kleneb a věží, u nichž byly pečlivým rukopisem připsány rozměry každé jednotlivé části. „Plány na přebudování katedrály svatého Petra tady ve městě,“ vysvětlil Malet a prstem jel po linkách. „Náš král touží po tom, aby královské kostely odrážely slávu Boží, a domnívá se, že právě to místnímu chrámu schází. Tohle jsem nechal nakreslit minulý podzim.“ „Je to působivé,“ ozval jsem se, protože skutečně bylo, dokonce i pro člověka, jako jsem byl já, který o takových věcech věděl jen málo. Podle rozměrů to mělo být dílo ohromujících ambicí a velikosti: víc než sto kroků na délku a nejméně třicet pět od základů ke špičce věže. Ničemu, co jsem kdy viděl, se to nepodobalo. Nedokázal jsem si představit, kolik řemeslníků a dělníků bude potřeba na stavbu něčeho takového – ani kolik tisíc liber stříbra to jistě bude stát. „Doufám, že bude moci soupeřit i s velkým chrámem ve Westmynstru,“ prohlásil Malet. „Uvaž, jakou slávu taková stavba propůjčí městu – o muži zodpovědném za dohled nad stavbou nemluvě.“ Zhluboka si povzdechl, odsunul těžítka a sroloval pergamen do úhledného svitku, který převázal koženým páskem. „Věřil jsem, že stavba by mohla začít na konci zimy, ale pokud jsou vzbouřenci na pochodu, bude se muset odložit.“ Položil svitek na stůl. „Ale proto jsem si tě sem nezavolal.“ „Ne, pane,“ přisvědčil jsem. Byl jsem rád, že jde rovnou k věci. Zavolal si mě, protože chtěl ode mě odpověď, i když ani v té chvíli jsem si nebyl jistý, co řeknu. Pokynul ke stoličce. Posadil jsem se, on si zatím přitáhl další od ohniště. „Jistě si pamatuješ na naše setkání před několika dny,“ řekl a taky si sedl. „A jistě si vzpomeneš na nabídku, kterou jsem ti tehdy učinil.“ „Ano,“ přisvědčil jsem. Prohlížel si mě zpod hustého obočí. „Jak sis jistě dobře
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216008
všiml, události se vyvíjejí rychle, a proto tě teď chci požádat o jinou věc, Tancrede. Mám pro tebe úkol.“ „O co jde, pane?“ zeptal jsem se. „Je to úkol složený ze dvou částí,“ spustil Malet. „Ta první je následující. Existuje možnost – sice malá, to jistě, ale přesto tu je – že pokud vzbouřenci napadnou Eoferwic, město i hrad padne. Abych se na tuto eventualitu připravil, chci, abys doprovodil mou ženu Elise a dceru Beatrici do bezpečí mého domu v Lundene.“ Beatrice. Vzpomněl jsem si na ten den, kdy ke mně přišla na cvičném nádvoří, vybavil jsem si, jak mě pořád sledovala, i její nekonečné otázky. Nevěděl jsem, co si o ní mám myslet. Navzdory tomu, že působila přitažlivým dojmem, připadala mi dost chladná. Přemýšlel jsem, jestli její matka, Maletova žena, je stejná jako ona. „A ta druhá část?“ zeptal jsem se. Eoferwic byl od Lundene dost daleko, ale zatím to nevypadalo na náročný úkol. „Druhá část se týká doručení jedné zprávy.“ „Doručení zprávy?“ zeptal jsem se zaraženě. Panu Robertovi jsem sloužil téměř dvanáct let; pod jeho velením jsem bojoval v tolika bitvách, že se mi je ani nechtělo počítat. Byl jsem muž meče, ne nějaký obyčejný poslíček. Malet se na mě vážně zadíval. „Doručení zprávy,“ zopakoval. Uvědomil jsem si, s kým mluvím, a snažil jsem se krotit. „Ale pane,“ začal jsem a opatrně volil slova, „jistě musíš mít jiné muže, kteří se hodí na takový úkol lépe.“ „Není to žádná nepatrná záležitost,“ řekl vikomt. „Dám ji na starost svému kaplanovi Ælfwoldovi, s kterým se, jak vím, už dobře znáš. Nikomu nevěřím víc než jemu. Ale žijeme v neklidných časech a v zimě mohou být cesty nebezpečné. Nemohu to ponechat náhodě, a proto chci, abys ho doprovodil a dohlédl, že vše bezpečně doručí do opatství ve Wiltune.“ Wiltune bylo na samém jihu království: z Eoferwicu vskutku daleko, možná dál než dvě stě mil a jistě víc, jestli jsme se měli nejdřív zastavit v Lundene. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216008
„Dám ti pět rytířů ze své družiny,“ pokračoval. „Pojedou s vámi celou cestu a budou poslouchat tvoje rozkazy.“ Zarazil se, a když znovu promluvil, jeho hlas měl měkčí tón. „Hodně jsem slyšel o tvém úsudku a schopnostech a taky vím, že jsi muž s velkými zkušenostmi. Proto a z dalších důvodů věřím, že jsi nejlepší člověk, kterému můžu ten úkol svěřit. Vím, jak věrně jsi sloužil Robertovi de Commines za jeho života, a věřím, že stejně budeš sloužit i mně.“ Rozhodně nešetřil chválou, když se vzalo v úvahu, že mě poznal teprve před několika dny. A přesto jsem měl pocit, že v jeho nabídce je ještě něco dalšího. Proč by mi prozrazoval tolik, když věděl, že ji nemusím přijmout? Cítil jsem na sobě tíhu jeho pohledu, ale očima jsem ne uhnul. „A když odmítnu, pane?“ „Pochopitelně máš tu možnost. Nicméně věřím, že jsi čestný muž, který platí své dluhy. Nezapomeň, že když ses zotavoval, poskytl jsem ti jak přístřeší, tak stravu.“ Nic jsem neřekl, i když mi došlo, co myslí. Dlužil jsem mu za laskavost, kterou mi prokázal. A bylo mi jasné, že to navíc není obyčejný dluh: někdo by mohl prohlásit, že mu dokonce dlužím za svůj život, protože kdyby nebylo léčení, kterého se mi pod jeho střechou dostalo, bylo víc než pravděpodobné, že bych teď byl mrtvý. Ta představa mě zamrazila a já ji rychle zahnal. Ale věděl jsem, že má pravdu. Ten dluh jsem nemohl opomíjet. „Žádám jen tuhle jednu věc,“ řekl Malet. „Udělej to pro mě, a máš mé slovo, že tě zprostím jakýchkoli dalších závazků. Jestli odmítneš, budu prostě požadovat splacení jinými prostředky.“ Zamyslel jsem se. Hotových peněz mi zbývalo málo, plus to, co jsem mohl získat prodejem zbroje a stříbrného křížku, který jsem nosil, ale ani s jedním jsem se nechtěl loučit. Svůj váček s penězi už nikdy neuvidím, protože jsem ho vložil do rukou Oswynn, když jsem ji v Dunholmu opouštěl. Ale vytušil jsem, že Malet nemá zájem o stříbro, i kdybych měl dost, abych mu 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216008