dvacátá druhá kapitola Gabriel, Nikósie Antropoložka Jennifer dorazí v domluvený čas se sešitem a diktafonem a zastihne mě, jak si upravuju oblek, který jsem si vzal na Martino naléhání. Poslechl jsem vyštěknutý rozkaz v naději, že mi bude odpuštěno za to, že jsem zase dřív mluvil, než myslel. Vlasy Jennifer tentokrát připomínají spíš ananas než arty čok, pořád je má natupírované, ale už ne tak rozcuchané. „Mockrát vám děkuju, že jste mě pozval k sobě domů.“ Musím uznat, že až na lehké protahování mluví perfektní arménšti nou, dělá to na mě dojem. „Kde jste se naučila tak výborně arménsky, drahoušku?“ zeptá se Marta. „Od manžela, Josepha Kerdiana. Možná jste o něm slyšeli. Je profesorem matematiky a nadšeným cestovatelem. Před několika lety měl řeč ve vašem komunitním centru o cestě na horu Ararat.“ „Vy jste Kerdianova žena?“ „Přesně tak. Přivedl mě na myšlenku studovat vaši komuni tu. Má na Kypru spoustu příbuzných. Miluje to tu.“ Uvědomím si, že se mi Jennifer začíná líbit a že jí ty její vlasy odpouštím. „Líbí se vám dneska můj účes, pane Arakeliane?“ Čte mi myšlenky. „To je ale zvláštní otázka, drahoušku,“ ozve se Marta. „Pan Arakelian mě minule popsal jak přezrálý artyčok. Nád herná metafora. Manžela velmi pobavila. Nemůže se dočkat, až se s vámi seznámí.“ 99
ARGO_Tymianove_dopisy_BLOK_27012016.indd 99
30.01.2016 15:27:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216014
„Vy jste to pověděla manželovi?“ „Gabrieli! Jennifer má krásné vlasy.“ „Ve skutečnosti trpím alopecií. Vyčesávám si vlasy, abych zakryla plešku.“ Zakaboněný obličej mé ženy mi jasně sdělí, že jsem zpátky u psí boudy a ještě si tam pobudu. Marta přinese tác s čajem a halvu a vybavuje se s Jennifer, jako by byly přítelkyně, které se dlouho neviděly. Během pár minut se Jennifer dozví, že máme dceru Tamar, matku tří dětí, která žije v Anglii a je provdaná za architekta. Že se naše vnučka Anahid během dovolené na Kypru zamilovala a brzy se provdá za talentovaného řeckého tesaře, autora jedineč ných děl, užitého umění, jak to ona nazývá, které zdobí foyer městské knihovny a sídla slavných a bohatých. Tesař! Jak peč livě budu muset tohle strašlivé tajemství střežit před přáteli, obzvlášť před Hovsepianem, jehož vnučka si vzala zubaře. „Máte děti?“ ptá se Marta. Jennifer zavrtí hlavou. „Kolik vám je?“ vyzvídám. „Třicet devět.“ „Přesuňte kariéru na vedlejší kolej, mladá dámo. Už vám moc let na rození dětí nezbývá.“ „Já děti mít nemůžu, pane Arakeliane.“ „Proč ne? Máte problémy s ovulací?“ „Gabrieli, jsi vlezlý.“ „To je v pořádku, paní Arakelianová. Doktoři, kteří se snažili přijít na podstatu mého problému, mi položili snad každou myslitelnou otázku. S manželem jsme absolvovali bezpočet testů a prohlídek, ale nezdá se, že by pro naši neschopnost počít existoval fyzický důvod.“ „Zkoušela jste jíst granátové jablko?“ zeptá se Marta. Vyprsknu smíchy. „Proč jí neporadíš, aby po sexu udělala stojku na hlavě?“ 100
ARGO_Tymianove_dopisy_BLOK_27012016.indd 100
30.01.2016 15:27:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216014
„Musíš být tak nezdvořilý, Gabrieli?“ „A ty tak staromódní, ženská?“ „Možná byste měla zkusit pupalkový olej.“ „Věřte mi, paní Arakelianová, že jsem zkusila všechno, do konce i ty stojky. Moc ráda bych měla dítě, ale musela jsem se smířit s tím, že ho nikdy mít nebudu.“ „Nevzdávejte se, drahoušku. Na světě neexistuje nic lepšího než mít děti.“ Pokud se vám dítě toho dítěte nerozhodne zlomit srdce. „Nádherné figurky,“ okomentuje Jennifer Martinu malou sbírku skleněných zvířátek. „Než jsme přišli o dům, měla jsem jich trochu víc.“ „Marta dávala svou sbírku dohromady dvacet let. Měla kom pletní zvěřinec, hotovou zoo.“ „To mě mrzí.“ „Když se na to podíváte v širším kontextu, ztratila jsem jen drobnost,“ konstatuje Marta. „Mám manžela a rodinu – a to je to jediné, na čem mi doopravdy záleží.“ „Mohli bychom začít?“ zeptá se Jennifer. „Nevadilo by vám, kdybych si náš rozhovor nahrála?“ „Ale vůbec ne,“ odvětí Marta a Jennifer stiskne na diktafonu červené tlačítko. Koutkem oka zachytí zarámovanou fotogra fii na zdi, opatrovanou polovinu fotky s tatínkem. „Kdo je ten elegantní muž?“ chce vědět. „Můj otec ve svůj svatební den.“ „A vaše matka?“ „Ztracená s veškerým mým dětským majetkem. Dal bych cokoliv za byť jen jediný pohled na matčinu tvář, ale toho se nikdy nedočkám.“ Vybaví se mi den, kdy jsem fotografii roztrhl vedví a polovinu dal Mariam, protože jsem se nedo kázal s otcem rozloučit. Zdi našeho domova zdobí fotky, zvěčnělé obrázky Ta mar a Aharona a mých tří vnoučat, každý milník máme 101
ARGO_Tymianove_dopisy_BLOK_27012016.indd 101
30.01.2016 15:27:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216014