Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215826
Kapitola X.
Viktor Vitouš samozřejmě ještě nespal. Dokonce — a to by Velkou Sovu jistě překvapilo — byla hladina alkoholu v jeho krvi dost nízká, a to nikoliv proto, že by Vitoušovo tělo dokázalo tak zdárně vstřebávat a odbourávat výrobky jeho přítele ze starých časů, jenž nyní úspěšně podnikal jako dodavatel vína náročnější klientele, ale protože ten večer si Mariin bývalý šéf vystačil pouze s jednou sklenkou. Nerozhodl se zvolna přejít k abstinenci ani mu nedošly zásoby, jen potřeboval mít čistou hlavu. Když odložil mobilní telefon zpátky na stůl, vrátil se ke kupě papírů rozložených na desce psacího stolu. Nikdo z jeho (teď již bývalých) kolegů totiž nevěděl, co si Vitouš už před lety naplánoval a jak pečlivě a v naprostém utajení plán realizoval. Jen netušil, že se k němu dostane tak brzy. Těšil se na penzi, ale její předčasná a ne zcela dobrovolná forma ho zaskočila. Asi rok před svým odchodem si udělal seznam těch nejzajímavějších a nejsložitějších případů, na jejichž vyšetřování se podílel, ať už jako elév, řadový detektiv či jako šéf celého týmu. Pak z nich vybral deset, deset vražd, a po večerech si okopíroval spisy a odnosil si je domů. Plán byl jasný: až bude v důchodu, napíše o těch deseti případech knihu, něco mezi literaturou faktu, odhalující skutečnou povahu policejní práce, a osobními profesními memoáry. Měl to být jeho pomník, mělo to být něco, co po něm zůstane a ukáže, kolik toho
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215826
pro zemi a společnost udělal. Kolik zmetků poslal sedět. Ta před rokem sestavená desítka začínala jeho první vyšetřovanou vraždou, šokujícím zločinem, kdy matka uřízla svému dítěti hlavu na cirkulárce, a končila vyšetřováním těžko pochopitelného řádění trojice vrahů v jedné vesnici nedaleko Olomouce, kteří za sebou nechali — než se je podařilo dostat pod zámek — kolik? Čtyři, ano čtyři mrtvé. Jako elév si u všech případů dělal pečlivě poznámky, doma je po večerech studoval a opatřoval dalšími poznámkami a komentáři, takže měl všechny případy asi tak do roku 1993 (kdy ho to přestalo bavit) pečlivě zdokumentovány v bločcích a zápisníčcích. Jako penzista nemínil trávit čas plkáním s ostatními dědky, brbláním na poměry či sypáním holubům. Hned co se vzpamatoval z faktu, že už není ani šéf útvaru, ani řadový zaměstnanec, ale obyčejný nezaměstnaný, rozhodl se čelit prázdnotě a depresím usilovnou prací. A vzal to chronologicky. Divil se, že Marii nepřekvapilo, že si tu pětadvacet let starou vraždu pamatuje (víc, než byl své bývalé kolegyni ochoten přiznat). Poslední měsíce si totiž svá stará vyšetřování důkladně osvěžoval. Ano, pouze osvěžoval — ale nic víc. Když se totiž v lednu rozhodl dát se do práce (dokonce si koupil i notebook, aby mohl pracovat pohodlně v křesle či na gauči a neničil si záda za pracovním stolem), v první kapitole, v níž měl popsat krátké vyšetřování své první vraždy, šokujícího zločinu, jemuž se máloco v jeho kariéře dokázalo vyrovnat, nepokročil dál než k titulku, jenž mu připadal efektní („Smrt na cirkulárce“), a k prvnímu odstavci, pohříchu příliš nerozvitému, v němž se dostal pouze k tomu, jaké tehdy bylo počasí („Ty srpnové dny v roce 1987 byly horké a suché…“ a tak dále). Potom nic. Po třetím odpoledni, kdy s čím dál tím větší nasupeností hleděl na kmitající kurzor na konci třetího řádku (písmo Arial, velikost 14, řádkování 2), kteroužto činnost čím dál tím častěji prokládal procházením se po místnosti, podupáváním u okna
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215826