41 Ale ten hrášek pod matrací si přesto stěžoval. Vysílal – píp píp píp – skrz nejjemnější sypky svou pohmožděnou litanii: chudoba, plýtvání, bezpráví, znečišťování životního prostředí, choroby, zbrojení, diskriminace žen, rasismus, přelidnění; nudný inventář společenských chorob, na nichž se princeznině masu nikdy nebude příliš pohodlně ležet. Hrášek ji obtěžoval natolik, že začala přemýšlet o tom, že se večer vrátí na festival a zaměří se na původní účel své havajské mise. Díky místní šeptandě se však dozvěděla, jak proběhl den v parku, což rozpálilo tu nejméně přitažlivou stránku její zrzavosti. Podle všeho se nejdříve zmocnil mikrofonu gang montanské Judy, jenž zapěl všech třicet osm slok populární balady „Všichni muži jsou násilníci“ (kupodivu řada mužů v publiku zpívala s nimi); pak je vystřídali Homouš Bob a přátelé, kteří sborově hlasitě přečetli dlouhé poetické prohlášení nazvané „Každý z nás je homosexuál“; po nich se na pódium vyšvihl farář Booker T. Kilimandžáro, jenž s biblí v jedné a mačetou v druhé ruce spustil svou specialitu: kázání „Pilát byl běloušskej imperialista, Ježíš byl negr“, což doprovodil nejnovějšími tanečními diskotékovými kreacemi. Jejich výstupy přitom zatemnily seminář o sluneční energii a zabily přednášku o drogách zaručujících nesmrtelnost. Když se jogín, který předtím rozebral pavučinu, pokusil na požádání správy festivalu kosmicky očarovat vetřelce, aby opustili pódium, byl z něj svržen a naposledy byl spatřen, jak kulhá ke stanu první pomoci zkroucen do jogínské pozice Zlomenáklíčníkost. Leigh-Cheri byla vzteky bez sebe. „Víš, co bychom měli udělat? A myslím to naprosto vážně. Měli bychom vzít tu poslední patronu, ty víš čeho, a vyhnat ty sprosté parchanty z parku. Festival se stejně zvrhl v nechutný paskvil. Takže ho klidně můžeme ukončit.“ „Jo? Tak ty bys chtěla, abych vyhodil do povětří něco jen proto, že s tím nesouhlasím? Co si myslíš, že jsem? Vandal nebo co? Fašoun? Zasranej kritik?“ „Do prdele,“ řekla Leigh-Cheri. „Ne, nemyslím si, že bys byl něco z toho. Myslím si, že jsi psanec. A začínám si myslet, že psanectví v podobě, v jaké ho praktikuješ, má stejný počet zásad a nepsaných zákonů jako každé jiné hnutí.“ /103
Robbins_Zatisi_s_datlem_V2_2015_vnitrek.indd 103
12.1.2016, 11:39:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215794
Tím Datla těžce ranila. Seděli u okna v druhém patře restaurace U Smutného Maxe a Bernard měl náhle chuť vyvrátit její obvinění tím, že vytáhne poslední dynamitovou patronu, víte odkud, zapálí doutnák a hodí ji otevřeným oknem dolů na ulici. Udržel se však a odvětil: „Všechny tvý poznatky o výbušninách pochopitelně pocházej ze sledování kreslenejch grotesek v televizi. Kde si všechny ty domácí zvířata a psychopatický domácí mazlíčci strkaj TNT navzájem do postele. Obávám se ale, že skutečný bomby dokážou víc, než že ti jen sežehnou srst. A neexistuje žádnej hollywoodskej animátor, kterej by tě pak dal do kupy a nacpal do dalšího záběru. Dynamit není žádnej dort se šlehačkou v rukou nějakejch nasranejch kocourů nebo pomstychtivejch kačerů. A není to ani žádnej kanadskej žertík –“ „Dobře, dobře. Nemusíš se omlouvat. Psanec má zřejmě dost vážnou odpovědnost. Stejně jako generál nebo soudce.“ Tím ho dostala. Vrazil ruku za košili, vytrhl odtamtud smrtící tubu a přidržel konec doutnáku u plamínku svíčky, jež stála mezi nimi na stole a poslušně blikotavě osvětlovala ruch v romantické restauraci. Bernard však nehodil zapálenou dynamitovou patronu na ulici. Držel ji v ruce jako socha Svobody pochodeň, zatímco Leigh-Cheri na něj zírala s neskonalou hrůzou v očích. Ostatní hosté ji rychle napodobili. Jedna servírka zjistila, že umí křičet, a hned to také předvedla. Nějaký surfař skočil šipku přes barový pult. Doutnák sršel a prskal jako intenzivně žitý život. Vypadalo to, jako by chtěl říct poddajnějšímu a pomalu chápajícímu knotu svíčky: „Vidíš, takhle se má žít. Zářivě, extaticky, nezkrotně. Takhle se má hořet.“ Doutnák měl neodkladnou schůzku a nemohl se zdržovat tím, aby se přesvědčil, jestli si knot vzal jeho radu k srdci.
42 V poslední možný zlomek vteřiny si Bernard vrazil doutnák do pusy, kde zasyčel v záplavě slin, a pak ho zuby vytrhl. „Jauvajs,“ vykřikl. Bylo to jediné slovo, které za celou tu dobu utrousil. /104
Robbins_Zatisi_s_datlem_V2_2015_vnitrek.indd 104
12.1.2016, 11:39:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215794
Hodil do sebe zbytek tequily, pomohl omráčené princezně na nohy a odvedl ji ke schodišti. Nikdo se je nepokusil zastavit. Obvykle hlučný interiér restaurace U Smutného Maxe byl tichý jako modlitba. Bernard ji doprovodil do hotelu Průkopník. „Jdi nahoru a začni balit,“ řekl. „Přijďte s Guliettou na loď, jak nejrychlejc to zmáknete.“ Naklonil se, aby ji políbil, ale rychle si to rozmyslel. Na jazyku měl nepěknou spáleninu.
43 Toho večera trval západ slunce o něco déle než obvykle. Vypadalo to, jako by někdo na nebi rozlil koktejl mai tai. Obzorem prosakovaly šmouhy sirupu z granátových jablek, sladkého pomerančového likéru, maraskina a rumu a vytvářely na mořské hladině louže. Veselá pitka klouzala k rozlitým přísadám jako mlsná můra. Při plavbě je doprovázel pašerák marihuany se svým společníkem. Gulietta seděla na bobku na zádi a stále ještě připomínala žábu. Leigh-Cheri a Bernard seděli na přídi a povídali si. „Mrzí mě, že jsem tě tak rozrušila,“ řekla Leigh-Cheri. „Tohle není lehká doba pro princezny.“ „Ne, a pro psance taky ne. Dnes neexistuje mezi lidmi žádná morální solidarita. V dobách, kdy se většina lidí shodla na tom, co je dobré a co ne, dělal psanec všechny ty špatné věci, které bylo třeba udělat, ať už to bylo pro lásku, pro krásu nebo jen pro osobní obveselení. Dnes se ale ty rozdíly smazaly a úmyslný špatný čin – což je pro psance dobrý skutek – si může spousta lidí vykládat jako dobrý čin – a tím pádem to znamená, že se psanec mýlil. Těžko můžeš naklonit větrný mlýn, když nestojí rovně.“ Bernard se na krátký okamžik zahleděl do záplavy červánků a pak se mu na tváři objevil jeho úšklebek pohrdající všemi zubaři. „Ale mně to ve skutečnosti nevadí. Já byl vždycky jedinej zrzavej plemennej beran ze stáda.“ „Když už je řeč o tomhle, tak mě napadá, že dnes nejsou ani moc snadné časy pro milence. Když se šedesát procent manželství rozvádí, jak může jít dneska někdo někomu na svatbu a tvářit se /105
Robbins_Zatisi_s_datlem_V2_2015_vnitrek.indd 105
12.1.2016, 11:39:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215794