatým drátem: „Celej tým se k nikomu domů nevejde a my koukáme na fotbal spolu! Jako tým!“ Britt-Marie si ze sukně opráší neviditelná smítka. „Měla jsem dojem, že žádný tým už nemáte.“ „MY MÁME TÝM!“ zaječí Vega, zamíří zpátky k Britt ‑Marii, a když je jen kousek od ní, ukáže na ni prstem a zařve: „Jsme tady, ne? Jsme tady! Takže jsme tým! I když nám sebrali zasraný hřiště a zasranej klub a náš trenér dostal zasranej infarkt a zasraně umřel, tak jsme tým!“ Britt-Marie se nervózně zachvěje, dítě ji propaluje zuřivým pohledem. Tohle v žádném případě není vhodný slovník. Ale dívce najednou začnou po obličeji téct slzy a Britt-Marie si není jistá, jestli se ji Vega chystá obejmout, nebo praštit. Britt-Marie budí nefalšovaný dojem, že ji obě alternativy děsí úplně stejně. „Počkejte tady, prosím vás,“ řekne Britt-Marie v panice a zabouchne dveře. A tohle se v kostce stane těsně předtím, než to všechno začne.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216062
Britt-Marie stojí ve tmě za dveřmi. Vdechuje vůni vlhké hlíny a jedlé sody. Vzpomíná na pach alkoholu a zvuk Kentových fotbalových zápasů. Kent nikdy nechodil na balkon. Bál se výšek. Takže balkon byl jen Britt-Mariin, jako jediná věc na celém světě. Vždycky mu lhala, že ty rostliny koupila, protože věděla, že by se jí posmíval, kdyby mu řekla, že je našla v popelnici a některé i na ulici. Že jsou po nějakém sousedovi, co se zrovna odstěhoval. Připomínaly jí Ingrid, protože Ingrid milovala všechno živé. A tak Britt-Marie zachraňovala osiřelé květiny, aby snesla vzpomínky na ses tru, kterou zachránit nedovedla. Něco takového Kentovi říct nemohla. Kent nevěří na smrt, věří na evoluci. „Evoluce,“ přikývl jednou souhlasně, když sledoval pořad o životě zvířat, ve kterém lev sežral zraněnou zebru, „ta vytřídí slabochy, co? Jde o přežití druhů, to musí člověk pochopit. Kdo není od začátku nejlepší, mělo by mu to docvaknout a měl by přenechat místo někomu silnějšímu, ne?“ S takovým člověkem se nedá diskutovat o rostlinách na balkoně. Nebo o stesku. Britt-Marii se trochu třesou ruce, když vytáhne mobil. Dívka z úřadu práce to vezme na třetí pokus. „Haló?“ zafuní dívka. Britt-Marie se zhluboka a velmi nevtíravě nadechne. „Takhle vy berete telefony? Zadýchaná?“ zeptá se. „Britt-Marie? Já jsem v posilovně!“ vypraví ze sebe dívka. „Vy se ale máte,“ pronese Britt-Marie. „Stalo se něco?“ povzdechne si dívka. „Jsou tady děti. Říkají, že se chtějí dívat na nějaký zápas.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216062